Burcující píseň, s nabádáním, kterou nohou vykročit a kterým směrem se ubírat, slýchali starší občané celé své mládí. Tahle píseň už se dávno nehraje. Velké levárny se ale hrají o 106.



Po Listopadu jsme se vysmívali tomu, že Čecháček kašlal na budování socializmu a budoval si spíše své chaty, chalupy, zahrádky a pokud někdo mohl, pomohl si „státními rezervami“. S porozuměním se citovalo, že kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.

Vyhrnuli jsme se do ulic, vykašlali se na zahrádky, chalupy a chaty a budovali soukromé vlastnictví. Někdo více, někdo méně, někde zdařileji, někdo prodělal kalhoty.

Během dvaceti let naprosto znechuceni jsme zpátky na chatách, chalupách a zahrádkách a vypínáme rádia a televizní bedny (nebo placky).

Svěřili jsme poněkolikrát své peníze a svou republiku do rukou našim voleným zástupcům. Měli to být nejlepší z nás. Zvolili jsme si je. Máme to, co jsme si zasloužili.

Píše se rok dvacet deset. Republika je velká skládka svinstva. Chlív... Žumpa, kde široko daleko nevidět onu pravdu a lásku, zato lži a nenávisti.. Není kam šlápnout pro samé lejno.

Koho jsme to nechali hospodařit se svými penězi? Koho jsme to nechali zavést penězovody ze státní pokladny do soukromých kapes? Jak to, že největší kauzy přivedou na světlo novináři? Kdo dneska věří spravedlnosti a soudům? Ještě někde jinde se v civilizovaném světě se veřejně operuje pojmem justiční mafie? Kdo zametá velké případy pod rohožku?
Kdo může věřit, že policie koná? Koho proboha hlídají tajné a supertajné služby?

Chce se mi emigrovat. Nejlépe někam mezi lední medvědy.

Kdy se vrátí ti, co došli s pravdou nejdál?

Kdy vstanou ti noví bojovníci a hned zítra neusnou ve zpráchnivělých peřinách státních struktur?

Posmívali jsme se a setkávali se systémem padajícího ho*na. Systém provizí na všech úrovních smrdí stejně. Korupce je přijata za normu.

Nové obličeje v politice přinesly přechodné oživení v sále. Gangsterské praktiky pokračují. Člověk, který zosnoval plán na vraždu dotěrné novinářky, se polepšil, měl mnoho pochval za dobré chování a stane se úředníkem Jazzové sekce, té, kterou máme v paměti jako ochránce svobodomyslnosti.

Co to je za blbou pohádku, kde se dobro mávnutím proutku promění ve vraždu a zlo v příkladného úředníka?

Zase máme tak krátkou paměť a tak dlouhá vedení?

Kdy nastane sebepočišťování jako pud sebezáchovy?

Kdy začne stát fungovat jako firma dobrých hospodářů? Kdo může věřit v úžasné prozření těch, kteří se za léta ve vysokých funkcích naprosto proflákli u veřejnosti? Oni neprozřeli! Jen se „v tom naučili chodit“! Oblbovat. Pracovat s davem...

My starší už to nevytrhneme. A ti mladší? Tolik let rozmazlovaní vehementně pěstovaným kultem mládí? Jejich zástupci se už dávno vyhřívají na nejlukrativnějších postech. Stali se hybateli největších malérů. Včerejší zlatá mládež je dnes tucet z třinácti hlav draka na našem nebi.

Milí prvňáčci. Bude to na vás. Můj vnuku a moje vnučko, hodně jezte, ať jste silní a zdraví, poperte se se životem, vypráskejte z veřejného života hajzly a ať pravda a láska za vás konečně zvítězí.

Kruci a těch slimáků na zahradě ale letos zase bylo... A ten blbec v Talentmánii se vyvedl, že? A ten Habera, jak on dobře ví, co má kdy plácnout, aby vypadal nejchytřejší, že? A na chleba tedy ty tuky nebo máslo, co myslíš?