aneb

O společné radosti

Mám rád šachy. Když sedíte a díváte se na šachovnici, zaujímáte stejnou pozici a máte před sebou stejný obraz jako starověcí vladaři a filozofové. A všechno je jen na vás... Ponechme samozřejmě stranou otázku kvality a estetiky figurek.

Výrazy jako šach, pat, rošáda nebo remíza se hojně používají i mimo šachovnici, málokterá hra tak pronikla i do našeho jazyka. Ale to, co se mi na šachu odjakživa nejvíc líbilo, byla noblesní pravidla, která jsme se my, malí hráči, naučili ctít a jež z této hry dělala jednu z nejspravedlivějších.

Ta pravidla nás chránila. Nemohlo se stát, že by fyzicky silnější z hráčů zčistajasna ukradl slabšímu z šachovnice figurku a vstrčil si ji jen tak do kapsy. I největší hromotluk a hulvát z celé školy věděl, že nesmí táhnout pěšcem nazpátek, protože by tím zrušil celou hru, a tedy i hodnotu svého vítězství. Kéž by to tak bylo i v životě!

Při hře se nanejvýš vyskytly problémy s vracením tahů. Jeden můj dávný soupeř, přítel mé matky, ve chvílích, kdy už to vypadalo, že ho konečně porazím, vracel celé situace s odůvodněním, že by se ta krásná partie přece úplně zkazila...

Věděli jsme sice oba, že je to proti pravidlům, ale byla to otázka osobní tolerance. Tak trochu jsme se spolu věnovali víc kráse partie než souboji o vítězství. Ale zůstalo to v rodině, na veřejnosti by nám to neprošlo...

Podobně jako se před časem ukázalo, že ve fotbale se mohou úplně klidně a slušně utkat Iránci s Američany, i já jsem se mohl díky šachům sblížit se svým tchánem, přesněji řečeno s nevlastním otcem své ženy. Do té doby, než jsme objevili kouzlo společného vysedávání nad šachovnicí, jsme se na rodinných sešlostech častokrát pohádali, neboť jsme měli rozdílné názory skoro na všechno. Šachové spiklenectví nás ovšem značně sblížilo a naše dlouhé a napínavé partie mi teď, kdy už tu tchán není, velmi chybějí...

Řeknu vám to otevřeně: já dneska nemám s kým hrát. Je to samozřejmě nesmysl, mohl bych vyvinout nějaké úsilí a vydat se někam, kam chodí šachisté, případně hrát šachy na internetu, ale nějak mi to nestačí. Nemám ve svém okolí, jak se říká, přirozeného soupeře, moje děti šachy nehrají a vůbec není nějak čas.

Napsal jsem o té královské hře alespoň písničku. Je o Šárce, která šachy hraje skvěle, ale v životě moc úspěšná není. Neumí se totiž smířit s tím, že život žádná pravidla nemá... A tak raději studuje staré velmistry a lačně se noří do pradávných záhad. Občas si tu píseň zpívám, ale moc to nepomáhá, po šachách se mi stejně stýská.

Když jsem teď po cestě na lodi přes Baltské moře spatřil mladíka, jak se zaujatým výrazem hraje šachy na notebooku, vzpomněl jsem si, jak jsem si před lety do svého primitivního počítače obstaral jednoduchý šachový program a zkusil si zahrát.

Čekal jsem debakl, ale program byl mizerný a už to vypadalo, že zvítězím. Ve chvíli, kdy se počítačový soupeř neodvratně blížil k porážce, mi najednou – věřte nebo nevěřte – ukradl dámu a změnil své postavení na šachovnici! Od té doby šachy s počítačem nehraju.

Sice vím, že dnes už jsou poctivější a dokonalejší programy, které nekradou figurky, ale stejně mi nějak u té hry schází přítomnost druhého nedokonalého člověka, jeho výraz, pobrukování, vzdychání, podupávání nohou a podobně. Chybí mi společná radost z té neuvěřitelně proměnlivé, nekonečné a spravedlivé hry...


(psáno pro Týdeník Rozhlas)