Ta slavná fotografie Václava Havla je 21 let stará a vždycky tak trochu působila jako jeho epitaf. Na mysu Roca, nejzápadnějším výběžku Evropy, odchází po pusté pláži směrem k moři. Mizí vstříc tajemství.

Ze snímku osamělého, zadumaného chodce byste neuhádli, že za ním v tu chvíli stál houfec reportérů a štáb, doprovázející hlavu státu na každém kroku státní návštěvy. A že za okamžik se prezident vrátil promáčený, protože ho na pobřeží zaskočila devátá vlna. Meditaci ukončil studený pozdrav z nekonečna. Stopy, které v písku zanechal státník, zmizely.

Z takových momentek, pitoreskních a osudových zároveň, by se dal poskládat celý Václav Havel.


FOTO: ČTK

Zemřel v neděli 18. prosince a těm, kdo o sobě někdy pochybují, se po něm bude stýskat. Že osud jednoho z nejvýznamnějších Čechů vyrostl z jeho vlastních pochyb o sobě samém, to je jen další z mnoha havlovských paradoxů.

Havel byl vlastně něco jako český Gándhí (i když ten například nikdy nepracoval v pivovaře, že). Osvobodil pro Čechy slovo. Popsal „moc bezmocných". Probudil v nich sebeúctu a mírumilovnou cestou je vedl k vítězství nad mocným utlačovatelským aparátem.

Unést nároky a očekávání, které na něj postupně kladly „masy" i „dějiny", bylo téměř nad lidské síly. A ten zdánlivě rozpačitý a křehký, ve skutečnosti ale statečný muž a odvážný politik, to zvládl.

Špatné svědomí

V roce 1990 průzkum ukázal, že v České republice prezidentu Havlovi věří 96 procent občanů. Byla to pravda, a nebylo to normální, a Václav Havel to věděl.

Triumf svobody na plných náměstích, bouřlivý potlesk v Americe, rozpuštění Varšavské smlouvy, hřejivý pocit, že svět nás vidí … Večírek byl dlouhý a dlouho se na něj vzpomínalo; ale očekávatelný konec přišel také.

Do deseti let poté se od svého hrdiny odvrátila polovina lidí. Často šlo o trpké příběhy zklamaných iluzí. Havel, v prvních měsících všemi vzývaný vladař, najednou mohl skoro za cokoli. Jedna jeho politická porážka byla ale nesporná: rozpad Československa a s ním spojená, vynucená abdikace.

Zmenšení státu o třetinu znamenalo společenské trauma - jak se ukázalo, jen dočasné - a Václav Havel se v roce 1992 proměnil z ikony ve viníka. Předhazovali mu, že je „naivní snílek", nepoužitelný pro praktickou politiku v módním stylu Klaus versus Mečiar. I když se na Hrad po půl roce vrátil jako český prezident, někdejší aura už definitivně pohasla.

Západní politici byli dál z Havla nadšeni, nejen londýnské Timesy o něm bez ironie psaly jako o králi-filozofovi. Česká zkušenost ale zamířila jiným směrem. Václav Havel - svými kořeny a minulostí výjimečný, ne řadový občan - se pomalu vracel k údělu disidenta. Kromě „neúspěšného spasitele" hrál v očích lidí i roli „výčitky" za jejich vlastní nedostatečnost. A vydržel v ní až do smrti.

Často jsem ztělesňoval menšinové postoje, a trochu se tím vymykal obecně sdílené představě politika jako zrcadla převládajících nálad či názorů či sklonů či mentalit. Aniž jsem o to usiloval, vnímali mě mnozí nejen v době disidentství, ale i v době, kdy jsem byl prezidentem, jako své špatné svědomí. (2005, v knize Prosím stručně.)

Havlův sestup z piedestalu veřejného mínění je ale potřeba zařadit do souvislostí. Ve stejné době, kdy přemítal nad „špatným svědomím", tedy když už dva roky nebyl prezidentem, ho hlas lidu v televizní anketě zvolil třetím největším Čechem všech dob, za Karlem IV. a T. G. Masarykem, s velkým náskokem před současníky.

To se dá přeložit jedině tak, že pořád dost Čechů bylo a je na svého Havla pyšných. Stále si váží toho, co dokázal.

V knize Prosím stručně autor v této souvislosti líčí ukázku své životní situace: Zatímco televize vysílala výsledky soutěže, třetí největší Čech v šoku zjistil, že kdosi vykácel keře kolem chalupy, které tam léta pěstoval. Bylo to, jako by mi někdo uřízl všechny končetiny, píše. Když jsem se podíval z okna na tu spoušť, řekl jsem si, že si spíš zasloužím titul největší pitomec.

Chceme to slyšet, to stačí

Václav Havel se stal prvním prezidentem z řad bývalé východoevropské opozice, a v úřadě také vydržel nejdéle ze všech svých souputníků - s přestávkou téměř třináct let.

Pokaždé, jak se dříve nebo později ukázalo, přitom s těžkým srdcem zvažoval, jestli do toho má jít. Aby se pak, už v prezidentském důchodu, veřejně svěřil: Velmi často se mi teď vrací - nač to skrývat - myšlenka, jestli to nebyl všechno omyl či jediná vlekoucí se chyba.

Když byl na Hradě, takhle otevřeně samozřejmě nemluvil; ale i tak - prezident, který si „sám sobě připadá permanentně podezřelý" a o nebezpečí moci celý život nahlas uvažuje jako politický kacíř, představuje světový unikát. Vzorový politik, to přece má být nepochybující vůdce, ne filozof.

Od Václava Havla jsme se toho o politice a moci dozvěděli neopakovatelně mnoho. Tenhle „zpytující" rozměr jeho prezidentství ale - celkem logicky - ocenili spíš v zahraničí, pro široké vrstvy doma brzy ztratil význam.

Jak statut morální autority fungoval i po letech, popisuje Václav Havel v Prosím stručně: v Paříži měl projev k představitelům největších nadnárodních firem - ostrý, kritizující bezohlednost korporací, unifikaci světa, diktaturu reklamy a zisku. Před projevem, který jsem četl anglicky, jsem byl nesmírně nervózní, protože jsem se bál, že mne vypískají nebo že všichni na protest odejdou. Stal se pravý opak: velmi pozorně mě poslouchali a měl jsem ohromný aplaus, posléze ve stoje.

Analytik Havel nabízí trojí vysvětlení: buď tleskali jeho ikoně, nebo sami sobě a své moci najmout si vlivného kritika, anebo prostě proto, že s projevem souhlasili a byli rádi, že to někdo řekl za ně.

„Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni," pravil v dlouhé řeči na Harvardu v roce 1995. A tohle chtěl svět od Havla slyšet.

Jako „kazatel morálky" (termín Tomáše Halíka) působil Václav Havel i doma. Jeho vliv, podstatně menší než za hranicemi, byl přitom prorostlý s prezidentským úřadem.

Halík parafrázuje Havlův výrok, že když na čas přestal být prezidentem, vypozoroval, že lidem ze všeho nejvíc chybí to, že na Hradčanech nesedí člověk, který by stále říkal, že se nemá krást. Ne, že by třeba nekradli nebo přestali krást, ale potřebovali z těch Hradčan slyšet, že krást se nemá.

„Standarta má vlát a morálku má někdo kázat," popsal všeobecné očekávání později sám Havel.

Takové plané kazatelství byla ovšem velmi nevděčná, sisyfovská práce. Jako by postupem času unavila i samotného kazatele, který dobře věděl, ke komu mluví.

Havlova morální kritika poměrů byla spravedlivá, i svým způsobem příliš přísná. Tato výhrada se netýká jen Václava Havla, ale třeba právě Tomáše Halíka, který cituje dobrý postřeh: Hlásání příliš náročných ideálů často vede k pohrdání běžnou realitou a „nejlepší" se pak někdy stává nepřítelem „relativně dobrého".

Jistě si to uvědomoval i Václav Havel. Nebyl to přece žádný kritik z povolání. O dobré vůli toho věděl o dost víc, než většina z nás.

Srdce na Hradčanech

Havel-prezident byl při pohledu z podhradí obtěžkáván řadou klišé a předsudků, z nichž ty nejhorší některým lidem prostě nevymluvíte, jiné jen míří vedle. Jako třeba „nepraktický intelektuál" nebo „poddajný, váhavý kompromisník".

Nálepky se nevzaly z ničeho: kdo viděl Havlovo plaché vystupování, zaznamenal jeho zdrženlivost a pochyby a porovnával ho s politiky-ryzími alfasamci, mohl se snadno zmýlit.

Václav Havel si ovšem do úřadu přenesl svůj celoživotní perfekcionismus a prezidentoval - když mu to zdraví dovolilo - důsledně a s vysokým nasazením. Ne jako bohém. Důkazem jsou třeba neuvěřitelně detailní pokyny, které od roku 1993 týden co týden psal svým lidem a jejichž zlomek zveřejnil v Prosím stručně.

A o „měkkosti" asi sotva může být řeč u někoho, kdo se čelem postavil totalitnímu režimu a byl za to pět let v kriminále. Nehledě na smělá, razantní - samozřejmě, ne jen bezchybná - rozhodnutí z prvních let Havlovy vlády.

Ano, Václav Havel sám o sobě říkal, že přímo fyzicky nesnáší konflikty, dusna a konfrontace. Ale právě tahle jeho letora přece byla i státnickým předpokladem. I když se v přímé konfrontaci s politiky jako Václav Klaus měnila v neodstranitelný handicap.

Těm nejpovrchnějším pozorovatelům pak k úsudku stačilo srdíčko z prezidentského podpisu. Neporozuměli nebo nechtěli rozumět, že dramatik pracuje se symboly, že si nevystačí s funkcí a úřadováním, ale rád věci kolem sebe aranžuje a inscenuje, od hradních uniforem po státní recepce. Připadalo jim to jako „snílkovy manýry". Jenže právě poetika a dobrý vkus byly na Havlově prezidentství mimořádné, příjemné, a klidně můžeme říci světové.

Sire Micku Jaggere, Vaše svatosti dalajlámo, souhlasíte?

Při bilancování desetiletky od Listopadu 1989 se Václav Havel přiznal k jedné své už ne vážné pochybnosti, ale chybě. Nechal jsem politický život běžet jeho vlastním směrem a myslím, že jsem to neměl dělat. Měl jsem se více zapojit. A také: Příliš brzo jsem se vylhal z politického backgroundu, ze kterého jsem vzešel.

Ale byly to skutečně chyby? Udělal by Václav Havel dokonce nejlépe, kdyby byl v časech své slávy zorganizoval politickou stranu? A pustil se v jejím čele do politického zápasu? Spíš ne. Zničilo by ho to. Požadavky na vůdcovství by se nesnesly s jeho vnitřním světem, plným „osvědčených" pochybností.

Později k tomu dodal: Samozřejmě jsem se teoreticky mohl svého času zmocnit Občanského fóra, udělat z něj nejsilnější politickou stranu, získat pro ni peníze, apelovat na většinové pudy a vládnout pak s její pomocí. Ale kdybych to udělal, byl bych to ještě já? A uměl bych to vůbec?

Když jsme u „co by, kdyby" - jedna věc bývala mohla naši zemi proměnit asi ještě víc. Totiž, kdyby si Václav Havel a Václav Klaus rozuměli a v politice skutečně táhli za jeden provaz. Což byla bohužel jen utopie, další neřešitelný rébus. Věci se nemohly ubírat jinudy.

Kdesi tu

Před šesti lety Václav Havel v Prosím stručně popsal svůj stav, který nazval čekáním na poslední soud. Jako by před něčím utíkal, věnoval se činnostem bez viditelného smyslu, udržoval dům v perfektním pořádku, znovu kontroloval, jestli je všechno na svých místech. Předpokládám zřejmě, že nejvyšší soudce je pedant jako já, dodal.

Proč mi ale tak záleží na konečném hodnocení? Vždyť by mi to už mohlo být jedno. Není mi to jedno, protože jsem přesvědčen, že má existence - tak jako všechno, co se kdy stalo - rozčeřila hladinu bytí, které po té mé vlnce, byť by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy z principu bude jiné než před ní… A tedy i moje maličkost - buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel - tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.

Když psával o zelinářově normalizačním pokrytectví v Moci bezmocných, ale i mockrát dřív nebo později, dokázal Václav Havel jednu podstatnou věc: vyslovit TO, co ostatní cítí, na co myslí, s čím by se třeba chtěli sami svěřit. Byl skvělým zapisovatelem sdílených lidských zkušeností, to je jeho nejcennější odkaz.

Tabu smrti, jak je vidět, nebylo výjimkou.

Také se to dá říct jinými slovy: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.