aneb

Příspěvek k roku draka.


Jakou Čínu znáte vy? Co se mě týče, v dětství pro mne představovala zemi pohádek a loutkového divadla, což záhy překryly razantní výkony fenomenálních čínských mistrů světa ve stolním tenisu.

Dospíval jsem v šedesátých letech, kdy v Číně vládl Mao Ce-tung a nevědělo se, jestli se do sebe armády tehdejšího Sovětského svazu a Číny nepustí. I Jarda Hutka na podzim v šedesátém osmém zpíval v divadle Maringotka svůj hit Slunce Mao: „Denně ucho k zemi přitisknuté mám, jestli tvůj národ už neutíká k nám.“

Říkalo se, že až sem Číňané přiběhnou, umlátí nás čepicemi. Čína, to tehdy byla Maova kulturní revoluce a Jean-Luc Godard mávající rudou knížkou. Za normalizace se k nám pomalu vplížila Čína českých čínských jídel a restaurací. Žádný Konfucius ani Velká čínská zeď, ale nejrůznější kreace obsahující maso nakrájené na nudličky, to byla naše nová Čína...

Pak přišla Čína tanků na náměstí Tchien-an-men, tisíce mrtvých, potlačování lidských práv, křeče ideologie. Další Čína...
A v posledních letech Čína byznysu, levných cetek vyrobených bůhví ve které vesničce skoro bez nákladů, Čína expandující do Afriky, čínské mrakodrapy, omezování svobody internetu, turisté na Pražském hradě, peníze, peníze...

„Kolik že vás je?“ ptá se Číňan Čecha. „Deset milionů? A ve kterém hotelu bydlíte?“

Naštěstí se můžeme potkat i s úplně jinou Čínou, která se dochovala navzdory všem předchozím podobám té země a přetrvává z dávné minulosti dodnes. Pro mne ji představuje zpěvačka a tanečnice Feng-yűn Song.

Seznámili jsme se, když jsme hledali zpěvačku pro píseň Květa, bohyně kuchyně. Líbila se mi představa, že píseň o jídle by na mou desku nazpívala představitelka země nakrájených masových nudliček česky, ale s jemným čínským akcentem.

Feng-yűn Song si poslechla demosnímek a pak se omluvila, že je to na ni příliš těžké, že ta píseň nemá melodii ani harmonii. „Zkuste zavolat ještě po prázdninách, možná si s tím nějak poradím,“ dodala. A když jsem pak jen tak ze slušnosti zavolal, oznámila radostně: „Už to umím!“ A nazpívala tu píseň tak, že jsme zabodovali v hitparádě Radia 1.

Feng-yűn Song se stala mou vlastní privátní velvyslankyní čínského umění, moudrosti a poezie. S ní se ke mně vrátily Zpěvy staré Číny Bohumila Mathesia, čínská opera, básník Li-Po a v mé paměti ožily staré čínské loutky, které visely na stěnách v pokoji mého otce.

A teď mi Feng-yűn Song zatelefonovala a řekla, že přichází rok draka. Líbilo se mi to, i když na horoskopy nevěřím, protože většina lidí říká, že tenhle rok spíš bude na draka. Z Feng-yűn Song ale vyzařuje úplně jiný pocit. A tak jsme ten nový čínský rok pěkně oslavili na jevišti pražské Akropole a hradeckého divadla DRAK.

Jaroslav Dušek rozesmával Feng-yűn Song na jevišti i v zákulisí, zpívalo se čínsky i česky, šamanka Pavlína Brzáková pobíhala s krásným velkým bubnem a vypouštěla do sálu omamné čmoudy, v předsálí se předváděl čajový obřad a došlo i na figurínu velkého čínského draka. Tahle Čína mě neděsí. Naopak – vzbuzuje ve mně jistou naději, že i kdyby si náš hotel odkoupil nějaký mamutí pekingský hoteliér, některé důležité věci ze světa nezmizí.

Feng-yűn Song mi k novému roku věnovala malého plyšového dráčka. Mám ho na stěně v pokoji. Takový malý neočekávaný návrat do dětství...