Proč žádný český Jobbik nedostal 20 procent hlasů
Ani Tomio Okamura nemá šanci překročit volební potenciál Miroslava Sládka.
Extremistická strana Jobbik teď získala v maďarských volbách přes 20 procent hlasů, jako vloni u nás vítězná sociální demokracie. Pro pořádek, do roku 1992 jsme měli s Maďarskem dlouhou společnou hranici a ještě před necelým stoletím jsme žili v jednom státě, takže už proto stojí zato tomu věnovat pozornost.
Program Jobbiku (Hnutí za lepší Maďarsko) a souvislosti jeho úspěchu u voličů rozebral v blogu kolega Martin Novák, já se pokusím navázat na jeho připomínku: Po tom, co se v české politice a byznysu (jedno od druhého kolikrát už nelze rozeznat) odehrálo a odehrává, je vlastně skoro zázrakem, že tu ještě žádný český Jobbik – sebevědomý a sílící – nemáme.
Proč tu – zatím - není žádný český „jobbik“, čili xenofobní nacionalistická strana, kterou volí pětina lidí? Nechme stranou politologické argumenty, například to, že v Česku na rozdíl od Maďarska existuje silná dřevní komunistická strana. Zůstaňme u úhlu pohledu „co lidé chtějí a volí“.
Agendu alá Jobbik, nebo přinejmenším některé její prvky, v měkčím nebo naopak pěkně tvrdém balení, si za posledních dvacet let zkoušelo osvojit hned několik českých stran. Pardon, i moravských, jistěže. Nejsrovnatelnějším příkladem jsou Sládkovi republikáni (SPR-RSČ), kteří také zaznamenali „v této kategorii“ rekord: 8,01 procenta a 18 poslanců ve volbách 1996. Plných 12,65 procenta v Severočeském kraji. O dva roky později, ačkoli nasadili sugestivní billboardy s nápisem „Proti zvýhodňování cikánů“ na státní vlajce, už do parlamentu neprošli, následoval rozpad, konkurs, atd.
Příklad Sládkovců napovídá, že sklon volit populisty, kteří pevnou rukou vezmou koště a vymetou „ten sajrajt“, není tak úplně výsledkem toho, jak se zavedené parlamentní strany chovají v posledních letech. Kotel extrémně nespokojených, systém odmítajících, vykořeněných voličů tu bublal dlouho předtím, než jsme vstoupili do Evropské unie a než se provalily následující aféry.
Z téhle strany tu potenciál pro 20 procent ve volbách byl vždycky. Čeští extremisté, na rozdíl od maďarských, na ně ale nikdy nedosáhli. I proto, že nacionalismus a xenofobie mají v Maďarsku, zemi s imperiální zkušeností, přece jen pevnější kořeny. Čili i z toho důvodu (zadruhé) proto, že české „soft protějšky“ Jobbiku byly vždycky méně „společensky přijatelné“, volit je nebylo „salonfähig“. Působily přece jen výstředně a nekompaktně, málo věrohodně na to, aby do jejich volby opravdu lidé v den voleb promítli svou frustraci. A jejich politici dělali chyby.
Tak jako Tomio Okamura, když do blogu napíše: „Navrhujeme také povinnou docházku do posledního ročníku mateřské školy, aby se romské děti měli (sic!) šanci včas naučit česky …“. Jistě, nikdo není dokonalý, ale zdaleka ne každý Romům doporučuje, aby se naučili česky, případně si pořídili vlastní stát daleko od nás Čechů, že.
Ani Okamura nemá šanci překročit volební potenciál Miroslava Sládka. Je příliš kuriózní. Jiní, teď mám na mysli hlavně sdružení s afinitou k myšlenkovému světu Václava Klause, navíc příliš marginální. Komunisté? Ech, utopie s rudou hvězdou má naštěstí ještě dost pamětníků…
Pokud u nás má strana typu Jobbik dostat 20 a více procent, nemůže převzít maďarský model přes kopírák. Nestačí jen říkat „jsme otroci Evropské unie“. Musela by nacionálně-populistický argumentář přibalit k něčemu jinému, nejlépe k tomu, čím se už etablovala. Takže čistě teoreticky by to mohl zkusit Andrej Babiš se svým ANO – a že se k tomu podle všeho nechystá, je dobrá zpráva. Vždyť zatím nás jen řídí jako firmu, zařizuje prosperitu, ale jeho šuplík s nápisem Ideologie je takřka prázdný. Dvacetiprocentní hranici ovšem může překročit i tak.
Extremistická strana Jobbik teď získala v maďarských volbách přes 20 procent hlasů, jako vloni u nás vítězná sociální demokracie. Pro pořádek, do roku 1992 jsme měli s Maďarskem dlouhou společnou hranici a ještě před necelým stoletím jsme žili v jednom státě, takže už proto stojí zato tomu věnovat pozornost.
Program Jobbiku (Hnutí za lepší Maďarsko) a souvislosti jeho úspěchu u voličů rozebral v blogu kolega Martin Novák, já se pokusím navázat na jeho připomínku: Po tom, co se v české politice a byznysu (jedno od druhého kolikrát už nelze rozeznat) odehrálo a odehrává, je vlastně skoro zázrakem, že tu ještě žádný český Jobbik – sebevědomý a sílící – nemáme.
Proč tu – zatím - není žádný český „jobbik“, čili xenofobní nacionalistická strana, kterou volí pětina lidí? Nechme stranou politologické argumenty, například to, že v Česku na rozdíl od Maďarska existuje silná dřevní komunistická strana. Zůstaňme u úhlu pohledu „co lidé chtějí a volí“.
Agendu alá Jobbik, nebo přinejmenším některé její prvky, v měkčím nebo naopak pěkně tvrdém balení, si za posledních dvacet let zkoušelo osvojit hned několik českých stran. Pardon, i moravských, jistěže. Nejsrovnatelnějším příkladem jsou Sládkovi republikáni (SPR-RSČ), kteří také zaznamenali „v této kategorii“ rekord: 8,01 procenta a 18 poslanců ve volbách 1996. Plných 12,65 procenta v Severočeském kraji. O dva roky později, ačkoli nasadili sugestivní billboardy s nápisem „Proti zvýhodňování cikánů“ na státní vlajce, už do parlamentu neprošli, následoval rozpad, konkurs, atd.
Příklad Sládkovců napovídá, že sklon volit populisty, kteří pevnou rukou vezmou koště a vymetou „ten sajrajt“, není tak úplně výsledkem toho, jak se zavedené parlamentní strany chovají v posledních letech. Kotel extrémně nespokojených, systém odmítajících, vykořeněných voličů tu bublal dlouho předtím, než jsme vstoupili do Evropské unie a než se provalily následující aféry.
Z téhle strany tu potenciál pro 20 procent ve volbách byl vždycky. Čeští extremisté, na rozdíl od maďarských, na ně ale nikdy nedosáhli. I proto, že nacionalismus a xenofobie mají v Maďarsku, zemi s imperiální zkušeností, přece jen pevnější kořeny. Čili i z toho důvodu (zadruhé) proto, že české „soft protějšky“ Jobbiku byly vždycky méně „společensky přijatelné“, volit je nebylo „salonfähig“. Působily přece jen výstředně a nekompaktně, málo věrohodně na to, aby do jejich volby opravdu lidé v den voleb promítli svou frustraci. A jejich politici dělali chyby.
Tak jako Tomio Okamura, když do blogu napíše: „Navrhujeme také povinnou docházku do posledního ročníku mateřské školy, aby se romské děti měli (sic!) šanci včas naučit česky …“. Jistě, nikdo není dokonalý, ale zdaleka ne každý Romům doporučuje, aby se naučili česky, případně si pořídili vlastní stát daleko od nás Čechů, že.
Ani Okamura nemá šanci překročit volební potenciál Miroslava Sládka. Je příliš kuriózní. Jiní, teď mám na mysli hlavně sdružení s afinitou k myšlenkovému světu Václava Klause, navíc příliš marginální. Komunisté? Ech, utopie s rudou hvězdou má naštěstí ještě dost pamětníků…
Pokud u nás má strana typu Jobbik dostat 20 a více procent, nemůže převzít maďarský model přes kopírák. Nestačí jen říkat „jsme otroci Evropské unie“. Musela by nacionálně-populistický argumentář přibalit k něčemu jinému, nejlépe k tomu, čím se už etablovala. Takže čistě teoreticky by to mohl zkusit Andrej Babiš se svým ANO – a že se k tomu podle všeho nechystá, je dobrá zpráva. Vždyť zatím nás jen řídí jako firmu, zařizuje prosperitu, ale jeho šuplík s nápisem Ideologie je takřka prázdný. Dvacetiprocentní hranici ovšem může překročit i tak.