aneb

O Slunečnici

K čemu vlastně jsou písničky? Přestože je skládám skoro půl století, nemám na tuhle otázku přesnou odpověď. Čas od času se třeba nějaká píseň odkudsi nečekaně vynoří jako připomínka určité životní situace nebo události. Nejspíš to zažil každý. Písničky tu jsou možná i proto, abychom si takové situace lépe pamatovali a mohli se k nim vracet...
Minulý týden se konalo v Rousínově u Rakovníka každoroční letní sympozium, zvláštní druh kulturní akce, na níž se přespolní i domácí věnují různým ručním pracím, malují, háčkují, točí hrnky na hrnčířském kruhu. Do stodoly u Faflíků také zajíždějí divadelníci či hudebníci a dlouho do noci se pak hraje, zpívá, tančí, popíjí a klábosí. A tak jsem se ocitl na koncertě Ivana Hlase a hned úvodní písnička byla ta „moje“:

Je to všechno strašně dávno
Slunce bylo větrem milováno
Těhotné slunce se jen usmívalo
A najednou tu slunečnice je

V rousínovské stodole mě najednou dostihl přes čtyři desetiletí starý song písničkáře Donovana, který kdysi, když mi bylo asi šestnáct, česky otextoval můj tehdejší idol Jaroslav Hutka.

V okně domu slunečnice stojí
Barák za chvíli strhnout dají
Jen malé děti potichu šeptají
K čemu tam ta slunečnice je?

Poprvé jsem Slunečnici uslyšel na jaře roku 1968 na Karlově mostě, kde ji zpíval Hutka s Petrem Kalandrou. Zakrátko jsem ji uměl nazpaměť, přesně totiž odpovídala tomu, co jsem si tenkrát myslel a co jsem očekával od života:

Mám také přání, když hvězda padá
Chci, aby ta holka byla pořád mladá
Mladá mládím, co na lidský řeči nedá
A proto tam ta slunečnice je

Tím poselstvím neotřásl ani brzký příchod ruských vojsk v srpnu onoho roku, ani následná „normalizace“. Ta písnička se občas vynořovala z pokoutně nahraných magnetofonových pásků nebo někde z šera u táboráků, podobně jako třeba songy Karla Kryla nebo Vladimíra Merty. A když to jinak nešlo, hrál jsem si ji na kytaru sám, přestože na ten nástroj vlastně neumím...

Slunce neobléká šaty nedělní
Svou nahotou morálku lidí raní
Holky mám rád, když jsou slunci podobný
A proto tam ta slunečnice je

Ten, kdo ji pro mě zpíval nejčastěji, Petr Kalandra, před pár lety nesmyslně brzy umřel, a tak ji dneska občas mohu zaslechnout z nahrávek, které po něm zůstaly. Text Slunečnice dokonce vyšel knižně ve výboru z tvorby českých písničkářů. Když si ho čtete, připadá vám, že některé verše jsou trochu kostrbaté a metafory nepřesné, ale tak už to chodí. Někdy je zkrátka pro posluchače obsah písničky důležitější než precizní forma a u Slunečnice mně drobné nedokonalosti vadí čím dál méně.
Teď cestou z rousínovského koncertu jsem si říkal, že přestože ten barák, o kterém se v ní zpívá, už zřejmě dávno strhli a některé z těch holek, co jsou slunci podobný se už spíš skrývají kdesi za mraky, věřím jejím slovům bezvýhradně i dneska. A písničky jsou tu zkrátka také proto, abychom měli možnost jejich prostřednictvím pozorovat, jak se my sami měníme. Co se týče Slunečnice, já se moc neměním: její melodie mi znovu vlezla do hlavy a pobrukoval jsem si, i když s jemným nádechem nostalgie, také slova, která k ní patří. Rozumím jim pořád dost jasně:

Až půjdeš z domu ráno
Budeš mít se sluncem ujednáno
Že štěstím pokropí tvou duši
A proto tam ta slunečnice je