Bývalý poslanec, ale pořád ještě politik Libor Ambrozek si postavil dům za deset milionů. Z toho několik milionů, asi tak tři, nemohl ušetřit jinak než díky poslaneckým náhradám, což přesvědčivě popsaly Hospodářské noviny.

Očekávám, že Ambrozek se brzy sejde na jedné cele s prezidentem NKÚ Dohnalem; jen tam bude asi tak třikrát déle - vždyť vrchní kontrolor byl obžalován kvůli údajnému luxusu za pouhých 900 tisíc.

Jenže. Poslanci – a Ambrozek samozřejmě nebyl ani první, ani jediný – jsou vyvolení. Nic se jim nestane, i když dělají horší věci než Dohnal. Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Je to poněkud ubíjející. Systém požitků, pro který už novináři vyčerpali všechny možné přívlastky od skandálního přes pobuřující a absurdním konče, funguje léta, jako by se nechumelilo. Peníze, oficiálně určené na cestování nebo nájemné, poslanci fasují jako z bezedného bankomatu. A žijí z nich, jak potřebují, viz Ambrozek. Čest výjimkám.

Neumím najít lepší příklad, na kterém ukázat, jak chování politiků rozežírá důvěru veřejnosti ve správu veřejných věcí, než jsou poslanecké prebendy. Jejich systém je prohnilý do základů.

Nová vláda asi pochopila neúnosnost situace. A rychle oznámila, že náhrady zdaní. Což je, i ve světle Ambrozkova případu, úplně směšné. Problém to absolutně neřeší. Náhrady je potřeba ne zdanit, ale zgruntu změnit a důkladně proškrtat.

Vláda by si, jestli jí opravdu jde o podstatu věci, proto měla nad sociálními dávkami pro poslance ještě jednou sednout, předložit parlamentu jejich kardinální reformu a nekompromisně na ní trvat. Je to důležitější, než si myslí.

Ale co nejdřív – než si sněmovna zase zvykne na sladký život.