Islandské telecí kůže a naše volby
Každý rok (a letos se k tomu chystám zase) vyprávím českým turistům na Islandu o tom, jak výbuch sopky Laki v roce 1783 uspíšil příchod Velké francouzské revoluce. Do letošní erupce pod ledovcem Eyjafjallajökull jsem býval považován za fanatika, který si pro svou náklonnost k této ostrovní zemi nevidí do pusy, ale troufám si tvrdit, že se to změní.
Středoevropané teď už trochu tuší, že když při relativně nepatrné sopečné aktivitě ohrozí popel leteckou dopravu téměř v celé Evropě, mohl při největší zaznamenané historické erupci v roce 1783 klidně zničit úrodu sedlákům na francouzském venkově. Těm pak přibyl další pádný důvod k tomu, aby vyrazili na Paříž. A tak jsme dnes o trochu zkušenější a naše fantazie je méně fantastická...
Proč připomínám tento islandský příběh, když mám psát příspěvek k cyklu úvah Moderní dějiny jako volební téma? Rád bych to objasnil jiným příkladem z dějin. Jak jinak, zase islandských:
Na tomto ostrově se nikdy příliš nebojovalo. Sedláci měli většinou dost starostí s tím, jak přežít za nepříznivých přírodních podmínek, a na nic jiného jim už energie nezbývala. Islanďané také založili první známý celostátní demokratický parlament světa, a když v roce 1000 přijali křesťanství a naučili se číst a psát a zvláštním způsobem upravovat telecí kůže, vytvořili islandskou středověkou literaturu, jeden z divů světa.
Bez těchto starých rukopisných knih by dnes třeba Norové nevěděli o vlastní minulosti téměř nic. Je v nich zapsána severská mytologie, pohádky, ságy, ale i unikátní příběhy středověkých sedláků nezasažené žádnou ideologií, pouze popisující život, jaký skutečně byl. V rukopise nazvaném Kniha o záboru země se dokonce zachovaly informace o prvních rodinách, které se na ostrov začaly stěhovat od devátého století, a tak dnes mají Islanďané k dispozici internetovou databázi, v níž si mohou dohledat předky a příbuzné až do počátků existence svého národa. Mohli bychom jim závidět, ale my se, jak známo, o cizí národy příliš nezajímáme. Máme své vlastní problémy, že.
Jak souvisejí islandské středověké rukopisy s naší předvolební tematikou? Jedna válka na Islandu totiž byla. Rozžehla se v době, kdy už křehká středověká sedlácká demokracie začala selhávat a několik rodů se na ostrově snažilo uchvátit moc pro sebe. Islanďané tehdy neměli žádné zbraně (ostatně armádu nemají dodnes, i když jsou v NATO), a tak se začali navzájem zabíjet kameny. Těch měli vždycky víc než dost. Než se do věci vložil norský král, po mnoha staletích zbavil ostrov samostatnosti a ujal se nad ním vlády, stačili se rozdivočení sedláci v několika krvavých bitvách postarat o to, že i Island má svou „občanskou válku“. Shodou okolností se odehrála právě v době, kdy členové rodin, které se těchto jatek nezúčastnily, zapsali největší množství slavných islandských rukopisů. Tato díla z ostrovanů dělají literární giganty; ostatně UNESCO loni uznalo islandské středověké rukopisy za součást světového kulturního dědictví.
Denně jezdím kolem trapných a do značné míry zuřivých billboardů, na nichž se objevují tváře lidí, kteří za pár let upadnou v zapomnění, neboť pravděpodobně nedokážou vytvořit nic, na co by se mělo vzpomínat. Naši nekultivovaní političtí sedláci si metají pomyslné kamení do obličejů a my půjdeme k volbám většinou se značným sebezapřením. Ale to neznamená, že bychom neměli nic na práci, že by naším posláním bylo jen otráveně zírat. I my bychom možná měli myslet na to, co po nás zůstane, aby mělo nějaké příští UNESCO co chránit...
Nebo si snad myslíte, že si zase z náklonnosti k Islandu nevidím do pusy?