aneb

Zůstat normální...


Vždycky, když slyším někoho říkat, že je dneska jiná doba a už není čas jen tak se scházet a kamarádit jako dřív, že mezi umělci vládne především konkureční boj a každému jde jen o peníze, vzpomenu si na volné sdružení Osamělých písničkářů a mám radost, že to není pravda.

Osamělí písničkáři to je v současné době téměř třicítka lidí, pestrá a značně různorodá společnost muzikantů, kteří navzdory hudebnímu průmyslu a jeho krizím či konjunkturám pořád jaksi považují písničku za odvěký umělecký žánr do značné míry nezávislý na médiích a prodejnosti desek. Skládají a zpívají svobodně, co a jak se jim zachce.

Někteří se živí převážně koncertováním, jiní mají takzvaná občanská povolání. Jeden z nich například programuje jízdní řády vlaků, jiný vymýšlí systémy bezpečnostních zámků, další je prezidentem spisovatelského PEN klubu. Jsou mezi nimi i učitelé, výtvarníci a nebo třeba herečka, která si přivydělává jako zdravotní klaunka. To, jak kdo získává peníze na živobytí, není podstatné.

Všichni ovšem vymýšlejí zajímavé písničky a většinou také pravidelně vydávají nahrávky, i když mezi nimi najdete i jednoho, který koncertuje už třicet let, ale na své první album pořád ještě čeká, přestože některé jeho písně mezitím téměř zlidověly... Nechce to zkrátka moc uspěchat a vydávání pro něj není zase tak nezbytné...

Osamělí písničkáři nemají žádné IČO ani stanovy, dokonce ani členství. Pravidelně koncertují v břevnovském klubu Kaštan nebo jinde, jednou za rok mívají svůj festival, v červnu a prosinci se ti, kdo mají čas a chuť, scházejí na společných večírcích.

To se pak všichni usadí na jevišti a ten večer zpívají nejen pro publikum ale hlavně pro sebe. A věřte nebo nevěřte, naslouchají si, baví se, tleskají si a všelijak jinak se přátelí. To všechno se děje většinou bez nároku na honorář, odměnou jim bývá, jak se říká, práce sama...

Pokaždé, když se termín setkání blíží, tak trochu pochybuji, jestli se zase uskuteční. Co když na to už nebude čas, vždyť tolik lidí přece říká, že je to tak těžké jen tak se navštěvovat a žít pospolitým životem... Jenže kolegů písničkářů, kteří na společný večírek přicházejí, kupodivu pořád přibývá. Na ten poslední před Vánocemi se jich v době státního smutku dostavilo patnáct. Na jevišti Kaštanu nebylo pomalu kam si sednout, zaplnilo se i hlediště.

Státní filharmonie toho večera kvůli úmrtí prezidenta Havla zrušila své koncerty, ale po písničkářích nemůžete chtít, aby nějak příliš dodržovali státem nadirigovaný způsob smutnění. Každý se se svými pocity vyrovnával po svém. Zazpíval během večera dvě písničky, někdy vážně jindy naopak, občas se pódium i hlediště dokonce otřásalo hurónským smíchem.

Mělo to tak zkrátka být a panu Václavovi, který měl písničkáře rád, by se to tak určitě líbilo.
Já jsem se nemohl ubránit představě, že tam dokonce někde v šeru hlediště sedí na židli a poslouchá, jako v těch dobách, kdy bylo snadnější se potkávat a kamarádit. Usmívá se - a taky trochu závidí, protože jemu šlo v životě skoro všechno, jen to zpívání zase tak moc ne.

Když Jiří Dědeček zavzpomínal na devadesátá léta písničkou Óda na prezidenta, která končí furiantským zvoláním: Volové, to je fatální, pan prezident je normální! Byl to pro mě v tu chvíli ten nejryzejší výraz státního smutku, jakého jsme byli všichni schopni...
I písničkáři, jak se zdá, zůstali normální. Tak jen aby nám to vydrželo...