Právo na vzdělání zaručené naším ústavním pořádkem se těší zajisté jednoznačné podpoře u všech občanů, kdežto povinná školní docházka, jež se k naplnění tohoto práva váže, dokáže naopak budit odpor anebo vyvolávat alespoň nelibé pocity. Žádný nový objev! Jsem ale přesvědčen o tom, že tato rozporuplnost, nad níž se většinou vůbec nepozastavujeme, v sobě skrývá zárodky školní neúspěšnosti, degradace vzdělávání, nedůvěry v demokracii a pravděpodobně i zárodky zla.

Od doby, kdy byla z císařské vůle zavedena povinná školní docházka, prošla naše společnost významnými změnami, při nichž utrpěla podstatnou ztrátu rodina. Řadu jejích úloh, ať již zcela anebo jen částečně, převzal postupně stát. Také v oblasti výchovy byl zásah státu do sféry rodiny dosti znatelný, obzvláště pak po celé období socialistického zřízení. Zákonem bylo stanoveno, že „o výchovu dětí pečují v nerozlučné jednotě rodiče, stát a společenské organizace“. Škola jakožto výchovně-vzdělávací instituce státu se stala v rámci plnění své hlavní funkce navíc ještě nástrojem moci politické. Tím získala škola značnou převahu nad rodiči, což zákonitě muselo zanechat stopy ve všech, kdo tehdejším vzděláváním prošli.

V průběhu posledních dvaceti let prodělala naše společnost další výrazné změny. Výchovu zasáhl, kromě jiného, fenomén individualismu, existující již v západních zemích. Česká škola, specializovaná na kolektivní výchovu, si však po celých dvacet let zachovává v převážné míře autoritářský postoj (zaručený školskými předpisy) a s procesem individualizace se potýká zcela bezradně. Namísto hledání způsobů, jak se zhostit úkolu „zohledňovat vzdělávací potřeby jednotlivce“ (daným školským zákonem), volá škola spíše po prostředcích, kterými by žáky přinutila podrobit se starým zaběhnutým pořádkům. Ač řada učitelů úspěšně rozvíjí zdravé sebevědomí dětí skrze pochopení jejich individuálních potřeb, v obecné rovině to škola neumí. Co však velmi dobře ovládá, je zdůrazňování své důležitosti a téměř až dětinské vyžadování podpory své autority od státu. Jak můžeme vidět, respektování autority školy ze strany žáků i rodičů je vesměs formální.

Rodiče, kromě výjimek, přirozeně usilují v mezích svých možností o nejlepší zaopatření svých dětí včetně kvalitního vzdělání. Jenže vzdělávací monopol leží v rukou státu, který sítí „povolených“ škol realizuje jednotnou koncepci základního vzdělání, jejíž uniformitu alespoň narušují nedávno zavedené školní vzdělávací programy. Pokud rodiče projeví angažovanost ve snaze zajistit pro své děti vzdělání podle svých představ, čeká je konfrontace s příslušnou školskou autoritou. Rodič jedná vždy s institucí, nikoli s konkrétním člověkem či konkrétními lidmi, jimž je nucen svěřit dítě, takže možnost výběru osoby, která bude na dítě působit, je mizivá. Přestože je rodičům právně přiznána rozhodující role ve výchově a taktéž zodpovědnost v této oblasti spočívá na nich, v období povinné školní docházky dítěte jsou povinni podrobit se diktátu školy.

Pro dítě představuje tato „poroba“ rodičů nejen utvrzení o jejich bezmocnosti a slabosti vůči škole, ale také důkaz toho, že veškerá školní výchova k demokracii a oslavné řeči o svobodě se nezakládají vždy zcela na pravdě. Vždyť občan je vlastně slabý a bezmocný, a to i v tak soukromé oblasti jako je výchova a vzdělávání! Každé dítě těžce nese sebemenší křivdu vůči svým rodičům, a tak se nemůžeme divit, dřímá-li v dětech odpor ke škole, který se u mnohých z nich přenáší na vztah ke vzdělávání vůbec či se dokonce promítá do postojů ke společnosti. Jak potvrzují průzkumy, v oblíbenosti školy obsazuje Česká republika mezi zeměmi OECD poslední místo, výsledky ve vzdělávání u nás v posledních letech nabraly sestupnou tendenci, středoškoláci většinou nevěří, že mohou při řešení společenských problémů cokoli vyřešit.

Je třeba si uvědomit, že význam vzdělávání chápe téměř každé dítě; vždyť k jeho přirozenosti patří tendence poznávat svět a zdokonalovat sebe sama. Vzdělávací potřeby současných dětí však škola dostatečně uspokojit nedokáže, o čemž svědčí například velký nárůst kázeňských problémů. Jenže zajišťování práva na vzdělání se uskutečňuje prostřednictvím povinného docházení do školy, jakoby škola, a to státní – dostupná všem, byla jedinou možnou cestou ke vzdělání. Povinná školní docházka představuje ve své podstatě násilí uskutečňované na dětech a vynucované přes jejich rodiče. Toto institucionalizované násilí, není-li kompenzováno přinejmenším pocitem smysluplného strávení času ve škole, zanechává zajisté obdobné otisky jako každý jiný projev zla, jež má navíc schopnost působit dál .

Škola by mohla se svým prosociálnímu charakterem alespoň částečně tlumit negativní stránku individualismu, jenž se výrazně rozvíjí posledních dvacet let. Ale jak již bylo výše uvedeno, škola svou zakonzervovaností individualitu žáka spíše přehlíží a žádoucím způsobem na ni výchovně nepůsobí. A tak můžeme být svědky toho (aniž by v tomto případě byla vina výhradně na straně školy), jak individualizace vedoucí až k narcismu fanaticky bourá staré mosty a touží o svobodit jednotlivce od všech pout, a to bez jakéhokoli uvědomění ztráty pevné půdy pod nohama. Jako výsledek výchovného působení celé společnosti pak před námi často stojí neurotická narcistická osobnost dovolávající se práva na pomoc a podporu.

Jak je z předchozího textu patrné, instituce povinné školní docházky není pro dnešní dobu dobrým služebníkem. Bylo by nejspíš vhodné ji zrušit a nahradit jinou cestou vedoucí k naplnění práva na vzdělání. Protože výchova dítěte náleží k výsostným právům rodičů, mělo by zajištění základního vzdělání spadat do sféry rodiny a stát se součástí péče rodičů o děti. Tím by také mohl nastat významný posun ve společnosti směrem k posílení rodiny a její konečné rehabilitaci po totalitní újmě. K tomu by bylo ještě potřebné vytvoření rovných podmínek pro všechny subjekty, které by se na vzdělávání dětí podílely. Zatím jsou zcela zvýhodňovány státní školy, což je nijak nenutí k vlastnímu zkvalitňování.

Článek vyšel zkráceně v časopise Rodina a škola