aneb

Jak neupadnout do gejzíru...



Fotografování není zřejmě nic jiného než určitý pokus o zastavení času. Možná je to tak oblíbená činnost proto, že bychom rádi nasbírali a zakonzervovali okamžiky našeho života, které stály za to. Asi právě z toho důvodu si spousta lidí vůbec neumí představit, že by se vydali na cesty bez fotoaparátu; najde-li se například mezi skupinou organizovaných turistů někdo, kdo po cestě nefotografuje, jde o záhadnou výjimku. Proč nefotí?

Vášeň zachytit prožité či spatřené za každou cenu už způsobila lecjakou tragédii. Tak třeba jedna francouzská turistka spadla v chilských horách i s kamerou do horkého gejzíru; nejspíš se jí zdálo, že se to všechno odehrává v televizi. Anebo když si loni naši krajané zatoužili „zdokumentovat“ svou mistrnou jízdu divočinou po okraji islandského jezera, chtěli svůj výkon pro kamery zopakovat a utopili autobus v ledové vodě...

Dějiny fotografie jsou plné podobných příběhů, kdy pocit, že zachycovat či dokumentovat život dává člověku jakýsi statut nezúčastněného pozorovatele, tudíž i nezranitelnost či neprůstřelnost, převládl nad pudem sebezáchovy. A tak třeba jako průvodce musíte být neustále ve střehu a hlídat vám svěřené turisty, aby se – když už se někam nezřítí – alespoň nikde nezapomněli.

S rozšířením digitálních fotoaparátů se z puzení pokusit se pozastavit čas stala náruživost. Jeden muž, který často cestuje do zemí, v nichž provádím turisty, tak fotografuje prakticky neustále. Sedává na výhodném místě v autobuse a cvaká a cvaká. Do svého fotografického zápisníku si zaznamenává snad všechno, co spatří, všechno, čeho je za celý den svědkem; zvuk jeho fotoaparátu je něčím, bez čeho si cestování s ním už ani nedokážu představit. Přestože ho znám řadu let, nevím, jestli se stačí na své snímky po návratu domů alespoň podívat; ovšem má je v počítači, a kdyby bylo třeba...

Dříve jsem i já býval náruživějším zastavovatelem času a častokrát mě to stálo pomalu stejně jako cesta, na kterou jsem se vydal. Díky elektronice je to dnes podstatně levnější, navíc si namlouvám, že se fotografováním učím na věci kolem sebe dívat trochu jinak. Že si všímám světla, nacházím různé detaily, které bych bez aparátu možná minul bez povšimnutí, a že mě zkrátka tato činnost vnitřně obohacuje. Objektivněji řečeno, samozřejmě zaznamenávám spoustu úplných nesmyslů.

Před časem, kdy jsem ještě bydlel na Hradčanech, jsem vášnivě lovil záběry stínů luceren. Staré pražské lucerny totiž za každé denní doby vrhají na stěny či chodníky jiné bizarní stíny. Do své činnosti jsem se natolik ponořil, že jsem už neviděl lucerny, ale jen jejich stíny.

Podobné věci fotografuji i v cizině. Není to většinou nic originálního, všechno už stejně nejspíš bylo vyfotografováno, ale baví mě to. Mám velkou sbírku kamenných islandských trollů, tedy jejich tváří vynořujících se ze skály, když se na ni chvíli díváte objektivem fotoaparátu. Vlastním velký vzorník portugalských ozdobných kachlíků azulejos. Jsem autorem několika set fotografií vík od kanálů z celého světa. Nemám zdání, k čemu to je, ale baví mě to.

Nevím, jestli bych se dokázal na věci dívat stejným způsobem i bez přístroje; nejspíš ne. Jen bych při tom zaznamenávání času nechtěl zůstat tak úplně nezúčastněným pozorovatelem. Rád bych byl totiž pozorovatelem zúčastněným.