aneb

O divných otázkách

Vždycky mě rozesměje, když se někdo nad něčím zamyslí a hned mluví o tom, že „má filozofii“. Filozofii prodeje ponožek, filozofii tréninku fotbalového mužstva, filozofii obchodování se samopaly…
Co Čech, to filozof.

O to překvapivější pak musí pro leckoho být srážka se skutečnými filozofy, kteří, ač je to s podivem, v naší společnosti skutečně žijí a myslí, tedy jsou. Když si ovšem někdo plete filozofii se strategií byznysu nebo taktikou hraní fotbalu, těžko může jejich myšlenkám porozumět. S filozofií je to jako s jinými vědami – zkuste debatovat s matematiky o matematice, pokud si vystačíte s kupeckými počty a víc vás vlastně ani nezajímá…

Ani já nedokážu obsáhnout témata, jimiž se dnes filozofie zabývá. Baví mě ale občas pozorovat, jak si ti zvláštní lidé pohrávají s věcmi a jevy kolem nás a v nás, jaké nastolují otázky a jak převracejí vžité pořádky ve způsobech našeho myšlení. Líbí se mi, když mi popíší, že ty schody, po nichž hodlám sejít do sklepa, vlastně nejsou schody, protože ani sklep není sklep – a já sám vlastně už taky nejsem, nebo alespoň nejsem, co jsem býval.

Tahle relativizace a demytizace hodnot a mého vžitého vnímání mi připadá nejen zábavná, ale také důležitá. Člověk pak díky ní spoustu věcí nebere tak samozřejmě a dokáže se třeba i kochat představami, že náš svět sice vypadá tak, jak vypadá, ale všechno by mohlo být i jinak. Že život stále ještě – přes neochvějné pravdy hlásané politiky či takzvanými celebritami a suverénně předkládané některými médii – představuje velké tajemství, které ty samozvané mudrce přesahuje.

Divné je, že ačkoli na nejzákladnější otázky našeho bytí neznáme odpovědi, žijeme celkem klidně. Když se někoho zeptáte, co je podle jeho názoru smyslem života, odpověď je většinou značně opatrná, váhavá, případně dotyčný vůbec netuší, co na to asi tak říct. Přitom u jiných otázek tápeme mnohem méně, nebýváme tak nervózní nebo váhaví; není to zvláštní?

Často si dokonce s vlastní nevědomostí pohráváme a hřešíme na ni – třeba v těch reklamách na auta, za jejichž volantem nikdy nebudeme nuly, nebo na myčky nádobí, které nám do života vnesou harmonii a svobodu. V byznysu je naše nejistota ohledně smyslu života zneužívána poměrně často, peníze jsou ostatně oblíbenou náhražkou všeho.

Největší množství energie a životního elánu věnujeme, jak se zdá, právě vydělávání peněz, tedy něčemu, co sice z toho všeho, co bychom měli dělat, není to nejpodstatnější, ale dá se to vcelku spolehlivě spočítat a vyčíslit. Za peníze si pak můžeme koupit iluzi životního úspěchu, společenského postavení, respektu, fyzické dokonalosti…

Sice pořád nevíme, proč tu jsme, ale aspoň máme prachy, tudíž něco znamenáme. To je naše filozofie.
A skuteční filozofové, ti divní brouci, nám tohle všechno svými otázkami zbytečně komplikují.