aneb

Nové trendy v ruchu cestovním


Na veletrhu cestovního ruchu se mi dostal do ruky prospekt jedné cestovní kanceláře, a jak to mívám ve zvyku, podíval jsem se, jestli také vozí lidi na Island a jaký tam mají program. To víte, já po tom ostrově sice provádím už patnáct let, ale člověk musí sledovat nové trendy a snažit se, aby mu neujel islandský vlak. (To je takový privátní vtip pro průvodce: na Islandu totiž žádné vlaky nejezdí, jsou tam jen dvě lokomotivy – jedna je ve skanzenu, ta druhá v centru připomíná, že když se stavěl v Reykjavíku přístav, měli tam tenkrát pár desítek metrů kolejí...)

V prospektu jsem našel reklamní slogan:
„Výprava do země, kde se na trpaslíky nejen věří, ale kde skutečně jsou.“

Hle, říkám si, nové trendy už jsou tady! Trpaslíci na Islandu, to je skoro jako železnice tamtéž. Pár sádrových jedinců tam možná na některé zahrádky odněkud z Bavorska nebo z českého příhraničí skutečně doputovalo, ale pisatel prospektu si nejspíš popletl trpaslíky se skřítky. To se stává, my Češi pro tyhle věci zřejmě nemáme moc vyvinutý cit – trpaslík, skřítek, liliput, rarášek nebo elf jsou pro nás totéž. Ale na Islandu zkrátka trpaslíka nehledejte, se skřítkem neboli elfem máte větší šanci...

Možná autora prospektu zmátlo, že si představoval skřítka jako mrňavce s velkou hlavou a čepicí (pokud možno červenou), a neměl čas si zjistit, jak má správně vypadat. Islandský skřítek se od běžného Homo sapiens liší pouze tím, že pokud nechce, není vidět. Jinak vypadají oba tyto živočišné druhy úplně stejně.

Je to proto, že podle mytologie byli skřítkové stvořeni poté, co Bůh navštívil Evu, která zrovna koupala své děti. Ukázala mu jen ty, které už stihla vykoupat, a ty nevymydlené mu zatajila. Byla zřejmě poněkud mdlého rozumu, protože jí nedošlo, že Pánbůh je vševědoucí a ty skryté děti samozřejmě objeví. Takže se rozzlobil a řekl: Za trest je neuvidí už nikdo a budou z nich elfové, tedy skrytci neboli skřítci... Na trpaslíky tenkrát Pánbůh buď nemyslel, nebo neměl dost sádry...

Skřítkovská mytologie, přiznejme si to, se cestovním kancelářím hodí. Na skřítky lze lákat turisty mnohem drsnějším způsobem, než to dělá autor našeho prospektu. Ve městě Hafnarfjördur na poloostrově Reykjanes existují už dvě cestovní kanceláře, které se na skřítky specializují.

Obě mají přibližně stejný program: turista lačný poznání nadpřirozeného světa zaplatí příslušný tučný obnos a pak se celé dopoledne ve skupině podobných nadšenců prochází s průvodkyní po ulicích, po zahrádkách, po lávovém poli či bůhví kde a hledá skřítky.
Na rozdíl od pozorování velryb, které pokaždé nemusí končit stoprocentním úspěchem, platící účastník skřítky nakonec vždy najde a průvodkyně, která je opravdu vidí a může s nimi rozmlouvat, mu přetlumočí, co je třeba. To je skutečně nový trend v turismu. Takhle se to musí dělat, ne slibovat, co nemůžete splnit!

A jak je to vlastně doopravdy s vírou ve skřítky na Islandu? Ředitel etnografického oddělení Národního muzea Arni Björnsson upřesňuje: „Není pravda, co říkají cestovní kanceláře, že Islanďané věří na skřítky. Oni pouze nevylučují možnost jejich existence!“

Podle toho, co hlásají cestovní kanceláře o víře ostrovanů v nadpřirozené bytosti, byste si mohli myslet, že Islanďané jsou trochu zaostalí či mírně přihlouplí exoti. No tak se tam na ně, na chudáčky, pojedeme podívat, mámo...

Ve skutečnosti ovšem Islanďané žádní naivní chudáčci nejsou. Jejich víru ve skřítky nedávno lišácky osvětlil filmový režisér Baltasar Kormákur:
„Skutečnost, že ve skalách žijí skřítci a mém domě přebývá duch, mi připadá naprosto normální. Nijak zvlášť mě nevzrušuje. Jestli žijí jen v mé hlavě, či reálně existují, je celkem jedno, protože co to je vlastně realita? Vždyť život s duchy a skřítky je mnohem zajímavější.“
Aspoň vidíte, jak moc se skutečný život liší od reklamních sloganů.