Před bezpečnostním rámem vchodu australského parlamentu v Canbeře ztropí scénu a se slovy „Tudy neprojdu!“ zruší plánovaný rozhovor pro televizní stanici ABC 1. Bývalého kandidáta nacionalistické Národní strany a současného personálního šéfa ministerstva školství Ladislava Bátoru „sice osobně nezná, ví však, že je to hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk“. „Prague Pride není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se - stejně jako řady dalších moderních „ismů“ - velmi obávám.“, vzkazuje na podporu vicekancléře Hájka z australské Canbery. Otevřeně se hlásí ke kácení smrků na Šumavě a ekologických aktivistů „se bojí více, nežli Al-Káidy“. Je ho všude plno. V mistrovství přitáhnout na sebe pozornost médií už dávno překonal královnu bulváru Ivetu Bartošovou. Člověk nemusí být doktor, aby poznal, že není úplně v pořádku. Určit diagnózu ale samo o sobě nestačí.
.
Léta jsem pozoroval Klausovo chování a bezvýsledně hledal odpověď na otázku, co s ním. Pak jsem úplně změnil úhel pohledu. Začal jsem analyzovat chování vlastní. Uvědomil jsem si, že na jeho provokace reaguji emocionálně, osobně. Na jeho negace odpovídám vlastní negací. Hraji jeho hru. Reaguji na to, co říká, a přitom bych měl ignorovat to, co dělá: vyvolává konflikty. Právě o to mu jde: vzbuzovat v lidech negativní emoce a jejich prostřednictvím vládnout. Je to prezident negativních emocí. Dá se ale takové chování vůbec nějak ovlivnit? Amy Sutherlandová, autorka světového bestseleru s podtitulem „Proč metody výcviku zvířat skvěle fungují u lidí“., tvrdí, že ano. Existují totiž univerzální pravidla chování, která platí napříč živočišnými druhy. Progresivní cvičitelé exotických zvířat zjistili, že je mnohem efektivnější odměňovat chování, které je pro ně žádoucí, a ignorovat chování, které žádoucí není. V cirkusovém světě se takovému přístupu říká „zklidňování“, v Hollywoodu je znám jako „laskavý výcvik“. Umožňuje dokonce pracovat i se zvířaty, jež se dříve považovala za nevycvičitelná, a naučit je věci, které se dříve považovaly za nemožné. Výhody progresivního výcviku se nejprve potvrdily u delfínů a kosatek.

Jak ale říká guru všech cvičitelů Karen Pryorová, fungují na kohokoliv - na kytovce, stejně jako na univerzitního profesora. „Technika pozitivního posilování mnohé šokuje, protože stojí v naprostém protikladu k našim instinktům, k tomu, jak obvykle jeden ke druhému přistupujeme. My, lidská zvířata, většinou činíme pravý opak - špatnému chování věnujeme přemíru pozornosti a chování dobrému žádnou. Rodiče si ani nevšimnou, když jsou jejich děti v autě potichu, ale vyletí, jakmile potomek zvýší hlas,“ píše Sutherlandová.
Cvičitelé také zjistili, že některé typy chování jsou tak hluboce zakořeněné, že je prakticky nelze odnaučit. Snaha zabránit velbloudovi, aby plival, holubovi, aby se vracel domů, nebo Klausovi, aby provokoval, je ztrátou času. V takovém případě je mnohem snazší dotyčného přimět, aby dělal něco jiného, než aby přestal dělat to, co právě dělá. Říká se tomu „neslučitelné jednání“. Cvičitel vybere jinou akci, která tu nežádoucí jednoduše znemožní.
Problém v přístupu k provokacím Václava Klause tedy spočívá hlavně v tom, že na ně vůbec reagujeme. Jakákoliv reakce totiž nežádoucí chování ještě víc podnítí. Pokud nevyvolá žádnou odezvu, obvykle zaniká, nebo, jak říkají cvičitelé, vyhasne. Čím méně pozornosti budou média věnovat Klausovým kouskům, čím shovívavěji k němu budeme přistupovat, tím dříve padnou jeho obranné reakce.
Nedá se sice očekávat, že se okamžitě a radikálně změní. Musíme být trpěliví a chválit jej i za malé pokroky. Důležitou roli hraje faktor času. V ideálním případě přichází odměna ve chvíli, kdy udělá něco, co se nám líbí. „Právě proto je potlesk tak báječná věc, není to ledajaká reakce, je to okamžitá reakce,“ tvrdí Sutherlandová.

Václav Klaus má jistě řadu dobrých vlastností a jistě učinil řadu správných rozhodnutí, za která si zaslouží potlesk. Jen se musíme snažit je hledat. Třeba na Sněžku se letos poprvé od operace kyčle nechal vyvézt autem.


Aktualizovaný článek z knihy „Mým marodům.“, Nakladatelství Lidové noviny, 2010