... jak by bylo smutné, kdyby klauni, komici či šašci nakonec byli z prken světa vytlačeni baviči, a jak by se naopak asi vůbec nic nestalo, kdyby se ti posledně jmenovaní vytratili...


O BAVIČÍCH A LIDECH

Na besedu o Islandu přišlo asi tři sta lidí. Snažil jsem se nevyprávět jen o podivuhodné přírodě tohoto ostrova, ale věnoval jsem se hlavně líčení jisté duchovní proměny, kterou citlivější jedinec prodělá, když se tam vydá.

Závěrem jsem pak řečnil o tom, jak mě zasáhl svět, kde se všeobecně uznává, že příroda je mocnější než člověk a lidé jsou jen její součástí, nikoli pány. Návštěvníci zatleskali a začali se zvedat ze sedadel.

Jenže v tom okamžiku se mikrofonu zmocnil zástupce cestovní kanceláře, která besedu pořádala, a přišel se svou historkou:
Nějací lidé prý byli na Islandu a zapomněli tam u benzinové pumpy fotoaparát. Když se k té pumpě vrátili za pár dní, zaměstnanci jim jejich přístroj vydali a tvářili se jako by nic.

„A když si pak ti turisté nechali ty fotky vyvolat,“ dodal a zakřenil se jako pravý televizní bavič, „představte si – ti pumpaři si tam nechali vyfotit svoje nahé zadnice!“
Podotýkám, že neužil výraz „zadnice“, ale aby byl humor jadrnější, sáhl po ostřejší variantě. Možná se pak trochu divil, že se lidé ani moc nesmáli a někteří se dokonce zatvářili kysele.

Pocítil jsem nutkání jít znovu k mikrofonu a vysvětlit překvapenému publiku, co se opravdu stalo, že se ta historka ve skutečnosti udála mně, a dokonce jsem ji před lety popsal ve své knížce Sága o cestě na Island. Já jsem ten fotoaparát u benzinové pumpy na dálném islandském severovýchodě v městečku Húsavík sice skutečně zanechal, ale pumpaři mi ho poslali po jiných neznámých lidech autobusovou linkou do padesát kilometrů vzdáleného hotýlku v Akureyri.

Ani nevím, jak vlastně zjistili, kdo jsem a kde bydlím, a už to nikdy nezjistím. Každopádně na fotografii, kterou jsem později v Praze po vyvolání filmu objevil, rozhodně nebyly zadnice, nýbrž obličeje těch milých pumpařů, kteří se po nalezení mého přístroje vtipně vyfotili, abych věděl, kdo mi tu věc vrátil.
Konec historky. Konec besedy…

Připadalo mi zvláštní, že někdo komolí, co se mi opravdu stalo, a říkal jsem si, jak je leckdy skutečný život mnohem složitější a barevnější než takzvaná bavičská čísla. „Baviči“ mají daleko ke komikům a klaunům, kteří mohou být i jemní, moudří, či dokonce smutní a jejichž humor se dá vesměs užívat i jako konejšivý lék nebo rafinované koření té polévky našeho bytí. Komik si může pohrávat s detaily i s odstíny, které by bavič nikdy nedokázat rozeznat a pochopit.

Bavič má za povinnost společnost především „pobavit“ za každou cenu, rozhodně při tom nemusí bavit sebe sama a vědoucí či udivený úsměv mu není k ničemu. Bavič se musí hlasitě rozřehtat a člověk ho pak většinou vnímá jako jakéhosi pitvořícího se blba, který se raduje nejvíc nad tím, jak někdo upadne a zlomí si obě nohy: nevaž se, odvaž se, a všechno to natoč a pošli – dostaneš zájezd!

Vracel jsem se autem z besedy domů a po cestě přemýšlel o tom, jak by bylo smutné, kdyby klauni, komici či šašci nakonec byli z prken světa vytlačeni baviči, a jak by se naopak asi vůbec nic nestalo, kdyby se ti posledně jmenovaní vytratili. Možná by si toho nikdo ani nevšiml, nikomu by nescházeli a s jejich náhlým vymizením by kolem nás přibylo plno nefalšovaného humoru, neřkuli třeskuté srandy. Nemyslíte?

(Psáno pro Pražský deník)