aneb

Vyznání Brnu

„V Brně na Špilberku stojí vraný kůň, tam na tom koníčku, můj zlatý Jeníčku, celý mundúr můj...,“ mně zpívávala před spaním moje matka. Když mi bylo osm, tak mě do Brna poprvé vzala, zkoušela tam ve Státním divadle inscenaci otcovy hry Vojna. Bydleli jsme v krásném hotýlku Avion na České a jeho atmosféru mám v sobě dodnes.

A když jsme začali vystupovat s vlastními písničkami ve dvojici s Jiřím Dědečkem, stalo se Brno brzy naší metropolí. V době, kdy jsme nemohli hrát v Praze, jsme v Brně mívali několik koncertů měsíčně, hlavně na studentských kolejích. Mánesky, Tauferky, Leninky, Kaunicovy koleje, Véčko, Křenová, Kinokavárna, to byl náš domov.

Věta „Příteli, buď tak laskav a zapal mi cigaretu“ se tehdy do brněnského hantecu překládala jako „Kemo, buď tak benevolentní a oplodni ně válec“. I když přes veškerou snahu na mně stejně bylo okamžitě poznat, že jsem Pražák. Tvrdošíjně jsem stále říkal „tramvaj“ místo „šalina“ a Brno měl spíš v srdci než na jazyku...

Stejně žádná Vídeň není“, zpíval v osmdesátých letech vtipně a hořce Brňák Slávek Janoušek. Díky rakouské televizi, která se v Brně na rozdíl od Prahy dala běžně sledovat, odtud přece jen bylo trochu blíž na Západ. V brněnských sklepeních a garážích se tehdy rodila nezávislá scéna a způsobila pěkný průvan.

Objevily se skupiny jako Odvážní bobříci, Třírychlostní Pepíček, Ještě jsme se nedohodli, první divoký punk s nekompromisními a přímočarými texty. Stačil jim výkřik „Všichni jednou umřem!“ a pak pořádná rána do bubnů. Za nimi následovala další vlna – Petr Váša a Z kopce, Vladimír Kokolia a skupina E, Dunaj, Bittová a Fajt... Spousta svobodné kultury v nesvobodě.

Když jsme se s Jiřím Dědečkem rozpojili a vydali se každý svou cestou, vyhledával jsem v Brně místa, kam nechodili známí a kde bych mohl v klidu celé odpoledne psát. Oblíbil jsem si kavárnu na České, vekslovalo se tam s valutami, já sedával v klidu v koutě a nikdo z té společnosti si mě nevšímal. V říjnu roku 1987, věřte nebo nevěřte, zuřil venku za oknem předvánoční shon a já si v závětří té kavárny napsal svou koledu: „Zas budou Vánoce, kdekdo je před problémem, jak ukrást alespoň tu hvězdu nad Betlémem...“

V devadesátých letech se Brno neměnilo tak rychle jako Praha. Nebylo tam tolik stánků s ruskými vojenskými čepicemi a matrjoškami ani se sklem pro turisty a obchody i v centru se orientovaly spíš na místní obyvatelstvo. Objevil jsem tam nová krásná místa – tajemnou kolonii Kamenka, vegetariánské restaurace a třeba i souložící kamenné mnichy na věži kostela Svatého Jakuba.

Především ale firmu Indies Records, hudební fanatiky, kteří se rozhodli, že budou vydávat jen to, co se jim líbí, že se jim to vyplatí, i kdyby sem tam měli prodělat...

A přestože se časem rozdělili na několik menších vydavatelství, dělají to tak dodnes. Není za tím nic jiného než jejich krásná brněnská umíněnost, touha ponechat si svobodu a nevzdat se dobrého vkusu kvůli většímu zisku. Pořád ještě jezdím do Brna hrát každý měsíc. Nepřespávám sice v hotelu Avion, v té kavárně na České jsou tuším Levné knihy nebo něco ještě levnějšího, ale cítím se tu pořád doma.

Ani si nemusím, jak to prý někteří místní dělají, dávat na auto s pražskou značkou nápis JÁ NÉSU PRAŽÁK...