Dokud Václav Havel žil, cítil jsem se ve světě bezpečnější. Byl pro mne jistou zárukou morálního běhu světa, a to ať byl ve funkci presidenta nebo poté, kdy z Hradu odešel. S přáteli jsme si vždycky pochvalovali, že, je-li Václav Havel prezidentem, máme ve srovnání s jinými zeměmi jistou výhodu. A máme-li takového prezidenta, nejsme na tom možná tak špatně, jak si myslíme. Dnes na jeho byť i symbolickou pomoc musíme přestat spoléhat. Havlova osobnost nás už před světem nezaštítí, jeho závazek vůči světu přechází na nás.

Měli bychom toho využít. Ač jsme se s jeho slovy často ztotožňovali a čekali na ně, spolu s nimi jsme často věci považovali za vyřízené. Havlovo zesměšňované volání po občanské společnosti by však jako součást jeho odkazu mělo právě nyní nabrat na síle. Pojďme si dokázat, že dokážeme zatočit s korupcí, která tak rozkládá morální a politické základy naší společnosti. Vzepřít se aroganci moci a peněz, zastat se bližního, když se mu děje křivda, udělat správný krok, i když se to právě nevyplatí, vystavit obecnému opovržení darebáky , kteří zaplavují veřejný prostor.

Havel je symbolem možností, které se nám otevíraly. A nejlepší způsob, jak mu vzdát hold, je tyto možnosti naplnit.