Vypadalo to pro vládu jako elegantní řešení: zvýšit daň z přidané hodnoty a snadno tak zalátat díry v rozpočtu. Ale vše skončilo jako noční můra.
Když ministr financí Miroslav Kalousek navrhl zvýšení sazeb DPH poprvé, mělo jít o mimořádný příjem na zaplacení mimořádného výdaje: rozjezdu 2. důchodového pilíře. Vláda ale slibovala, že důchodovou reformu zaplatí stát z privatizace svého majetku, ne občané ze svých daní.

Tento slib vláda nesplnila a i přes letošní razantní zvýšení snížené sazby DPH z 10 na 14 procent vláda vybrala méně, než loni. Brání se tím, že snížení spotřeby zavinil pokles ekonomiky. Možná ano, ale v této situaci vyšší DPH přinejmenším nepomáhá.

Splést se jistě může každý, v čase krize jsou omyly dokonce spíše pravidlem. Vláda však chybu neuznala. A dle známého mýtu "čím se to pokazilo, tím se to také napraví" se jala nemocnou ekonomiku léčit ještě vyšší dávkou svého léku a zvednout sazby na 15, resp. 21 procent. A k vyšším daním přidala nižší růst penzí, postihla dokonce i invalidní důchodce, rodinám živnostníků s dětmi sebrala desetitisíce na slevách na dani.

Vývoj daně z přidané hodnoty připomíná závody do vrchu. Ještě v roce 2007 činila snížená sazba 5 a základní 20 procent. Topolánkova vláda je v rámci své politiky danit spotřebu místo výkonu a sbližovat sazby všech daní upravila na 9 a 19 %. Tato změna aspoň měla nějaký důvod.

Moje vláda zvedla obě sazby o procento - na 10 a 20 procent. Jako vynucený nouzový krok uprostřed krize. Navíc v situaci, kdy úřednický kabinet neměl mandát k systémovým reformám. Zvýšení mělo platit rok, a to jsme jasně deklarovali. Jenomže nová, už politická vláda, si z toho udělala zvyk. Za dva roky stihl kabinet, který lidem slíbil nezvyšovat daně, zvednout sníženou sazbu DPH o plných padesát procent.

Pravicovou vládu v jejím daňovém sprintu nepřibrzdilo ani to, že na své straně nemá drtivou většinu ekonomů. Rovněž nijak neobhájila před občany, kvůli čemu vlastně Česko v EU s velkým náskokem vede v závodě o výši snížené sazby DPH.

Nešlo to ale jinak? Nikdo z vlády lidem nevysvětlil, proč se nepřijímají systémové reformy. Nebo proč se nezastaví mnohamiliardové plýtvání při veřejných soutěžích. Proč byl zaveden 2. pilíř penzijního systému, který stejně devět z deseti lidí nezajímá, nadšení z něj nejsou ani experti a jediným efektem bude 26miliardová díra v solidárním penzijním spoření během dvou let.

Na vládní balíček zcela sedí premiérovo přiznání, že vláda špatně komunikuje s občany. Veškerou energii vynaložila na přesvědčování vlastních poslanců, na komunikaci s občany se jí už bohužel nedostávalo sil. Jenomže tady by u lidí nejspíš neuspěl sebelepší propagandista. Nejde totiž o žádnou vysvětlitelnou reformu, ale o soubor nahodile poskládaných opatření, které lepí dohromady jediná "myšlenka": ušetřit. Bohužel i na těch nejpotřebnějších a nejslabších. Premiér sliboval, že po „tupých“ škrtech přijdou „chytré reformy“, bohužel jsme se zatím nedočkali. Přitom zlepšit podnikatelské prostředí, zefektivnit veřejnou správu, podpořit výzkum a inovace bychom potřebovali jako sůl.

Kabinetu podařilo sjednotit celý národ, levici, i pravici. Ale proti sobě. Nikdo z občanů není šťastný, že vláda proti nim nasazuje zbraně hromadného danění.