Šla pravda světem…
Kamil Fila, jehož filmové kritiky jinak rád čtu, se zbytečně rozčílil na Nohavicu v článku s ostrým názvem: Nohavica tahá z rukávu rasistickou kartičku. Jedná se o píseň, v níž Nohavica poměrně nešťastným způsobem žertuje na téma svízelné situace člověka, který se dostal do konfliktu s Romem. Po přečtení textu písně jsem na rozdíl od Fily nenabyl přesvědčení, že Nohavica je nějaký rasista. Ale jestli v tom textu Fila postřehnul rasistické jádro, je jeho právem a svobodou Nohavicovi vyčinit. Ovšem i to má své meze.
Fila měl potřebu v úvodu článku Nohavicu nějak celkově charakterizovat a popsat. Napsal tam doslova toto: „Tak Jaromír Nohavica už není pouze udavač z Těšína, mistr republiky ve hře scrabble či kritik práce silničářů, kteří tak jako každý rok jsou překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice. Nejnověji se z něj stává i nástupce (nyní již zduchovnělého) Daniela Landy a zpívá nám o tom, nejen, jak „zas už bijí děti plastikovými kyji“, ale že bílí jsou bití cikány a vládne nám tu rasismus naruby.“
Tak především panu Filovi nějak uniklo, že Nohavica je velký básník. Desítky jeho písničkových textů jsou nádherné a silné verše, které nepochybně jsou součástí české poezie. Dále panu Filovi uniklo, že Nohavica v době totality nejenom udával (což tehdy nikdo nevěděl), ale také pobuřoval mládež svými svobodomyslnými texty, které coby zlidovělé písně pronikaly do vědomí společnosti a svým způsobem posunuly naší tehdejší společnost ke svobodě stejně účinně jako stovky kritických esejů a textů ze samizdatu dohromady. Nohavica byl totiž díky ilegálnímu šíření na kazetách masově oblíbený. Režim ho mohl zakazovat , jak chtěl, Nohavica díky šířeným kazetám žil se svými posluchači dál. Čili bez ohledu na to, že spolupracoval s STB, nebo dokonce paradoxně navzdory tomu, Nohavica udělal svými masově oblíbenými písničkami, v nichž jako leitmotiv silně znělo téma svobody, pro věc svobody možná víc než většina disidentů. Jednoduše proto, že o nich nikdo téměř nevěděl, zatímco jeho písně (za všechny jmenujme Vojáčka) znali všichni.
Jednou za totáče jsem byl na koncertě folkové muziky v Lucerně. Stejně jako většina lidí jsem tam šel proto, že se nesla tichá zpráva, že tam možná po roce zákazu vystoupí Nohavica. Narvaná Lucerna čekala celý večer trpělivě, jestli se zrzavý bard objeví. Objevil se a rovnou začal zpívat – podmínkou vystoupení bylo, že nesmí mít žádné úvodní slovo. Zazpíval český překlad Vysockého písně o tom, jak šla pravda světem a jak jí lež ukradla šaty a předstírala, že je pravdou. Když dozpíval, tak chvíli bylo užaslé ticho a pak nastal dlouhotrvající řev. Myslím, že ti hoši v zákulisí, kteří s Nohavicou hráli nějaké hry, museli být naprosto zklamáni. Já jsem ale v tu chvíli věděl a myslím, že většina těch lidí v sále také,že prostě s tou lží převlečenou za pravdu žít nechceme a nebudeme. Také díky Nohavicovi, který to tak nádherně dokázal zformulovat a zazpívat.
To, co napsal pan Fila o Nohavicovi, je hnusné. Takhle opovržlivě může o druhém člověku psát jenom ten, kdo se nad druhé vyvyšuje. Rád pana Filu čtu i nadále, ale na tohle by si měl dát pozor. Co se Nohavici týče, tak pro mě navždy zůstane tím Nohavicou z Lucerny zpívajícím o pravdě a lži. Po revoluci jsem oplakal jeho agentství, ale nakonec jsem se přes to přenesl a nedal jsem si to krásné z něj (na rozdíl od řady jiných) znechutit.
Vláda bez legitimity nemůže dělat reformy
V sobotu se na Václavském náměstí sešlo ohromujících sto dvacet tisíc lidí, aby vyjádřilo svůj ostrý nesouhlas s touto vládou. Jak rozumět této překvapivě vysoké účasti, jaké je poselství této demonstrace?
Je tu snaha neoliberálních médií a vládních politiků vydávat demonstraci za protest lidí, kteří nejsou ochotni unést nezbytné škrty v sociálních výdajích. Tito lidé prý nepochopili, že víc peněz prostě nemáme a že si nemůžeme dovolit žít na dluh. Část z těchto lidí to nechápe, protože jim to vláda nedostatečně vysvětlila, část z nich bude nadávat vždycky. Podle tohoto vysvětlení se společnost dělí na ty rozumné, kteří chápou nutnost úspor a škrtů a na ty nerozumné (levičáky), kteří to nechápou. Toto je klasická neoliberální ideologická demagogie.
Řečníci na demonstraci nemluvili jen o škrtech, ale také o korupci, klientelismu a rozkrádání státu. Jinými slovy nejde jen o to, že se škrtá, ale kdo škrtá. Škrtá vláda, která připouští systematické rozkrádání veřejného majetku a která je s velkou pravděpodobností k tomu nucena a zezadu řízena klientelistickými ekonomickými lobbistickými skupinami. Tím v očích občanů ztrácí na legitimitě. Pokud taková vláda svými škrty a daňovými úpravami zhoršuje už tak nepříliš slavnou životní úroveň sociálně slabších vrstev i části střední třídy, pak je to pro postižené občany nesnesitelné. Nejdřív se musí přestat krást a teprve pak se může škrtat. A nejde jen o morální křivdu, ta věc má reálné ekonomické základy. Jestliže podle odhadu odborníků se z veřejných rozpočtů ročně ztratí až sto miliard v rámci předražených veřejných zakázek, pak taková suma by bohatě stačila na uspokojení většiny požadavků protestujících lidí.
Současná vláda ovšem lidi neštve jen pouhými škrty. Jde také o to, že v rámci uskutečňování svých reforem provádí asociální kroky. Například zavedení povinnosti veřejně prospěšných prací pro proplácení podpor v nezaměstnanosti je pro normálního člověka neskutečně ponižující. Proč by si měl člověk platící si eventuelní podporu v nezaměstnanosti v rámci svého sociálního pojištění ještě nějak navíc tuto podporu zasluhovat tím, že bude zametat ulice? Jak se asi cítí otec od rodiny, který po třiceti letech práce účetního dostane vyhazov a má si obléknout metařský mundúr. Jak se asi cítí před svými dětmi a sousedy? Efekt tohoto opatření je nulový, ale ztráty na lidské důstojnosti obrovské. Vláda také zcela bezdůvodně hodlá v rámci jakéhosi pofidérního zvyšování efektivnosti vysokých škol likvidovat akademické svobody, na které jsme si už po revoluci za dvacet let zvykli. Tím dostává do varu studenty a inteligenci, tedy další skupinu obyvatelstva, která do té doby patřila mezi její voliče. Cílem je dostat pod kontrolu soukromého sektoru dosud nezávislou akademickou aféru. Ve hře jsou zřejmě další veřejné zakázky pro kmotrovské firmy a fleky pro druhou garnituru politiků, pro něž se už obtížně zřejmě shání obživa.
Celou řadu tzv. reformních kroků provází silné podezření, že jsou dělány jenom proto, aby se kmotrům v pozadí přihrály další zakázky nebo se k nim např. do soukromých penzijních fondů přelily veřejné peníze. Vezměme si kauzu nesmyslné změny výplaty sociálních dávek, která tak otravuje občany a za níž jsou s velkou pravděpodobností velké zakázky pro firmy spjaté s vedením ministerstva práce. K tomu všemu si připočtěme tragikomické vystoupení Věcí veřejných vrcholící soudním procesem s Bártou a Škárkou, při němž se plně odkryla korupční a podvodná podstata této strany. A navrch přidejme mazánka s kolibříkem.
Vláda bez legitimity jen stěží může provádět nepopulární kroky, ale už vůbec si nemůže dovolit aroganci a ponižování. Potom se nedivme, když na Václavák napochoduje sto tisíc naštvaných občanů.
Mazánek a demokracie aneb co s tím a jak na to
Hlavní politický zápas v kauze Mazánek se vede o to, zda jde o jednotlivé selhání nebo o vlastnost politického systému jako takového. Celá politická sféra bude občany unisono přesvědčovat o tom, že jde samozřejmě o individuální selhání osob. Kalousek hovoří o napojení veksláků na pražskou ODS, Nečas říká, že vliv kmotrů v Praze eliminovali nástupem nového vedení, president dokonce napadá samotné odposlechy a nehodlá se jejich obsahem zabývat. Již v roce 2007 podle MFDnes tajná služba informovala tehdejšího premiéra Topolánka o odposleších v Praze, přičemž situaci vyhodnotila tak, že korupce a klientelismus ohrožují demokratické základy společnosti. Zajímavé je, že Topolánek popírá, že by takový podklad od BIS dostal. Těžko mu asi zpětně někdo dokáže opak. To není v této souvislosti důležité, podstatné je, že tajná služba jako první zformulovala tezi o tom, že tu nevládnou občané, ale síly v pozadí, které si veřejnou moc prostě kupují. A to dávno před tím, než s touto definicí vyrukovali kritičtí politologové a publicisté. Posléze se objevily články prof. Michala Klímy popisující politické strany jako firmy obchodující s vlivem a pozicemi ve veřejné sféře. V Manifestu radikálního liberalismu jsme s Jiřím Pehe odkryli souvislost mezi neoliberální ideologií a existencí oligarchického systému trvalé nadvlády politicko ekonomických mafií, která proměňuje volby a další demokratické vymoženosti ve formální záležitost. Postupně se přesvědčení, že korupce zasáhla systém a nikoliv jen jednotlivé osoby, rozšířilo.
V tuto chvíli je zápas o společenské vědomí v této otázce otevřený. Masová média stojí až na výjimky na pozicích, že jde o individuální selhání. V tomto ohledu mají politici ohromného spojence, protože vliv médií je velký, ne-li rozhodující. Pokud by se veřejné mínění nakonec přiklonilo k závěru, že korupce ničí a ohrožuje demokracii, pak by to pro stávající politickou garnituru znamenalo výrazné ohrožení. I když ve stávajícím volebním systému politické strany nakonec vždy dokážou sehrát s voliči přejícími si změnu betla, je to pro ně nepříjemné. Vždy bude hrozit, že do politické arény vstoupí nová formace nesená na nevůli občanů ke stávajícím stranám. Ještě že tu jsou Věci veřejné, které sice občanům politiku dokonale znechutily, ale na druhou stranu zdiskreditovaly fenomén nové politické síly, takže velmi ztížili vstup nových stran. Paradoxně tak do určité míry ochránily stávající politické strany před možnou budoucí konkurencí.
Nepochybuji o tom, že politické strany tvrdě a rázně odsoudí Béma s Janouškem, slíbí nám, že ještě přitvrdí v boji s korupcí a naservírují nám různé kosmetické změny jako obrovské vymoženosti v boji s korupcí, a to za celkem přívětivého přitakání masových médií. Na podstatě problému se nezmění zhola nic. Asi si nějakou chvíli dají pozor, ty nejkřiklavější zakázky zatím stáhnou z oběhu a nějakou dobu budou sekat latinu. A pak to zase vesele rozjedou postaru.
Co se s tím dá dělat? Předpokládejme, že veřejnost neskočí jako obvykle na tyto triky a dá důrazně najevo svojí nespokojenost. Třeba ulicemi plnými rozhořčených lidí. V naší národní tradici plný Václavák obvykle znamenal, že přestává legrace a věci se měnily. Když se tak stane, což je zatím v oblasti science fiction, co pak budeme dělat? Co budeme po politicích chtít? Aby odstoupili? To je přece málo, přijdou jiní sekáči. Pojďme si tedy zafantazírovat, co bychom na takovém plném Václaváku měli požadovat. Za prvé předčasné volby, protože tím dáme najevo, že s touto politickou garniturou jsme skončili, že chceme kompletní výměnu. Za druhé než půjdeme znovu volit, chceme nový volební zákon, protože ten starý umožňoval stranám naší vůli obcházet. Chceme zrušit limit pro uznávání preferencí tak, aby o tom, kdo bude zvolen, rozhodovali voliči a ne stranické sekretariáty. Také chceme limit nákladů na volební kampaň, aby o volbách nerozhodovaly peníze, ale vůle občanů. Za třetí bychom měli chtít parlamentní komisi pro vyšetření napojení kmotrů na politiku za účasti nejen politiků, ale i důvěryhodných občanů a zástupců protikorupčních sdružení. Tedy jakousi obdobu Komise 17.listopadu, která vyšetřovala zásah na Národní třídě. Cílem této komise bude odhalit, jak to vlastně s napojením kmotrů na politiku je, a informovat o tom veřejnost, protože tu existuje podezření z rozvracení státu klientelistickými skupinami v pozadí. To je takový minimální program občanské obnovy naší společnosti, jakýsi restart demokracie.
A je proto nepochybné, že politici udělají všechno pro to, aby se právě zmíněné tři body nerealizovaly. Bude zapotřebí více plných Václaváků, aby jim došlo, že nemají jinou šanci. Na druhou stranu, pokud se občané neprobudí a nezaktivizují, pak sbohem demokracie.
Společnost bez kontroly
Jedenáct poznámek k současné krizi západního světa.
Ta zdaleka není jen krizí finanční, nýbrž také společenskou
a kulturní. Kapitalismus a demokracie nalíčily na sebe pasti.
Není vůbec jisté, zda se podaří vyprostit se z jejich kleští.
1
Frekventovaným vysvětlením stavu, v němž se západní svět nyní ocitá, je kritika trhů, které svým chováním destabilizují celý finanční systém. Potíže pak dopadají na jednotlivé státy a ty jsou tlačeny k tomu, aby do finančního systému napouštěly peníze z vlastních rozpočtů. Kritika současných trhů přitom vyrůstá nejen z levicově liberálních pozic, nýbrž překvapivě i od ostře pravicových populistických směrů (tea party).
Trhy, které mají globální charakter, zneužívají svého postavení a diktují prostřednictvím mezinárodních finančních institucí, ratingových agentur a největších bank národním státům takovou hospodářskou politiku, která vyhovuje globálnímu kapitálu. Národní státy jsou víceméně bezmocné, protože jejich opatření mají pouze regionální dopad. Jako klasický příklad se uvádí to, když konkrétní stát zavede daňový systém nevyhovující globálnímu kapitálu (vysoké daně) – ten ho ztrestá tím, že z daného státu odejde do státu, který mu vyjde vstříc.
2
Zejména z pravicových pozic je kritizována další příčina krize – zadlužování států vinou korumpování voličů populistickou ekonomickou politikou, na níž nejsou ve státní pokladně peníze. Tuto nezodpovědnou politiku prováděly jak levicové, tak pravicové vlády. Fenomén zadlužování je spojen s nedokonalostí demokratického
systému založeného na nevelkých volebních intervalech. Politické reprezentace v tomto systému upřednostňují krátkodobé volební cíle před dlouhodobějšími strategiemi. Je snadné v rámci „svého“ volebního období utrácet hlava nehlava, protože po příštích či přespříštích volbách, které pravděpodobně vyhraje konkurence, si s dluhy bude muset poradit někdo jiný.
3
Americký politolog Fareed Zakaria si byl dobře vědom oné slabosti demokratických institucí, životně závislých na výsledcích voleb. Navrhl tudíž zavést pro fiskální politiku totéž, co už platí pro politiku monetární: aby ji rovněž řídila instituce generovaná podobným způsobem z nezávislých odborníků, jako je tomu v případě mnohých
centrálních bank. Jak kdysi pravil v jedné diskusi ekonom Tomáš Sedláček: Už jsme politikům sebrali monetár, teď je na řadě fiskál. Nakonec eurozóna (a potažmo EU) dospěla do podobného stadia úvah a chce zavedením přísných pravidel pro tvorbu fiskální politiky udělat něco podobného. Rozpočtová neodpovědnost, zejména
směrem na jih, začala ohrožovat nejen samu Unii, nýbrž politickou stabilitu, a tím i demokracii jako takovou.
4
Politiku rozežírají korupce a klientelismus. Nabývají systémové podoby a vedou k privatizaci veřejné moci politicko-ekonomickými mafiemi v pozadí. V rámci této takzvané klientelistické demokracie je pak řešení vzrůstajících finančních a hospodářských potíží zřejmě nad síly vlád. Sociologové – například Čech Jan Keller
ve své knize Tři sociální světy – poukazují na další neblahý trend, na prudce narůstající nerovnost mezi lidmi. Keller v této souvislosti hovoří o tom, že termín nerovnost nedostatečně vystihuje míru tohoto fenoménu,
a místo toho navrhuje termín nesouměřitelnost. Ve společnosti vedle ostatních občanů – střední a nižší třídy – žije elitní skupina občanů, které se nemůže dotknout to, co se ve společnosti děje, neboť astronomické příjmy
jí umožňují žít v jiném světě. Oč větší je tato nesouměřitelnost, o to víc narůstá počet lidí na okraji. Tento feudální rys soudobé společnosti je frustrujícím výsledkem postupné deregulace a privatizace státních institucí a veřejných služeb v rámci neoliberální politiky posledních tří dekád. Souběžně působí historicky bezprecedentní nástup Číny. Komunisticko-kapitalistická Čína ukazuje, že původní kapitalismus z éry prvotní akumulace, kdy jsou lidská ůstojnost, svoboda či sociální a zaměstnanecká práva obětovány na trůn drsné produkce zisku a výroba se mění v holé vykořisťování, není zapomenutý, či zcela překonaný. Dosud jsme žili v přesvědčení, že tato nelidská fáze kapitalismu je nejen neetická, ale také neefektivní. Čína nás vyvádí z omylu. Tím se dostává na pořad dne sociální stát a jeho vymoženosti, které prodražují západní kapitalismus a činí ho méně konkurenceschopným ve srovnání s čínským způsobem. Je otázka, zdali je vůbec možné sociální státy udržet bez jejich stále většího zadlužování. To nahrává dnešním fundamentalistickým neoliberálům, kteří v sociálním státu vidí hlavní zdroj většiny nesnází a snaží se ho zlikvidovat.
5
Řada politologů a filozofů je přesvědčena, že vinu za dnešní krizi nese kapitalistický systém jako takový. Slavný slovinský myslitel Slavoj Žižek kdesi napsal, že krize je vlastní podstatou kapitalismu. Neboli kapitalismus rovná se krize. Je nepravděpodobné, že by opakující se a nevysvětlitelné krize, na něž se obtížně hledají recepty,
vůbec se systémem kapitalismu nesouvisely. Ale věci neleží tak jednoduše jako efektní Žižekova teze.
Klasický kapitalismus z éry Karla Marxe byl založen na soukromém vlastnictví, přičemž základní právní a výrobní jednotkou byl kapitalista-podnikatel, který vlastnil svůj podnik, řídil jej, rozhodoval o něm, podnikal s ním, najímal si zaměstnance. Marx napsal, že kapitalista je vůlí a rozumem nadaný kapitál. Tím chtěl říct, že kapitalista není vlastně osoba, nýbrž že je funkcí kapitálu s cílem zhodnocovat ho a vydělávat zisk prostřednictvím výroby zboží. Řízení a organizování výroby a odbytu v jeho podniku byly životní náplní kapitalisty-podnikatele, který stál a padal s osudem svého podniku. Na počátku 20. století vtrhl do podnikání bankovní kapitál. Už mu nestačilo půjčovat podnikatelům na jejich projekty a žít z úroků, nýbrž žádal si vlastnickou účast. Známe z naší historie dva rozlišné osudy našich předních podnikatelů, Kolbena a Křižíka. Zatímco Křižík se držel staré podnikatelské etiky a cti, že do jeho podniku nikdo jiný nesmí mluvit, a odmítal vstup bankovního kapitálu do firmy prostřednictvím prodeje akcií bankám, Kolben na novou hru přistoupil. Křižík posléze nebyl schopen čelit mocné konkurenci opřené o bankovní kapitál a (byť rozhodně netrpěl nedostatkem nápadů a vynálezů) postupně se jeho podnik vytratil. Bankovním kapitálem posílený Kolben expandoval.
6
Dvacáté století je mimo jiné příběhem právě vstupu bankovního kapitálu do rozhodujících firem a korporací, jejichž vlastnická struktura se změnila z klasické podnikatelské formy, kdy v čele firmy stojí „enterpreuner“, podnikatel, coby klíčová postava, na akciové vlastnictví, v němž jednotliví akcionáři formují koalice k ovládnutí
majority v podniku. Akcionář už není tím, kdo určuje dění ve firmě, protože tomu v podstatě nerozumí, respektive rozumět nemusí. Rozumí aritmetice dané poměrem ceny akcií a následných dividend. Vlastní řízení podniků svěřuje akcionář najatým manažerům. Tento proces popsal kanadsko-americký ekonom John Kenneth Galbraith (1908–2006) v pozoruhodné knize The New Industrial State (Nový industriální stát, 1967). V té době podniky kontrolující okolo dvou třetin výroby v klíčových sektorech ekonomiky byly daleko spíše než akcionáři řízeny manažerskou vrstvou (Galbraith ji nazýval technostructure, technostrukturou). Manažerská struktura se chová jinak než podnikatel, nesnaží se maximalizovat zisk, nýbrž udržet organizaci za účelem její další expanze. Manažeři jsou motivováni udržením svého manažerského postavení více než výrobou zisku. Vyhovuje jim i kooperace se silnými odbory, s nimiž mohou dlouhodobě dohodnout výši mezd. Manažeři pronikají do státních institucí a snaží se ovlivňovat vládní hospodářskou politiku i politiku zaměstnanosti s cílem vytvořit stabilní tržní
podmínky.
7
Jenže v ekonomice se uplatňují dvě těžko „poskládatelné“ strategie chování rozhodujících činitelů. Jednak strategie chování akcionářů v podobě spekulativní hry s akciemi a cennými papíry na burze a finančních trzích. Jednak strategie manažerské vrstvy založená na dlouhodobém budování stabilního a předvídatelného podnikatelského prostředí v rámci velkých korporací. Tyto dvě strategie se rozcházejí, neboť každá z nich sleduje jiný cíl. Ekonomika jako celek se vzdouvá v nevypočitatelných vlnách způsobených narážením těchto strategií o sebe. Dostáváme se totiž k zajímavému paradoxu moderní ekonomiky: řízení a rozhodování, které je bytostnou součástí výkonu vlastnického práva, je delegováno na zaměstnance (tedy na management), zatímco inkasování benefitů si ponechává vlastník. Poněkud to připomíná pozdně feudální řád, kdy velcí pozemkoví vlastníci propachtovávali půdu nájemcům, kteří na ní po generace pracovali a starali se o ni. Nakonec se ukázalo, že tento systém je neudržitelný a během buržoazních revolucí byli feudálové vyvlastněni a půda byla rozdána těm, kdo na ní odjakživa pracovali. Bytostně parazitní feudální systém se stal jak morálně neudržitelným, tak i brzdou ekonomického rozvoje. Podobně parazitním se jeví dnešní systém akciového vlastnictví, je-li redukován na výběr dividend a spekulace na burze oddělené od řádné správy předmětu vlastnictví – podniků a korporací, kterou vykonává podnikový management. V klasickém kapitalismu volné konkurence byl každý podnik pod důslednou kontrolou svého vlastníka, kapitalisty. Kapitalista-vlastník spojoval obvykle svůj osud s osudem svého podniku. Ve filmu Země zaslíbená od Andrzeje Wajdy továrníci hromadně páchají sebevraždu ve svých lóžích v opeře, když se během představení dozvědí o krachu na burze. Který kapitalista nebo špičkový manažer se naposledy zastřelil, když přivedl na buben svou nebo svěřenou fabriku? Kolik finančníků během krize v roce 2008 vůči sobě vyvodilo tuto absolutní odpovědnost? Akcionáři, finančníci a manažeři jako krysy první prchají z potápějících se podniků a rychle přebíhají do jiných úspěšnějších. Za sebou nechávají trosky a zoufalství.
8
Britský konzervativní myslitel Roger Scruton (1944) v knize Smysl konzervatismu (česky vyšla roku 1993) o vlastnictví napsal: „Má-li se člověk probudit ke skutečnému vědomí sebe samého jako bytosti druhové, pak
musí vnímat svět v jiných pojmech, totiž v pojmech práva, odpovědnosti a svobody. To mu umožňuje právě instituce vlastnictví. Je-li předmět v něčím vlastnictví, přestává být pouhou neživou věcí, a místo toho se
stává ohniskem práv a povinností. Tato práva a povinnosti nemusí být (především) smluvní povahy. Je vskutku jen málo důležité, jak vznikají. Spíše jde o to, že dokud nevzniknou, dokud se tedy vlastnictví z ‚účinného
ovládání‘ (abychom užili marxistického pojmu) nestane institucionalizovaným právem, dotud není pro lidskou společnost žádným přínosem.“ Scruton zde polemizuje s marxistickým pojetím vlastnictví jako pouhého účinného ovládání (například řízení a kontroly výroby, vývoje a odbytu podniků) a dokladuje nezbytnost právního zakotvení takového postavení ve formě vlastnictví. Scruton považuje za samozřejmé, že vlastníci účinně ovládají svůj podnik. Je zajímavé, že toto psal v době, kdy Galbraith odkryl dichotomii mezi formálně právním vlastnictvím vlastníků akcionářů (shareholders) a vlastním řízením podniků a korporací manažerskou strukturou technostructure). Jakým asi ohniskem práv a povinností se z titulu vlastnictví stává podnik nebo korporace, když jedinou věcí, která v podstatě vlastníky-akcionáře zajímá, jsou dividendy?! Jediné, co akcionáři „výkonem“ svých vlastnických práv oživují, jsou burzy cenných papírů. Co se týče samotných podniků a korporací, ty ožívají jedině prací zaměstnanců pod vedením najatých manažerů. Scruton tamtéž dále píše: „Vlastnictvím a s ním spojenými právy je předmět pozdvižen ze stavu pouhé ‚věcnosti‘ a vydán člověku. Od té chvíle nese v sobě znamení společenských vztahů lidí a svému vlastníku vrací zpět jako zrcadlo obraz jeho samého jako bytosti společenské. Tím, že člověk vštěpuje tomuto světu ideu vlastnických práv, přetváří jej podle obrazu svého skutečného – totiž právě společenského – já. Tam, kde byl dříve vydán napospas pouze své neurčité volnosti, je doma.“ Předmět vlastnictví – podniky a korporace – jsou ovšem vydány člověku-akcionáři k jeho hrám na burze a k dojení zisků formou dividend. A když nejsou zisky dostatečné, akcionář nemilosrdně prodává akcie a kupuje jiné, výhodnější. Vlastník-akcionář vštěpuje tomuto světu ideu vlastnických práv založenou na formálním vlastnickém vztahu umožňujícím parazitní vysávání a hazardní spekulativní hrátky bez sebemenší kompetence a péče dobrého hospodáře.
9
Člověk a společnost jsou neustále ohroženi chaosem (entropií), tedy stavem různého stupně nepředvídatelnosti a nejistoty svého postavení a situace. Člověk snese téměř cokoliv, chudobu, strádání a utrpení, pokud je to logicky vysvětlitelné coby součást společnosti a světa. Chaos a s ním spojená nejistota vzbuzuje obavu z toho, že nastane to nejhorší zlo, a za takové situace člověk propadá panice a je schopen těch nejhorších činů. Německý nacismus se zrodil právě z pocitu nejistoty – Hitler & spol. nabídli rychlé a jednoduché východisko z krize, která svou nevysvětlitelností budila panickou hrůzu. Člověk se ve světě ukotvuje na základě zpětné vazby, jejíž pomocí si kontroluje, jak na tom je. Pro kapitalistu je zpětnou vazbou to, jak jeho výrobky obstály na trhu. Pro zaměstnance je zpětnou vazbou to, jaký zájem je o něj na trhu práce. Pro společnost jsou zpětnou vazbou volby, které umožňují občanům zvolit ty politiky, kteří se osvědčili, a naopak. Jenže zpětná v podstatném, totiž politickém segmentu přestává fungovat. Politické reprezentace se odcizují svým voličům vytvářením korupčních ekonomicko-politických struktur, které si žijí svým vlastním životem bez ohledu na to, kterou stranu voliči zrovna preferují. Společnost jako taková je zbavována zpětné vazby. Společnost se ocitá bez kontroly. V klasickém kapitalismu si kapitalista hlídal svůj podnik, protože si ho cenil víc než vlastního života. Soukromé podniky na sebe však narážely jako loďky na rozbouřeném moři, což vedlo k cyklickým hospodářským krizím. Do hry po druhé světové válce vstoupil národní stát, který na základě Keynesových receptů (fiskální a monetární politikou) začal cyklické procesy vyvažovat a dlouhodobě stabilizovat ekonomiku a společnost. Stát ovládaly velké zájmové skupiny obyvatelstva, podnikatelé a zaměstnanci, organizované v masových politických stranách s jasně vymezeným politickým programem, které se střídaly u kormidla státu s tím, že se nastolené tendence (nízké daně, podnikání, iniciativa versus vysoké daně, přerozdělování, solidarita) dlouhodobě vyrušily. Nicméně stát byl pod kontrolou ideově a organizačně pevně vymezených politických subjektů (stran).
10
Základní vlastností nynějšího světa je narušení hlavních pilířů stability tím, že nejdůležitější části – státy a podniky – mají oslabený systém zpětné vazby, a tím i kontroly nad svým jednáním. Jestliže je narušena (sebe)kontrola, jestliže přestává fungovat regulační systém zpětných vazeb, pak se společnost a ekonomika dostává do turbulencí, na něž jsou dosavadní zkušenosti a ideové koncepty krátké. Přitom nadále uznáváme základní axiomy, na nichž stojí přesvědčení o správnosti kapitalismu a demokracie, to, že motorem změn k lepšímu je konkurence jak v ekonomice, tak v politice. Pořád věříme tomu, že kapitalisté vyrábějí co nejlepší zboží, aby maximalizovali zisk a prosadili se na trhu. Nebo že politické strany usilují o naši voličskou přízeň na základě programu a politických výsledků. Kdo vyrábí špatně, neuspěje a nakonec zanikne. Kdo nabízí chybné ideje a selhává v politické činnosti, toho voliči svým nezájmem z politiky vyženou. Podniky jsou pod kontrolou trhu a politiky kontrolují voliči. Jenže reálná podoba ekonomiky i politiky se vzdaluje těmto kánonům. Zatímco dříve jsme rozuměli periodicky se opakujícím krizím, které do jisté míry odrážely přirozený cyklus, a dokázali jsme se s tím vypořádat, tak dnes nikdo neví, proč nová krize vznikla, ani to, co si s ní počít. Společnost musí být ukotvena tak, aby se neustále nezmítala v chaosu a krizích končících nakonec násilím (jež je posledním řešením situace, která nemá řešení). Jednou kotvou demokratických společností je, respektive má být, soukromé vlastnictví coby scrutonovské „ohnisko práv a povinností“ konkrétních osob ke konkrétnímu okrsku světa. Další kotvou je, respektive má být, demokratická forma státu, která připoutává národní společenství k občanům prostřednictvím voleb a činí tak občany jako nositele výkonu pravomocí nad společnými záležitostmi odpovědnými za osud společenství. Jestliže se tato dvě elementární kotvení začínají viklat, pak to nejen vyvolává iracionální a nevypočitatelnou krizi, nýbrž přímo hrozí pád do katastrofy. Otázka je, zdali je současná společnost s to zásadní nápravu přinést. Je-li to krize systémová, tedy vyplývající z podstaty společnosti samé, pak je otázka, zda je řešení na stávajícím západním půdorysu vůbec možné. Není totiž protimluv, že společnost fungující na určitém principu může sama ten princip opravit? Ale můžeme na hledání řešení rezignovat?
Nikoliv. Zatím alespoň teoreticky si lze různá opatření představit, respektive odvodit z nynějších chyb systému.
11
V politické oblasti je hlavní příčinou současné krize odcizení politické reprezentace voličům. Tento stav by možná šel napravit posílením a zasazením principů přímé demokracie do systému zastupitelské demokracie. Španělští Indignados, američtí Occupy Wall Street a další podobná hnutí přinášejí nápady. Zajímavý je například ten nápad Indignados, že vůle vyjádřená přímým hlasováním občanů (prostřednictvím internetu) by se přeměnila
v adekvátní počet zastupitelských hlasů. Dejme tomu, že zastupitelstvo bude hlasovat o povolení stavby nějaké fabriky. K hlasům zastupitelů se připočtou hlasy přímo hlasujících občanů v nějakém adekvátním poměru (například 1000 hlasů občanů = 1 zastupitelský hlas). Stejně tak to lze učinit na celostátní úrovni v parlamentu. Rovněž inspirativní je idea, že politickou agendu k jednání zastupitelských orgánů mohou navrhovat i přímo
občané, pokud to navrhnou v příslušně velkém počtu. Lze také zavést princip místních referend, která budou schvalovat investiční a stavební akce v daném regionu s výjimkou celostátně prospěšných staveb. V ekonomické oblasti je pravděpodobně trvale neudržitelný stav, kdy podniky řídí najatí manažeři a vlastníci hrají po svém na burze. Vlastnickou strukturu by bylo dobré doplnit o osoby, které mají životní zájem na vývoji v podniku; zaměstnanci by měli do řízení podniku mluvit prostřednictvím podnikových rad pracujících. Vždyť tito
zaměstnanci zhusta jsou rovněž obyvateli oblasti, v níž se podnik nachází a v níž jak pozitivně, tak i negativně působí. Lze si představit model, že v dozorčí radě podniku o velikosti nad 1000 zaměstnanců budou z titulu zákona zasedat představitelé zaměstnanců v podniku a představitelé regionu (samozřejmě v menšinovém počtu) tak, aby do aktivity podniku promítli své zájmy. Je třeba pracovat alespoň teoreticky na možných receptech a východiscích. Je třeba nečekat se založenýma rukama a myslet si, že se „to“ nějak vyřeší. Je třeba nerezignovat.
Vyšlo v MFDnes.
Vzdejme hold Václavu Havlovi činem
Dokud Václav Havel žil, cítil jsem se ve světě bezpečnější. Byl pro mne jistou zárukou morálního běhu světa, a to ať byl ve funkci presidenta nebo poté, kdy z Hradu odešel. S přáteli jsme si vždycky pochvalovali, že, je-li Václav Havel prezidentem, máme ve srovnání s jinými zeměmi jistou výhodu. A máme-li takového prezidenta, nejsme na tom možná tak špatně, jak si myslíme. Dnes na jeho byť i symbolickou pomoc musíme přestat spoléhat. Havlova osobnost nás už před světem nezaštítí, jeho závazek vůči světu přechází na nás.
Měli bychom toho využít. Ač jsme se s jeho slovy často ztotožňovali a čekali na ně, spolu s nimi jsme často věci považovali za vyřízené. Havlovo zesměšňované volání po občanské společnosti by však jako součást jeho odkazu mělo právě nyní nabrat na síle. Pojďme si dokázat, že dokážeme zatočit s korupcí, která tak rozkládá morální a politické základy naší společnosti. Vzepřít se aroganci moci a peněz, zastat se bližního, když se mu děje křivda, udělat správný krok, i když se to právě nevyplatí, vystavit obecnému opovržení darebáky , kteří zaplavují veřejný prostor.
Havel je symbolem možností, které se nám otevíraly. A nejlepší způsob, jak mu vzdát hold, je tyto možnosti naplnit.
VPK podalo trestní oznámení v kauze MUS
Veřejnost proti korupci podává trestní oznámení odpovědné osoby na Vrchním státním zastupitelství v Praze a na Ministerstvu financí v kauze privatizace Mostecké uhelné společnosti
Z informací, které se veřejnost dozvídá o komunikaci mezi českými odpovědnými úřady a švýcarským státním zastupitelstvím, je patrné, že faktická ztráta možnosti připojit se k trestnímu řízení bez povinnosti cokoli předem dokazovat a s nárokem na repatriaci peněz českých daňových poplatníků je důsledkem zřejmě nikoli jen zanedbání, ale velmi pravděpodobně i obstruování věci ze strany českých odpovědných úřadů. A protože v současnosti již české straně nezbývá, než se domáhat navrácení finančních prostředků v civilně-právním řízení, kde bude muset nést důkazní břemeno, zaplatit nemalé soudní poplatky a platit nákladné právní služby, dojde nepochybně touto cestou k dalším zbytečným ztrátám veřejných financí. Tuto potenciální trestní odpovědnost na české straně je třeba řádně prošetřit!
Z veřejně dostupných dokumentů je patrné, že švýcarská státní zástupkyně paní Haldemann vrchní státního zástupce v Praze Vlastimila Rampulu a ministra financí Miroslava Kalouska podrobně informovala o tom, jaké množství důkazů už švýcarští státní zástupci české straně předali a také kolik důkazů týkajících se této věci se nachází v ČR. Ale Ministerstvo financí ČR nadále trvalo na nové formální žádosti, ke které mají být všechny již zaslané podklady připojené znovu, a píše: "Pro posouzení, zda je Česká republika poškozenou stranou v trestním řízení vedeném ve Švýcarsku, považuje ministerstvo financí za nejdůležitější především informace o tom, jakým jednáním měla být Česká republika poškozena." Paní Haldemann v odpověď posílá ministru M. Kalouskovi pět zásadních bodů obžaloby, ve kterých se popisuje, jak bývalí manažeři Mostecké uhelné společnosti připravili Českou republiku o miliardy Kč. Upozorňuje výslovně na možnou korupci, neboť se Švýcarům podařilo vystopovat i provizi za prodej Mostecké uhelné společnosti. Ani za těchto okolností však česká strana nezareagovala pozitivně a k trestnímu stíhání se s náhradou škody nepřipojila.
Jsme toho názoru, že mohlo dojít ke spáchání trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku, zneužití pravomoci úřední osoby nebo maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, a k záměrnému maření spolupráce se švýcarskými úřady směřující mimo jiné k navrácení mnoha miliard státních prostředků České republiky a rozkrytí vysoce pravděpodobného korupčního jednání v celé záležitosti. Proto jsme podali trestní oznámení přímo k Nejvyššímu státnímu zástupci a Policejnímu prezidentovi
Příloha: Trestní oznámení ze dne 9.12.2011
Nejvyšší státní zastupitelství
k rukám nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana
Jezuitská 4
660 55 Brno
Policie ČR
Policejní prezidium
k rukám policejního prezidenta plk. Mgr. Petra Lessy
Strojnická 27
170 89 Praha 7
V Praze dne 9.12.2011
Věc: Trestní oznámení na osoby v odpovědných funkcích na Vrchním státním zastupitelství v Praze a na Ministerstvu financí ČR
pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 220 nebo § 221 porušení povinnosti při správě cizího majetku a § 329 zneužití pravomoci úřední osoby nebo § 330 maření úkolu úřední osoby z nedbalosti trestního zákoníku
ve věci průtahů s připojením se České republiky s náhradou škody do trestního řízení týkajícího se privatizace společnosti Mostecká uhelná společnost a.s., které probíhá ve Švýcarsku
Oznamovatel: Veřejnost proti korupci, občanské sdružení, IČO 22886613,
se sídlem Na Topolce 1348/7, Praha 4, 140 00
Vážený pane nejvyšší státní zástupce,
Vážený pane policejní prezidente,
obracíme se na Vás s trestním oznámením ve velmi závažné záležitosti, která se týká průtahů s připojením se České republiky s náhradou škody do trestního řízení ve věci privatizace společnosti Mostecká uhelná společnost a.s. (dále jen „MUS“), které probíhá ve Švýcarsku.
Ze zpráv českých médií jsme se dozvěděli o výměně korespondence mezi švýcarskou Federální státní zástupkyní paní Graziellou de Falco Haldemann ve věci vyšetřování švýcarských trestních orgánů z důvodu podezření na praní špinavých peněz ve Švýcarsku proti několika českým občanům, kteří se podíleli na privatizaci MUS. V této věci se nám podařilo získat část korespondence, z níž je zřejmé, že příslušné české orgány byly opakovaně výše švýcarskou státní zástupkyní vyzývány, aby se Česká republika připojila k trestnímu řízení vedenému ve Švýcarsku, a upozorňovány, že po připojení se k tomuto řízení, mohou české orgány zjistit informace o škodě v řádu miliard, která vznikla České republice.
Česká strana však na tato upozornění nereagovala, a tak zavinila, že se Česká republika již nemůže připojit s náhradou škody k tomuto trestnímu řízení a bude muset uvedenou škodu vymáhat v civilním řízení, což ovšem bude mít za následek vznik další škody, jak uvedeno dále.
Podle nám dostupných informací v dopise švýcarské státní zástupkyně paní Haldemann, který byl nazvaný „Oznámení orgánů činných v trestním řízení Švýcarské konfederace České republice“, ze dne 14.6.2010 bylo uvedeno:
„Při výkonu žádosti o mezinárodní právní pomoc od českých orgánů z 20. dubna 2009 a jejího doplňku z 19. května 2009 předalo Státní zastupitelství Švýcarské konfederace prostřednictvím Federálního úřadu švýcarské justice ve dnech 25. června a 14. října 2010 Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze velké množství dokumentů, které podle názoru Státního zastupitelství švýcarské konfederace obsahují významné poznatky v souvislosti s připojením České republiky ke švýcarskému trestnímu řízení. Při setkání se zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze dne 3. března 2011 při výkonu našeho dožádání z 10. září 2010 nám státní zástupce pan Miroslav Pecka potvrdil, že tuto dokumentaci obdržel.“
Federální státní zástupkyně ve svém dopise upozorňuje i na to, že mimo tuto dokumentaci mají české orgány další informace a dokumenty, které mohou být užitečné pro rozhodování, zda se české orgány připojí ke švýcarskému trestnímu řízení. Zmiňuje dopis z roku 1999 zaslaný ministrem Baštou nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové a dopis Jana Műllera z Komise pro cenné papíry ministru Baštovi.
Konečně poslední dokumenty, které paní Haldemann zmiňuje, jsou výslechy provedené v Česku v září 2010 u ministrů vlády, kteří odhlasovali prodej akcií MUS v držení českého státu společnosti INVESTENERGY SA; tyto doklady potvrzují, že při předmětném usnášení byla Česká republika vystavena podvodu. V této souvislosti odkazuje i na státního zástupce pana JUDr. Ladislava Letka, který byl u výslechů přítomný.
Nejdůležitější bylo v dopise paní Haldemann upozornění, že podle švýcarského trestního řádu je třeba návrh poškozené osoby předložit nejpozději během soudního jednání, tedy před soudem rozhodujícím ve věci samé (článek 123, odst.2 CPP). Tomu ovšem předchází povinnost podle § 118 odst. 3 tohoto řádu se jako poškozená osoba přihlásit do skončení trestního přípravného řízení. (Die Erklärung ist gegenüber einer Strafverfolgungsbehörde spätestens bis zum Abschluss des Vorherfahrens abzugeben). Pokud tak poškozená osoba neučiní, tak ji na to podle následujícího odstavce téhož paragrafu státní zastupitelství upozorní – což uvedeným dopisem švýcarské státní zastupitelství prostřednictvím jejího nejvyššího představitele právě učinilo. V takovém případě, uvádí švýcarská státní zástupkyně, má poškozená osoba potom jako účastník řízení možnost nahlížet do spisu, což jí umožní specifikovat a vyčíslit škodu, a to nejpozději při prvním přednesu této osoby v soudním řízení. Je to tedy tzv. adhezní řízení, ve kterém trestní soud rozhoduje o nároku na náhradu škody poškozeného v důsledku jednání obviněného (obviněných). Dodejme, že jde o identické řízení, které upravuje při projednávání nároku poškozeného i český trestní řád.
Vrchní státní zástupce v Praze JUDr. Vlastimil Rampula zaslal dne 29.4.2011 dopis ministru financí panu Kalouskovi, v němž uvádí, že švýcarská strana v opakovaných výzvách nedostatečně specifikuje škodu, která měla České republice vzniknout, citujeme: „taková žádost by měla být doplněna o popis konkrétního jednání, jehož se nějaké osoby v nějakém čase dopustily, toto jednání mělo za následek škodu nějakého nebo i zcela konkrétního subjektu a navíc toto jednání bylo v rozporu s právem, ať již českým nebo švýcarským.“ Podle JUDr. Rampuly je zcela nedostačující formulace uvedená v „Oznámení České republice“ ze dne 14.6.2010, kterou má ministr již k dispozici a kde je pouze uvedeno, že v „rámci celého postupu přivlastnění společnosti Mostecká uhelná, utrpěla Česká republika velmi pravděpodobně škodu“. „Stejně tak se jako nedostatečné jeví konstatování ve vyjádření v doplňku dožádání švýcarské strany ze dne 26.5.2010…“ a dále se v dopise uvádí, že “…skutečně se zdá, že Česká republika byla velmi pravděpodobně svými zplnomocněnými zástupci dovedena k rozhodnutí o prodeji akcií Mostecké uhelné společnosti na základě nepravdivého uvedení skutečností.“
Podle našeho názoru však Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze vůbec nepříslušelo přezkoumávat požadavek švýcarské strany, zda Česká republika může vystupovat v trestním řízení vedeném ve Švýcarsku jako poškozená osoba či nikoliv.
Vrchní státní zástupce JUDr. Rampula dále v dopise ministru financí ze dne 29.4.2011 uvedl, že „švýcarskými orgány zaslané materiály navozují dojem, že právní úprava postavení poškozeného není zcela totožná, přičemž Vrchní státní zastupitelství nemá přesné informace o právní úpravě postavení poškozeného ve švýcarském trestním řízení a ani je v rámci právní pomoci nemá možnost zjistit.“ Vrchní státní zástupce JUDr. Rampula dále v dopise uvádí, že „není známo, zda takovým rozhodnutím (přihlášením se) nepřechází na poškozeného důkazní povinnost, tj. povinnost, zda mu škoda vznikla a v jaké výši a jaké právní následky nastanou za situace, pokud své důkazní břemeno neunese, a rovněž není známo, jaký má takový postup vliv na běh samotného trestního řízení“ a dále „všechny informace je nutno opatřit předem, aby poškozený nebyl nakonec vystaven negativním dopadům svého rozhodnutí“. Je naprosto nepochopitelné, jak vrchní státní zástupce mohl ministru financí zaslat toto zavádějící sdělení, když je nepochybné, že Vrchní státní zastupitelství v Praze by mělo být schopno v rámci plnění svých úkolů a při komunikaci se zahraničními státními zástupci zjistit, jaká je právní úprava v příslušném cizím státu. Toto sdělení je možné vyhodnotit také tak, že vrchní státní zástupce v Praze mystifikoval další státní orgány (konkrétně ministerstvo financí) ohledně právního postupu týkajícího se připojení České republiky jako poškozené s náhradou škody, a to v rozsahu až 12 mld. Kč.
Je naprosto nepochopitelné, jak vrchní státní zástupce JUDr. Rampula mohl varovat ministra Kalouska před eventuelním rizikem nákladů řízení v případě přihlášení se k trestnímu řízení, když jako odborník na trestní právo musel vědět, že poškozený vystupující v trestním řízení a současně probíhajícím adhezním řízení nikdy takové riziko nenese, i kdyby zůstal se svým nárokem neúspěšný. Trestní řízení se totiž vede na základě principu oficiality, tedy z úřední povinnosti, zatímco civilní žaloba je projevem práva soukromého.
Na základě této korespondence ministr financí pan Kalousek zaslal dopis švýcarskému velvyslanci, v němž uvádí: „Od švýcarské strany ve věci doposud nebyly získány žádné podklady, z nichž by bylo možné dovodit, jakým způsobem by měla být způsobena škoda.“ Na to reaguje nejvyšší švýcarská státní zástupkyně paní Haldemann a ministra financí Kalouska podrobně informuje o tom, jaké množství důkazů už švýcarští státní zástupci české straně předali a také, kolik důkazů týkajících se této věci, se nachází v České republice. Ministr financí pan Kalousek však na to reaguje tak, že nadále trvá na nové formální žádosti, ke které mají být všechny (již zaslané) podklady připojené znovu a píše: „Pro posouzení, zda je Česká republika poškozenou stranou v trestním řízení vedeném ve Švýcarsku, považuje ministerstvo financí za nejdůležitější především informace o tom, jakým jednáním měla být Česká republika poškozena.“ Paní Haldemann v odpověď posílá ministrovi financí pět zásadních bodů obžaloby, ve kterých se popisuje, jak bývalí manažeři MUS připravili Českou republiku o miliardy. Upozorňuje výslovně na možnou korupci, neboť se Švýcarům podařilo vystopovat i provizi za prodej MUS. Ministerstvo financí přesto nereaguje.
Výsledkem výše uvedené komunikace českých orgánů – Vrchního státního zastupitelství v Praze a Ministerstva financí ČR, které je nepochybně v souladu se zákonem o majetku státu a v souladu s kompetenčním zákonem tím orgánem, který má za stát řádně spravovat pohledávky státu, je, že se Česká republika k trestnímu řízení s náhradou škody nemůže již připojit.
Podle vyjádření některých představitelů státu (např. ministra financí pana Kalouska) však není nic ztraceno, protože bude Česká republika moci podat civilní žalobu u civilního soudu. Pokud se toto tvrdí, není poskytována veřejnosti úplná a pravdivá informace, protože takový postup na rozdíl od připojení se s náhradou škody k trestnímu řízení vyžaduje velké finanční náklady a nese s sebou rizika, včetně finančních rizik. Mezi přihlášením se poškozeného k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody a podáním civilní žaloby je totiž zásadní rozdíl. Podání civilní žaloby je náročné jak procesně, tak i finančně, neboť si vyžaduje velké náklady vynaložené na podání žaloby a vedení soudního řízení (soudní poplatek, který z částky několika miliard Kč představuje značnou částku, odměna advokátní kanceláři ve Švýcarsku, kterou Česká republika bude muset zaplatit za vypracování žaloby a zastupování v soudním řízení, případné hrazení nákladů řízení protistraně, pokud by žaloba nebyla úspěšná například v důsledku neusnesení důkazního břemenem, které v civilním řízení nese Česká republika, zatímco v trestním řízení by toto břemeno a s tím spojené riziko Česká republika nenesla). Náklady spojené s přihlášením se s náhradou škody v rámci trestního řízení jsou z tohoto pohledu nesrovnatelně nižší a zejména zde není žádné riziko pro Českou republiku týkající se hrazení nákladů řízení protistraně v případě neúspěchu v trestním řízení, protože žádné takovéto riziko na poškozeného nedopadá. Neúspěch v civilním sporu navíc může být zaviněn i jinými okolnostmi, než tím, že by bylo prokázáno, že stíhaný trestný čin se nestal nebo že skutek není trestným činem nebo že by Česká republika nebyla poškozenou, ale například i čistě formálně procesními vadami postupu před civilním soudem.
Je tedy evidentní, že pokud nyní Česká republika je v důsledku prodlení s přihlášením se s náhradou škody do trestního řízení nucena postupovat cestou civilní žaloby, je tím způsobena České republice škoda ve výši milionů Kč, tedy zřejmě škoda velkého rozsahu.
Na základě výše uvedených skutečností jsme přesvědčeni, že v tomto případě se odpovědní představitelé Vrchního státního zastupitelství v Praze mohli dopustit trestného činu dle § 329 zneužití pravomoci úřední osoby, popř. § 330 maření úkolu úřední osoby z nedbalosti trestního zákoníku, neboť jako úřední osoby ať již úmyslně nebo z nedbalosti vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím právnímu předpisu, nesplnili povinnost vyplývající z jejich pravomoci nebo zmařili či podstatně ztížili splnění důležitého úkolu.
Dále jsme přesvědčeni, že odpovědní představitelé Ministerstva financí ČR se mohli dopustit trestného činu podle § 220 nebo § 221 porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť nerozhodli bezodkladně o žádosti švýcarské Federální státní zástupkyně ve věci připojení se k náhradě škody způsobené České republice a porušili tak svou povinnost řádně spravovat majetek České republiky, tedy její pohledávku ve výši několika miliard Kč, čímž způsobili České republice škodu velkého rozsahu.
Ze všech výše uvedených důvodů jsme přesvědčeni, že uvedené osoby na Vrchním státní zastupitelství v Praze a na Ministerstvu financí se tím, že včas nereagovaly na výzvy švýcarských orgánů trestního řízení, vyvolaly podezření, že svým jednáním naplnily všechny skutkové znaky výše uvedených trestných činů.
Oznamovatel považuje skutečnosti uvedené výše za tak závažné, že se obrací se svým trestním oznámením přímo na Nejvyššího státního zástupce ČR a na Policejního prezidenta Policie ČR, neboť má za to, že je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení bezodkladně zahájily prověřování této věci, v níž Česká republika mohla utrpět škodu velkého rozsahu.
Oznamovatel žádá, aby byl ve smyslu § 158 odst. 2 trestního řádu vyrozuměn o učiněných opatřeních.
S pozdravem
občanské sdružení Veřejnost proti korupci
Je fiskální unie EU cestou i pro Česko?
Díky vývoji v eurozóně začalo jít i v celé EU do tuhého. Jižní křídlo eurozóny (potažmo celé EU) Španělsko, Itálie, Řecko začalo svojí tradiční politikou ekonomické nezodpovědnosti potápět celé společenství eurozóny. Nastala klasická situace pro každý organismus, který se skládá ze značně nesourodých částí, že se pravidla musí vytvářet podle nejslabšího článku řetězu. V tomto případě podle uvedených jižních států. Zatímco severní část eurozóny Holandsko, Německo, Dánsko, Belgie v klidu funguje, celek se musí podřizovat pravidlům, které dávají ohlávku nesolidním jižním partnerům. Státy eurozóny nemají na výběr, smyčka společné měny je nutí vytvořit systém fiskální politiky včetně příslušných sankcí v zájmu její vynutitelnosti, která zajistí do budoucna fungování společné měny bez turbulencí způsobených katastrofálním zadlužení některých států této zóny. Otázkou ovšem je, nakolik Česká republika opravdu potřebuje chomout společné fiskální politiky, pakliže má vlastní měnu a není tak osudové svázána s nespolehlivými státy jižního křídla eurozóny.
Fiskální unie, to už není žádná legrace. Naopak to je začátek skutečné ztráty národní samostatnosti. Protože nejde jen o fiskální unii. Fiskální unie si následně vynutí společnou penzijní politiku, jednotný systém zdravotní péče, jednotný systém vzdělávání, společnou politiku regionálního rozvoje. Co pak zbude na politiku na národní úrovni? O čem pak budou rozhodovat občané ve volbách do parlamentu? Fiskální unie, jednoduše řečeno, to je vstupenka do evropské federace. Chceme být součástí evropského federativního státu? Jsme na to připraveni? Žije u nás dostatek evropských federalistů? Na počátku budování demokratického systému jsme se oprávněně ptali, jestli u nás žije dostatek demokratů. Zdali demokracie nebude jen prázdnou slupkou. Nakonec se ukázalo, že to nebyla prázdná a teoretická otázka. Za dvacet let demokratického vývoje jsme se díky korupci dostali do situace, že téměř lze hovořit o formální demokracii. Dnes je boj s korupcí jako hlavní antidemokratickou silou klíčovým politickým zápasem, který, jak doufám, nakonec vítězně vybojujeme.
Do toho přichází evropská federace. Jestli jsme kdysi pochybovali o dostatečném počtu demokratů u nás, tak v případě evropských federalistů můžeme rovnou konstatovat, že jich tu žije absolutní minimum. Neumím si představit, jak naši občané vychovaní v tradici národního státu spolknou jeho zrušení. Navíc my jsme se, co se zadlužení veřejných financí týče, do žádných výjimečných problémů nedostali. V tomto ohledu jsme kdesi v horní polovině žebříčku vyspělých států. My nejsme v situaci, kdy bychom potřebovali nějaký vyšší dohled nad fiskální politikou z důvodu naší neschopnosti udržet veřejné finance na uzdě. Naopak v posledních volbách zvítězily ODS a TOP09 s politikou maximálního snížení dluhu veřejných financí na základě velmi úsporných veřejných výdajů. Proč bychom se měli dobrovolně vystavit tvrdému dohledu zvenčí a přijít tak o podstatný kus národní svébytnosti, když my prostě problémy tohoto druhu nemáme. A znovu opakuji, nejsme součástí společenství států eurozóny, které musí jako Německo nebo Holandsko řešit zadlužení jiných států, ačkoliv svoje finance mají v pořádku.
Proto bychom v dnešní situaci neměli propadat panice, že nám snad ujíždí nějaký vlak. Dvourychlostní Evropa je novinářská floskule. Navíc je vážnou otázkou, zda je moudré a prospěšné být vůbec součástí té rychlejší Evropy, na níž jsou díky společné měně navěšeny hospodářsky a politicky tak naprosto nespolehlivé a nejisté státy, jako je Řecko, Španělsko nebo Itálie. Dobrým dojmem ani nepůsobí francouzsko německá dvojice Sarkozy Merkelová, která dopředu předjednává vše podstatné a ostatní země staví před hotová řešení. Tento model se evidentně stane bytostnou součástí budoucí evropské fiskální polofederace. Těch pár poslanců, které máme v Evropském parlamentu, nejsou dostatečnou zárukou legitimnosti i demokratičnosti rozhodování takto integrované EU. Jestli už dnes mají občané pocit, že naše národní volby jsou jen formálním mechanismem, který nijak neovlivní budoucí chování politické reprezentace, pak, pokud by měly rozhodující politické a ekonomické pravomoci přejit na úroveň EU a jeho parlamentu, by to z hlediska občanů znamenalo naprostou ztrátu pocitu, že vůbec do něčeho tady mluví.
Z těchto a z mnoha dalších důvodů považuji za rozumné nechat státy eurozóny, ať se po svém vypořádají se svými problémy, které plynou ze společné měny. Naopak je třeba jim vysvětlit, že by neměli zatahovat zbývajících deset států EU do svých problémů, a tím destabilizovat celou EU.
Vítězství sil mafiánského kapitalismu při hlasování o zákonu o veřejných zakázkách
Při projednávání zákona o veřejných zakázkách se podařila jedna věc, která se v politice nestává často: během jednoho hlasování se vytvořila dělící linie mezi těmi politiky, kteří tu chtějí zachovat mafiánský kapitalismus založený na korupci a systému klientelistické demokracie zajišťující trvalou vládu politicko eknomických mafií, a mezi těmi politiky, kteří chtějí takový systém odstranit. Jde o hlasování o pozměňovacím návrhu číslo 10 k zákonu o veřejných zakázkách, který vytvořily Nadační fond proti korupci a Veřejnost proti korupci a který si osvojili poslanci sociální demokracie. Tento návrh, pokud by byl přijat, by umožnil zveřejnění konkrétních majitelů firem účastnících se veřejných zakázek včetně jejich subdodavatelů. Pak by nebylo možné, aby politici a úředníci dostávali provize formou nikdy nezjistitelné majetkové účasti na firmách, jimž by zajistili vítězství při získání veřejných zakázek. Navíc by zveřejnění vlastníků firem realizujících veřejné zakázky vedlo k odhalení osob – tzv. kmotrů řídících z pozadí politické rozhodování. To je ještě důležitější, protože konec konců politici a úředníci mohou své provize dostat i jinou cestou. Ale důkazy o tom, kdo vlastně inkasuje zisky z korupčních zakázek a kdo řídí z mafiánského zákulisí politiku, by okamžitě byly k dispozici.
Tento návrh byl zamítnut většinou poslanců. Mafiánský kapitalismus opět zvítězil. Místo toho byl přijat zákon, který transparentnost vlastnické struktury firem jenom předstírá, ale umožňuje i nadále vlastníky ukrýt, doufaje v to, že to neinformovaná veřejnost spolkne. Podle tohoto hlasování si mafiánský kapitalismus přejí až na výjimky všichni poslanci ODS, TOP09 a Věcí veřejných, a to navzdory hlasitým proklamacím oboji proti korupci. Navzdory tomu, že poradní sbor vlády NERV doporučil jednoznačně, aby účastníci veřejných zakázek museli odkrýt majetkovou strukturu do posledního majitele. Navzdory tomu, že část poslanců TOP09 v přípravném řízení spolupracovala na uvedeném pozměňovacím návrhu. Na poslední chvíli od něj ustoupila – prý protože nechtěla hlasovat jinak než zbytek koalice. Navzdory tomu, že tu vybuchuje jedna korupční aféra za druhou a vždy skončí na tom, že nejsme schopni dohledat u podezřelých firem její vlastníky. Navzdory tomu, že většinu veřejných zakázek vyhrávají firmy s akciemi na doručitele, u nichž nelze dohledat skutečné majitele. Naopak pro návrh a tedy proti mafiánskému kapitalismu hlasovali poslanci sociální demokracie, poslanci KSČM, Jiří Paroubek a Kristýna Kočí. Jaká ostuda pro tzv. pravicové strany, když na rozdíl od nich pro protikorupční opatření hlasují komunisté.
Nesnesitelné je rovněž, že média (včetně veřejnoprávních) informují o tomto zákonu jako o významném nástroji boje s korupcí. Média ignorují fakt, že se jedná o podvod a o vítězství korupčních sil v naší zemi. Avšak pozitivní na celé události je, že se jasně vytvořila dělící linie mezi těmi, kdo chtějí mafiánský kapitalismus a kdo ne. Dnes už si politici vládní koalice nemusí dál hrát na boj proti korupci. Tímto hlasování odkryli karty a jde jen o to, aby to voliči konečně pochopili.
Řecká krize, demokracie a odpovědnost
Na ČT24 vystoupil k řecké krizi publicista a politolog s řeckým jménem (bohužel si ho nepamatuji) zhruba s tezí, že Eurozóna nemůže Řecku oktrojovat, co má dělat. Mluvil k mému překvapení o záchranném plánu Eurozóny pro Řecko. Z celého jeho projevu jsem měl dojem, že EU v podobě záchranného plánu pro Řecko chystá nějakou velkou nespravedlnost a darebáctví. Dlouho jsem nechápal, proti čemu obyčejní Řekové v ulicích protestují a proč odmítají nezbytné (a stále nedostatečné) úsporné kroky, které vláda na základě záchranného plánu chystá. Ten plán má jednoduchou logiku:za poměrně velké benefity (odpuštění 50% dluhů a velmi výhodné půjčky na minimální úrok) Řecko sníží státní výdaje (propustí 100 tis. zaměstnanců, zbytku sníží platy o třetinu) tak, aby se dostalo do aspoň trochu rozumných čísel z hlediska příjmů a výdajů. Na plánu pracovaly významné finanční instituce a byl odsouhlasen řeckou vládou. Ale nyní mi to došlo. Logika obyčejných Řeků zřejmě funguje na jiných principech. Dluhy, které jejich vlády nasekaly za posledních deset let a z nichž platily nesmyslné platy státním zaměstnancům a další různé (u nás neznámé) sociální benefity, považují Řekové zřejmě za dluhy politiků, s nimiž nechtějí mít nic společného. Naopak požadují pokračování dosavadního životního standardu a nějak nechápou, že peníze došly.
Je třeba připomenout, že Řekové si žili v relativním blahobytu zaplaceném permanentním zadlužováním státu krytém podvodným vykazováním falešných dat vůči institucím EU, aby se na to nepřišlo. Čili žilo se nejen na dluh, ale podvodně na základě lživých statistik. Do dluhů je nedostal žádný tlak nadnárodních společností nebo globálního kapitalismu. K bankrotu došli svobodně a demokraticky na základě vlastní volby.
A v této situaci přijde Eurozóna se svým záchranným plánem, který by měl umožnit Řekům odvrátit hrozící bankrot. Jenže běžní Řekové (podobně jako zmíněný politolog) v něm vidí pouze arogantní gesto pánů z EU, kteří jim chtějí sebrat jejich vymoženosti. Jiří Pehe k otázce Řecka napsal správně, že demokracie přichází poněkud zkrátka, protože silným hráčům činí potíže fakt, že by se měli Řekové k záchrannému plánu vyjádřit referendem. Také se domnívám, že Řekové by neměli být kráceni na svých demokratických právech. K demokracii a svobodě patří nejenom práva, ale i odpovědnost. Je nesporným právem Řeků volit si vlády, které soustavně žijí na dluh a evropské orgány obelhávají falešnými statistikami, aby se na to nepřišlo. Zatímco v Evropském parlamentu o tom věděl, kdekdo, v samotném Řecku se proti tomu nikdo nebouřil. Nyní přišel účet, Řecko stojí před bankrotem, kterému může zabránit jen pomoc zvenčí. EU zachraňující Řecko mi přijde jako rodiče, kteří neustále tahají rozmazleného, problémového syna z nějakého průšvihu. Vděčnost u něj nezískají, on se stejně nikdy nepoučí, protože se vždy vyhne trestu, jelikož to za něj rodiče vždycky vyžehlí. A jenom se tím oddaluje nějaký daleko větší průšvih. Podobně i Řekové, kteří evidentně nechápou svojí stoprocentní odpovědnost za malér, do nějž se dostali, budou nenávidět EU za snížení své životní úrovně v důsledku nezbytných úspor, aniž by ocenili benefity, které jim za to EU dává. Řekové zjevně nechápou, že hrozící bankrot je daleko horší než to, co jim nabízí Eurozóna. EU vlastně za Řeky domýšlí, že bankrot by pro ně měl daleko horší následky, a snaží se tomu zabránit. Jestliže se tu mluvilo o demokracii, tak mně tohle demokratické nepřijde. Vždycky, když někdo silnější a rozumnější přinutí slabšího a hloupějšího k racionálnímu řešení, tak je to nedemokratické. Možná by bývalo lepší nechat Řecko zbankrotovat a řešit následný dopad na banky, které by bankrot Řecka eventuelně položil.
Rozhořčení v éře globálního kapitalismu
Protesty 15.října inspirované hnutím Indignados, které proběhly po celém světě (nejmohutnější byly ve Španělsku – 500 tis. lidí v ulicích), vyvolaly podrážděné, zaslepené a neomylně chybné reakce dogmatických neoliberálních ideologů,kteří dominují masmédiím. Podle nich šlo o nějaký druh marxistické recidivy a obnovování starých receptů a konceptů. V jednom komentáři jsem četl, že protestující přicházejí se starou Marxovou myšlenkou, že kapitalismus zničí sám sebe. Jako kdyby tato teze byla nějakou ideovou konstrukcí dvě stě let starého myslitele. Na to přece nepotřebuji Marxe, abych si sám poměrně rychle a snadno spočítal, že s příchodem nástupnických zemí (Čína, Indie, Brazílie) nárokujících si stejný konzumní komfort a prokazujících stejnou technologickou a pracovní vyspělost budou přinejmenším suroviny během pár desítek let fatální a neřešitelný problém.
Slavoj Žižek ve své poslední knize s příznačným názvem Living In The End Times napsal: „globální kapitalistický systém se blíží k apokalyptickému bodu nule. Jeho ´čtyři jezdci apokalypsy´ se skládají z ekologické krize, důsledků biogenetické revoluce, nevyváženosti uvnitř samotného systému (problémy s duševním vlastnictvím, nadcházející boje o suroviny, potraviny a vodu) a z prudkého růstu sociální nerovnosti a vyloučení.“ Nedalo by mnoho práce dokázat, že apokalyptická vize zejména v oblasti ekologické a vyčerpání zdrojů, vezmeme-li v potaz vstup dalších 3 mld. lidí do světa konzumu a technologie, který byl dosud omezen na Euro-atlantickou civilizaci, je pravdivá. Je jen otázkou několika desítek let, kdy se celý systém globálního kapitalismu dostane do slepé uličky a zhroutí se jak domeček z karet.
Globální kapitalismus mezitím důsledně a systematicky pracuje na tom, aby podobné úvahy nevstupovaly do veřejného vědomí a do základních rozhodovacích procesů. Tisíce novinářů, vědců, bankéřů a expertů pracují v mediální sféře na tom, aby odvedli pozornost od nebezpečných apokalyptických témat ke každodenním starostem kapitalistického provozu. Je to stejný proces, jaký popsal Heidegger ve svém Bytí a čas, když líčil jak dasein uniká před nevyhnutelností konce do každodenního provozu a společně sdíleného plku. Zde se něco podobného odehrává jenom na vyšší a profesionálnější úrovni. Např. každodenní hlášení o vývoji na burze o tom, jak si která společnost polepšila nebo pohoršila na základě tak bezcenného údaje, jako je momentální nabídka a poptávka po jejích akciích, které nemají se skutečným stavem daných společností nic společného a které jsou dobré akorát pro burzovní spekulanty, dominují vysílání většiny zpravodajských kanálů. Zamyslel se někdo vůbec nad vágností těchto informací? Copak může někdo vážně myslet, že gigantické společnosti typu Siemens nebo Honda kolísají ohledně svého stavu denně nahoru a dolu? Tyto společnosti fungují v řádu let a rozbor jejich stavu by několika expertním týmům trval měsíce možná roky. Nicméně každé takové hlášení nás ukolébává v pocitu, že věci fungují, dnes bylo hůře, zítrra zase bude lépe. Experti královsky placení mateřskými finančními institucemi nám denně s vážnou tváří servírují tyto bezvýznamné údaje, jejichž jediným smyslem je vtáhnout nás do každodenních žvástů a vyčistit nám hlavu od podstatných věcí.
Protesty proti sociální nerovnosti, které inspirovány španělským hnutím Indignados propukly 15.října tohoto roku, jsou vyjádřením pudového intuitivního strachu účastníků těchto protestů z apokalyptických konců, k nimž globální kapitalismus bez sebemenšího váhání směřuje. Lidé sice protestovali proti sociální nerovnosti, proti vládě Wall Sreetu nebo proti korupci a propojení politiky a byznysu, nicméně za všemi těmito konkrétními výhradami stojí jedna daleko nejzásadnější: půjde-li to takhle dál, celé se to zhroutí s katastrofickými následky.
Hnutí Indignados (15-M) přichází s pozoruhodnými koncepty v rámci hledání skutečné demokracie, které mají šanci prolomit bytostné odcizení nynějšího politického systému od běžných lidí. Důsledně trvá na vlastní čistotě a distanci od prohnilého politického a ekonomického systému. Se stávajícím systémem nespolupracuje, hodlá nastolit nový systém skutečné demokracie. Chce s využitím internetu zavést „on-line“ vstup názorů běžných lidí na politickou agendu s cílem nenechat rozhodování jen na zastupitelích. Lidé by mohli nejen přímo schvalovat navržené zákony a opatření,ale i nastolovat politickou agendu vzhledem k tomu, že se zastupitelé obvykle vyhýbají tomu,co je podstatné. Indignados si jsou vědomi, že hlavní problémy přináší globální kapitalismus a na národní úrovni jen bezmocně přihlížíme procesům devastujícím společnost a krajinu. Proto se snaží o internacionalizaci svého hnutí, aby vytvořilo sílu schopnou odolávat globálním procesům.
Protesty jsou pouhým počátkem procesu uvědomování si skutečného stavu věcí. Nejprve je třeba prolomit ideologické sevření společenského vědomí neoliberální ideologií panující v masmédiích, která vymývá mozky svým jednoduchým katechismem. Je zapotřebí, aby velká část občanů pochopila, že varovný křik o blížícím se konci není nějaké neomarxistické gesto ale spočitatelná realita, která nepochybně dopadne s plnou silou na generaci našich dětí a vnuků. Buďme rádi, že už nyní se formují hnutí jako Indignados, jejichž uvažování jde za horizont každodenního politického a ekonomického provozu a které hledá nové recepty na novou situaci.
