Dámy prominou, ale tenhle blog se odehrává na pánských záchodcích a bude trochu popisný. Musí být.

Protože jsem to za poslední měsíc viděl už v druhé hospodě, asi se nejedná o náhodu. Totiž: Dopadová plocha v pisoáru je vystlaná stroužky pomerančů. Slabě vonících, kvalitních, zdá se, že čerstvých.

Je potřeba říct, že nešlo o žádné restaurace I. ani II. cenové skupiny nebo o nějaký bar pro nové Rusy. Byly to slušné, ale nijak drahé české lokály, s dobrým pivem, placatými obrazovkami a čistým WC.

Je neděle odpoledne, poloprázdno, z televize vříská Formule 1, místní strejci klábosí.

A do záchodu někdo nakrájel kilo citrusů. Muži tu močí na ovoce. Jen tak, pro nic za nic. Personál jim chtěl udělat radost.

Tady je důkaz:


Tohle je víc, než plátky růží, po kterých šlapou podrážky svatebčanů. Víc, než krmit psa kaviárem nebo si mýt obličej speciálně dováženou švýcarskou minerálkou, jak to prý dělá Cameron Diaz.

Znehodnotit něco vlastními výměšky, to je dokonce vůbec nejvíc. Totální vítězství, absolutní převaha. (Jako v češtině: když někdo prohlásí, že na něco nebo na někoho se…, taky v tom zaslechnete to konečné zúčtování.)

Tady vám v obyčejné hospodě dopřejí triumf, jaký nezažil ani Alexandr Makedonský. Vypít, zmuchlat a zahodit plechovku piva, to není špatný pocit, ale s dominancí nad pomeranči se vůbec nedá srovnávat.

Vana šampaňského Dom Pérignon také není marná. Ale slast přece přímo úměrně stoupá s pocitem rozmařilosti. Čím zbytečnější kratochvíli si dopřejeme, čím větší je rozdíl mezi prachsprostým účelem a naším počínáním, tím lépe.

Pomeranče někdo musí zasadit, vypěstovat, v potu tváře sklidit, zabalit, distribuovat přes půl světa, rozvézt do skladišť, prodat, přivézt domů. Nebo somálským dětem. A pak většinou zkonzumovat. Jenže my, co si to - z ničeho nic - můžeme dovolit, se na ně, po druhém, třetím pivu, královsky…

Odkud byly, země původu?