V pondělních novinách vyšel test znalostí předsedů hlavních politických stran. Předsedové byli dotázáni na šest údajů typu jaký je celkový objem zadlužení veřejných financí, kolik z toho platíme úrok nebo kolik máme státních zaměstnanců. Předsedové s jednou čestnou výjimkou pilně odpovídali, místo aby poslali redaktory do háje s tím, že to si normální člověk najde za pět minut na internetu. Předsedové to zhruba napůl věděli a jeden z nich, Cyril Svoboda, neznal jediný údaj. Noviny to vítězoslavně oznámily článkem na titulní straně s titulkem Cyril Svoboda: nevím, nevím, nevím... Uvnitř listu tomu pak věnovali ještě celou jednu tiskovou stranu. Tentýž Cyril Svoboda obvinil den předtím pražského primátora v dlouho nevídaném dramatickém televizním duelu z miliardových ztrát způsobených špatným a zkorumpovaným řízením města. Ztracené miliardy dostaly v uvedených novinách prostor v objemu jednoho malého článečku na druhé straně.
Dlouhou dobu mě fascinovala a dráždila plytkost masových médií, než jsem přišel na to, že plytkost není chybou ale podstatou dnešních médií masové komunikace. Napsal jsem o tom kdysi článek pro revue Prostor, který dále uvádím. (Dopředu se omlouvám, že článek je dlouhý a komplikovaný.)

Média, pravda a svoboda

„Na chodnících postávalo tolik nevratně utahaných a vyšisovaných lidí,
že to nešlo nevidět. Lidí, které už nečeká žádná budoucnost,
protože se nechali odkráglovat vlastními nadějemi. Protože dopustili,
aby jim mediální buchar vymlátil z makovice i poslední vzpomínku na to,
jaké to je, když moucha leze po skle, z kafe se kouří a člověk nikam nemusí.
Co je mediální buchar, definuj. To je ten šmírák v každém z nás.“
Emil Hakl Let čarodějnice."

Redakce Prostoru zadala k úvaze zajímavé téma: přepisování národní historie. Jelikož nejsem historik a mám vůbec problém se základní znalostí historie jako takové, natož s takovou fajnovostí jako je její přepisování, rozhodl jsem se přispět tím, co vím o přepisování současnosti. Neboť i demokratická a otevřená společnost, jakou bezesporu jsme, velmi zvláštním a nenápadným způsobem nabízí hromadně jakési pseudopravdy jako pravdivý obraz světa.
Jako lidé prošlí totalitním režimem jsme byli po sametové revoluci mimořádně citliví na svobodu projevu, tedy i na svobodu médií. Nic nás tak nerozčílilo, jako eventuální cenzurní zásahy a manipulace. Po obnovení demokratického pořádku jsme se nemohli nabažit téměř nekonečné svobody projevu a dlouhou dobu jsme si také této svobody jaksepatří užívali. Totalitní režim nás vybavil správným instinktem, který nám umožňoval dlouho dopředu vycítit každý pokus, každou levárnu politiků a mocných tohoto světa ovládnout a manipulovat média. To se také projevilo při televizní krizi v roce 2000, kdy velká část kulturní elity masově podporovaná obyvatelstvem vystoupila na obranu nezávislosti veřejnoprávní televize. Jenže, jak šel čas, a demokratické poměry se stávaly samozřejmostí, lidé se začali plně věnovat svým profesím, pustili s úlevou ze zřetele oblast médií důvěřujíce demokratickým pořádkům a tak si ani nevšimli, že nesvoboda a manipulace se do médií plíživým způsobem opět vrátily. Ne samozřejmě v tak brutální poloze jako za komunistů, ale o to záludněji a rafinovaněji.
Co se týče svobody, tak média jsou vždy první na ráně při každé manipulaci. Pro média, jejichž úkolem je říkat pravdu, je svoboda klíčovým předpokladem náležitého plnění jejich funkce. Média jsou na nedostatek svobody stejně citlivé jako laboratorní myši na důlní plyn. To neznamená, že při nedostatku svobody umírají média, to vůbec ne. Naopak leckdy doslova kvetou, ale to, co umírá, je pravda. A zase ne ledajaká pravda, na to jsou média příliš důmyslná, aby se takto prozrazovala. Média jsou v každém případě plná různých nepodstatných pravd. Umírá pravda o podstatných věcech, pravda o světě.
Mocenská manipulace médií je ale jen jedním z mnoha způsobů, jak deformovat jejich výstupy. Vedle tohoto „vnějšího“ ovlivňování se vyvinula celá řada „vnitřních“ mechanismů deformace informací, které souvisí s masovým charakterem komunikace jako takovým. Ukazuje se, že masová komunikace má kromě tradičního vnějšího nepřítele (mocenských a ekonomických zájmů snažících se deformovat pravdu ve svůj prospěch) nového a daleko nebezpečnějšího nepřítele, tedy sebe samotnou. Dále popíšeme, jak z vnitřní povahy masové komunikace vyplývá jistá destrukce a deformace šířených informací.


Zjevnost jako základ masového sdělování

Většina zpráv v elektronických médiích se neobejde bez názorného prostředku, jehož pomocí je teprve zpráva uchopitelná. Názorným prostředkem myslíme něco viditelného nebo snadno představitelného, což je jakýmsi tělem, matérií zprávy a co je následně ve zprávě vysvětleno. Většina televizních zpráv se skládá z těla zprávy – fotka, obrazový nebo zvukový záznam a ze slovního vysvětlení. Síla obrazu obdařuje zprávu téměř stoprocentní autenticitou a přesvědčivostí. To také učinilo z televizního zpravodajství onu mši, k níž zasedá každý den většina obyvatelstva. Noviny disponující „jenom“ textem kulhají daleko vzadu. Zprávy v nich nemají tu sílu jako v televizi. Teprve to, co je v televizi, vůbec „existuje“. Poznáme to na řadě kauz, které po mnoho týdnů běžely v novinách, ale dopad na veřejnost měly minimální. Teprve když se jich „ujala“ televize, nabyly na významu. Hlavní zbraní televize je zjevnost. Je to vlastně ústup od abstraktního myšlení, které si Evropa pěstovala jako svojí největší zbraň a nástroj. Abstraktní myšlení je založeno na zobecňování jednotlivin a na vytváření abstraktních pojmů, které nám umožňují uvažovat o věcech za jejich viditelný rámec a tím odhalovat skryté souvislosti a zákony. Ne nadarmo se říká o velkých osobnostech vědy a kultury, že mají pronikavé myšlení. Adjektivum „pronikavé“ znamená, že myšlení proniká skrz viditelnou a smysly zaznamenatelnou skutečnost do podstaty této skutečnosti a takto nám přináší nový „poznatek“ smysly neviditelný avšak viditelný a prokazatelný rozumem. Takto jsme byli v evropské tradici myšlení zvyklí nahlížet podstatné věci, což nás vždy posouvalo kupředu. Nechci klást na masovou komunikaci přehnané požadavky a nečekám od ní převratné objevy, nicméně příklon od slov k obrazům v masové komunikaci je citelný posun k masovému zblbnutí. Masová komunikace a pronikavé myšlení se v podstatě vylučují, existuje buďto jedno nebo druhé. Vzhledem k naprosto absolutnímu ovládnutí veřejného prostoru masovou komunikací je vliv pronikavého myšlení v postmoderní společnosti téměř vyloučen. Žijeme v době, kdy, jak vtipně poznamenal můj otec, myšlení spí. Ano duchna masové komunikace a všeovládajícího plku zacpala ústa bystrým myšlenkám. A pokud se přece některé dostanou do komunikačních kanálů, pak je spolehlivě rozmělní a spláchne nekonečné množství dalších banálních pravd, myšlenek a postřehů, které znemožní jejich plnou reflexi. Podstatou masové komunikace je, že nám bere čas na podstatné věci. Její naléhavá těkavost nám bere čas a kapacitu k vlastnímu usebrání.



Podstatné a nepodstatné pravdy

Proud informací v kanálu masové komunikace se podobá hejnu tresek, které se na vás a okolo vás valí a vy po nich beznadějně lapáte a následně tápete. Není v tom systém, valící se proud postrádá jakékoliv řídící kriterium kromě jediného, a tím je absolutní abundance. Pokud by se i náhodou stalo, že se v miliónech informací, zpráv, analýz a úvah objeví něco podstatného, pak je téměř jisté, že právě to vás mine. A i kdyby ne, pak stejně nepoznáte, že právě toto je podstatné, protože už se na vás valí další a další informace, všechny stejně naléhavé a neodbytné. Nezbývá vám kapacita na nějaké rozvažování. Proud informací je tak silný, že je reflektovatelný jen na první signální úrovni. Samy informace jsou předzpracovány tak, aby právě první signální plně vyhovovaly. Příjemce dostane příslušnou dávku obrazů, fakt a krátkých glos, které dovedně uzavírají sdělovaný plk do určitého tvaru vytvářejícího iluzi uzavřené skutečnosti. Zpráva, která v hejnu miliónů dalších zpráv, udeří na vědomí člověka, mu nepřinese nic než chvilkový pocit vědění o čemsi ve světě, který je vzápětí vystřídán rovněž chvilkovým pocitem vědění o čemsi jiném ve světě, aby byl vystřídán dalšími a dalšími pocity. Ale ve vědomí nezůstává nic, protože to by člověk prasknul, kdyby si to všechno měl pamatovat. Intensita a množství zpráv vlastně vylučují normální reflexe světa. Naštěstí informace masové komunikace nemají přímý vztah k životu člověka. Samozřejmě kromě zpráv týkajících se technického provozu společnosti – dopravní informace, předpověď počasí atd.
Dalo by se namítnout, že přece noviny mají komentáře a analýzy, v nichž se objasňují souvislosti jevů ukazovaných ve zpravodajství. Stejně tak televize mají diskusní a publicistické pořady, kde se opět o věcech v širších souvislostech diskutuje a vysvětluje. Formát těchto analýz a komentářů nepřesahující obvykle 80 normovaných řádek stejně neumožňuje hlubší vhled do problematiky. Dá se říci, že tyto komentáře (spíše než vysvětlují) vřazují události do kontextu dění tak, abychom na své první signální úrovni vnímání vůbec zachytili nějaký obsah. Bez komentářů by se totiž často zprávy v médiích stávaly jakýmsi absurdním až dadaistickým balábile zcela nesourodých zpráv, které by samy o sobě neříkaly vůbec nic. Úlohou komentářů je vůbec umožnit samo nejprimitivnější přijetí zprávy. To samozřejmě nemá nic společného s podstatným vysvětlováním odhalujícím pravdu o světě. V diskusních pořadech se nedozvíme už vůbec nic. Jestli něco opravdu rozbíjí i prvosignální chápání zpráv o svět, pak jsou to televizní diskuse. Veřejností tolik ceněná asertivita moderátorů spolehlivě rozbíjí jakoukoliv celistvější myšlenku a úvahu. Většina moderátorů spolehlivě rozbíjí plynulejší tok řečí nezbytný pro vyjádření čehokoliv složitějšího.
V oblasti masové komunikace funguje celá řada institucí, které takzvaně verifikují zprávy proudící komunikačními kanály z hlediska jejich objektivity, nestrannosti a tedy vlastně pravdivosti. Obecně panuje názor, že pokud jsou zprávy vyvážené (všechny názorové strany mají do vteřiny spočítané svůj výskyt a tím se prokazuje nezávadnost zpráv), pokud je oddělen komentář od zprávy, pokud jsou tedy naplněny jisté formálně technické náležitosti, pak se jedná o tzv. seriosní a relevantní zpravodajství. Tyto instituce zcela pomíjejí vlastní obsah zpráv, pomíjejí, zdali byly vzaty v úvahu podstatné souvislosti, zdali byla pochopena vnitřní povaha událostí. Stačí jim naplnění aritmeticky spočitatelných parametrů, aby potvrdili důvěryhodnost a relevanci daného zpravodajství.


Platné je pravdivé

A jak se na člověka valí obrazy čehokoliv, o čemkoliv, tak se člověk stává první obětí tohoto reje masek. Utápí se v řece obrazů neustále ujišťován v tom, že je v obraze, čili nic ho nemůže překvapit ani zaskočit. Přitom si neuvědomuje, že žije vlastně ve snu, v bezvědomí, kde se o realitu starají obrazy nedávající smysl, ale vždy evidentní, autentické a „pravdivé“. Vezměme příklad z poslední doby. Přišla první teplejší zima jako signál globálního oteplování. K tomu se přidala jakási konference vědců, kteří prohlásili, že globální oteplování je z devadesáti procent dílem člověka. Celkově ale nikdo nepřinesl více argumentů než před lety. V principu zůstala argumentace stejná, jenom přibyl „zjevný“ důkaz, který ale vůbec důkazem být nemusel, protože takové výkyvy počasí byly normální, i když řídké. Přesto ale v jakémsi planetárním neviditelném hlasování převážila platnost teze o lidském faktoru a je rozhodnuto. S tím, jestli to je definitivně pravda to nemá nic společného. Nejde teď o mechanismus nabývání pravdivosti v procesu masové komunikace, ale jde o to, že člověk se topí v nekonečné řece obrazů ujišťován o evidentnosti toho, co se mu nabízí, ale přitom zapomíná na důležitá témata. Jen jakousi nahodilostí či mediální souhrou okolností se mu náhle podstatná témata vybavují a zase mizí. Lidstvo se podobá plavci v moři, kterého zalévají velké vlny a on má vůbec plné ruce práce s tím držet se na hladině (obrazů), aby se neutopil. A náhle velká vlna se přes něj přelije a on náhle uvidí obrovskou loď plující přímo na něj, když už je téměř pozdě.
Pojďme ještě k té platnosti. Z hlediska médií je obvykle pravdivé to, co je platné. Tedy to co se nejčastěji objeví jako tvrzení v nejvlivnějších médiích. Je to jen jinak formulované Goebbelsovo: stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ve svém podstatě nemají média masové komunikace nějaký zvláštní zájem na lži nebo naopak na pravdě. Média jsou konec konců ekonomické subjekty závislé na prodejnosti zboží – zpráv. A jistě těžko prodejné by byly pouze lži. Stejně tak jsou těžko prodejné nezajímavé zprávy. Zajímavé na tom je to, že podle všeho by i na bázi ekonomické motivace měly média poskytovat zajímavé a pravdivé zprávy. Přesto to s pravdivostí není nejlepší. Pravdu se často dovídáme ex post, tedy v době, kdy nám není nic platná – události dávno pominuly, nebo se jí už nedozvíme, protože se utopila v moři žvástu nebo prostě už nebyla zajímavá. Uvnitř procesu masové komunikace se děje něco, co trvale a nenávratně poškozuje pravdivost sdělování. A není to cílevědomá propaganda, jak jí známe z totalitních režimů. Příjemce informací nemá čas ani kapacitu zjišťovat si, jak to vlastně bylo. Jeho jedinou možností je spolehnout se na to, co se objeví v nejvlivnějších médiích. To je pro něj nakonec pravda. Příjemce zpráv nemá možnost, kterou má k dispozici systém vědeckého bádání, podrobit zprávy a tvrzení nějakému logickému testu, který spolehlivě odhalí případnou „nelogičnost“ poznatku. Příjemce zpráv musí přijmout to, co v médiích převažuje, tedy to, co je nejvíc platné. A to je brána otevřená k dezinformaci, k demagogii, k posunu významů, k podsouvání nenápadných nepravd do jasných faktů, prostě je to cesta ke lži na mnoho způsobů, které si masová komunikace velmi dovedně osvojila.
Například se zjistilo, že manažer z veřejnoprávní televize má špinavou minulost, která dle zákona zabraňuje výkonu práce na takové pozici. V tu chvíli místo, aby média zpytovaly svědomí, proč to samy nezjistily a dohledaly vše další, tak se rozpoutá doslova štvavá (zřejmě koupená) kampaň na ty, kdo na to poukázali. Místo podstaty se začne řešit klasické cui bono samozřejmě s tím, že jde jen o prosazení špinavých zájmů těch, kdo na to poukázali. Autoři těchto útoků spoléhají na vlastnost masové komunikace, že o pravdivosti rozhoduje platnost – tedy četnost zpráv a tvrzení ve vlivných médiích a ne logická zdůvodnitelnost, vytvářejí tak mlhovou clonu nad vlastním problémem: jak se to mohlo stát, kdo za to nese odpovědnost atd. Tím se část médií také zabývá, ale v celkovém vyznění je v menšině. Výsledkem je pocit veřejnosti, která nemá čas zjišťovat, jak to vlastně je, že je to nějaké divné a celá věc zapadne a přestává veřejnost zajímat. A o to jde. Dostat jí z médií, aby přestal veřejný tlak na nápravu věci. A darebák v manažerském postu zůstává. Na tomto příkladu si můžeme popsat typickou mediální situaci. V médiích se objeví informace, tedy ne jen nějaká zpráva, ale něco podstatného, co by mělo v posledku vést ke snížení entropie v systému. Bývalý milicionář je ve vedení veřejnoprávní televize, což je z hlediska zákona nepřijatelné. Tím jsou ale ohroženy zájmy mocenských skupin, které skrz něj uplatňují vliv v televizi. Je třeba ho zachránit, nějak obejít zákon a udržet ho tam. K tomu slouží vypuštění ostouzecí kampaně vůči těm, kteří na to upozornili. Určitě mají nějaké nekalé zájmy, každý, kdo se pohybuje v mocenské sféře (a toto je mocenská sféra) má špinavé zájmy. Tomu veřejnost ráda uvěří. Tím se odláká pozornost od toho hlavního: jak se to stalo, kdo je odpovědný a hlavně od toho, že se provede kosmetická úprava (obejde se zákon) a darebák zůstane tam, kde má pro moc význam. Mezitím se ti, co na to poukázali, brání napadení ze špatných motivů, stejně jim nikdo neuvěří (politika je svinstvo). Dareba zůstává, média opanují jiné kauzy. Tato už nikoho nezajímá.

Tady je vidět, že druhým neštěstím médií je, že jsou vlivná. Média mají být vlivná, ale v tom správném smyslu. V tom smyslu, že poznání musí mít vliv na praktický život. Média jako nástroj poznání musí mít samozřejmě vliv na život společnosti. Jenže v případě masové komunikace jde o jiný typ vlivu. Média mají mocenský vliv, tedy ovlivňují skutečnost ne čistě pravdivým (samozřejmě pokud možno pravdivým) sdělováním informací, ale tím že sdělují informace cíleně tak, aby skutečnost formovaly. Ovšem média nechápou triviální skutečnost, že jestliže budou mít mocenský vliv, pak zpětně bude mít i sama moc mít vliv na média. Pokud by se média držely stranou, měly kritický nadhled, moc by svými spáry na ně nedosáhla. V momentě, kdy média uplatňují bezprostřední vliv na skutečnost, kdy jí přímo ovlivňují, a to se stává v případě, kdy médiím nejde o pravdu ale o vliv, pak ztrácejí to nejcennější: nezávislost a tedy i objektivnost. Ve chvíli, kdy se média propojila s praktickou mocí a začal takzvaně dělat politiku, tak jako bumerang se jí vrací tím, že moc bude dělat politiku skrze ně.



Útržkovitost a průběžnost zpráv – právě dnes

Z webové stránky s příznačným názvem Právě dnes, která informuje o tom, co se právě děje, jsem v únoru roku 2008 stáhnul některé titulky zpráv.

Levice protestuje proti otevírání archivů StB
Česko odpoví na žádost USA o radar zřejmě v březnu
Zeman přiznal odpovědnost za dluh ČSSD
V Českých Budějovicích se otevřela nová vysoká škola
Úřad začal vyšetřovat noviny kvůli dluhům ministrů
Policie znovu otevřela korupci při nákupu gripenů
Televizní odbory vyzvaly ředitele Janečka k rezignaci
Peníze na léčbu rakoviny budou, zaručil se šéf VZP
USA prý platí protiíránské teroristy
Německý ministr chce zakázat žárovky
Bomba na základně u Kábulu zabila 20 lidí
Británie pošle do Afghánistánu další vojáky
Na dálnicích by se od příštího roku mohlo jezdit 160

Všimněme si, že většina je jakoby zprostředka nějakého děje. Bomba v Kábulu nám potvrzuje, že řetěz násilí v Afghanistánu trvá. Stejně jako všechny ostatní bomby v Iráku nebo v Izraeli. Záruka šéfa Všeobecné zdravotní pojišťovny nám potvrzuje, že peněz na zdravotní péči je stále málo a tahanice o ně zdaleka nekončí. Korupce při nákupu letadel je veřejným tajemstvím a policie ho již jednou bezvýsledně vyšetřovala, takže další pokus. Oznamuje se nám něco, co je součástí dlouhotrvajícího příběhu, který má za sebou dlouhou historii a často stejně dlouhou ne-li delší budoucnost před sebou. Jsou to v podstatě situační hlášení z probíhajícího procesu, která většinou nemají žádný podstatný význam ve smyslu nějakého zlomu nebo rozhodujícího obratu. Svým způsobem něco říkají pouze zainteresovaným stranám, které jsou dlouhodobě angažovány v daném příběhu nebo se jím profesionálně zabývají. Pro nezaujatého příjemce zprávy mají jedinou podstatnou informační hodnotu v tom, že dávají najevo, že se vůbec ten konkrétní příběh odehrává.
Informace v masové komunikaci jsou obvykle zprávy o nezpochybnitelných událostech, které jsou projevem nějakého většího společenského procesu nebo instituce a které o daném procesu nebo instituci neříkají nic jiného, než že je, že existuje. To je vlastně jejich jediná informační hodnota: ano válka v Afganistanu pokračuje, Palestinci i nadále nenávidí Izrael, auta jezdí rychle (eventuelně pomalu), pojišťovny pojišťují. Zprávy jsou přirozeně negativní, protože jen selhávání nebo hrozba selhání probouzí zájem, nicméně z hlediska pravdivého poznání skutečnosti jsou v podstatě zavádějící, protože ignorují 99% toho, co v daném společenském procesu pozitivně probíhá. Ale vůbec to nevadí, protože to stejně nikdo nebere nějak vážně. Nikdo se nebude hroutit ani z toho, že pojišťovna má nedostatek peněz nebo že někdo asi vzal úplatek při nákupu letadel. Navíc druhý den dostane novou dávku zpráv, stejně negativních a bezobsažných, jako dnes.
Proč vlastně takové zprávy přijímáme, jaký z toho máme užitek? Když se sami sebe zeptáme, co se ve společnosti dělo v posledních pěti letech, tak nám na to stačí několik vět. Celá ta nekonečná hromada banalit a zpravodajských jepic se nám srazí do několika vět. A přitom svět a společnost prošly podstatnými proměnami a procesy, které se ovšem do informačního balastu masové komunikace dostaly jen jako jedna z nekonečného množství banalit. A tím se nám ztratily ze zorného úhlu. Vlastně jediným užitkem zpráv masové komunikace je neustále sebepotvrzování příjemců zpráv , že svět i nadále existuje, že jsou zakotveni ve světě, jsou s ním propojeni, je to jakási materializace vazby ke světu. Dokud k nám plynou zpravodajské banality a žvásty, dotud existuje svět a jeho prostřednictvím i my sami.



Zajímavé je podstatné

Masová média kladou před nás nečekaným způsobem problém pravdy. Právem se zneklidněně ptáme, co je pravdivého na nekonečném množství pravdivých banalit a nepodstatných zpráv. I kdyby všechny zprávy v masových médiích byly pravdivé, víme dobře, že pravda v nich není. Tedy pravda o světě, o nás, o společnosti. Pravda o světě je podstatné sdělení a právě slůvko podstatné je klíčovým pojmem. Masová média nerozlišují podstatné a vedlejší. Znají jiné kriterium, jiný filtr: zajímavé a nezajímavé. Co je nezajímavé, co se dobře neprodá, co má jako zboží na trhu informací malou cenu, to se v masových médiích buďto neobjeví nebo. Princip masových médií je informovat o všem, co by mohlo být zajímavé. Masová média nemají mechanismus na rozlišování podstatného a nepodstatného, protože obsah zpráv je jako takový v principu nezajímá. Obsahy jsou zkoumány pouze z hlediska předpokládaného přijetí publikem. Avšak prodávány jsou s tím, že bez těchto nabízených informací se příjemce neobejde. Čili podstatnost sdělení ve zprávách je prodávána jako kvalita, nikdo by si (kromě bulváru) nedovolil otevřeně přiznat: krmíme vás tím, co chcete. Ale skrytě se to dělá. Drtivá většina novinářů, kteří se dávno utopili v proudu každodenních banalit, opravdu věří tomu, že poskytuje podstatné informace, bez nichž je život moderního člověka nepředstavitelný. Maxima zaujmout diváka (čtenáře) je pro ně přirozenou součástí podstatného sdělení, protože i oni potřebuje být zaujati obsahem zpráv. Každodenní hon za tím být první u kdejaké blbosti jim v hlavách nahradil potřebu pravdy jako podstatného sdělení o světě. Pravda totiž naopak vyžaduje často odstup od aktuality, vyžaduje přestat na čas nasávat stále nová sdělení, neboť jak jinak získat čas a kapacitu k zamyšlení nad fakty. Neustálý proud nových zpráv a sdělení, která nejsou ničím jiným než prvoplánovým reflektováním momentálních stavů společenských dějů, které samy o sobě nic o samotném ději nevypovídají, je pohromou pro přemýšlení.
Takže se stále více ukazuje, že nekonečné množství pravdivého žvástu a banalit nás má přesvědčit, že právě toto je svět okolo nás, toto je pravdivý obraz skutečnosti. V tom množství balastu je se skrývá podvod na nás: jestliže většina zpráv je pravdivá, tak nic jiného mimo ně asi není. Vždyť je jich tolik a všechny (většinou) pravdivé. Co bychom chtěli víc? A k tomu ta obrazová přesvědčivost, která vyžene všechny pochyby. A přece pravdu o světě tam nenajdeme.

Na jednání rady veřejnoprávní televize si radní stěžovali na povrchnost a bulvárnost informací ve zpravodajství. Generální ředitel jim odpověděl známým žurnalistickým příkladem, co je to vlastně zpráva. To, že pokrývač chodí denně do práce a opravuje střechy není žádnou zprávou. Zprávou se pokrývač stane v momentě, kdy ze střechy spadne. Pomiňme na moment určitou nadsázku obsaženou v daném příkladu a vezměme vážně toto vysvětlení. To, že pokrývač spadne ze střechy je nepochybně vážnou (možná fatální) událostí v jeho životě a těžko to může chybět v jakémkoliv sdělení o něm. Na druhou stranu, co to říká o jeho dosavadním životě? Jenom to, že žil vždycky s rizikem toho, že ,může spadnout, protože to sebou nese jeho profese. Tak jako každého může přejet auto na přechodu. V případě pokrývače je to svým způsobem osudová vazba daná rizikem jeho povolání. Na rozdíl od nás ostatních, kteří riziko přejetí autem na přechodu nemáme tímto způsobem zabudováno v životě. Ale to je asi opravdu všechno, i toto je jako pracovní úraz normálním neštěstím, které samo nic neříká, co byl nebo pokrývač zač,oč v životě usiloval, jaké měl naděje a plány, jaký byl člověk. Přesto v médiích zůstane tím smutným hrdinou, který nešťastně spadnul na zem. Samotný pád ze střechy není přece pravdou o jeho životě. Možná je jistou pravdou o světě pokrývačů, kteří žijí s rizikem (větším než ostatní) pádu ze střechy. Ale o to ani ve zprávě nejde. V té zprávě jde jen o to, že neštěstí druhého přitáhne pozornost stejně jako oběť autohavárie ležící vedle auta připoutává náš pohled, i když se nám dělá špatně, ale nejsme schopni odvrátit hlavu.
Podstatou o pokrývačově pádu je to, že je to negativní zpráva. Negativní zprávy přitahují pozornost stejně jako oběť autonehody ležící na silnici. Podstat je táž: vzrušení z pohledu na neštěstí druhého. Je to zřejmě pozůstatek z dob, kdy jsme se jako býložravci potulovali ve stádech savanami a pravidelně se stávali oběťmi útoků predátorů, kteří nešťastnou oběť odvlekl jen o kousek dál, kde jí sežrali. A my jsme stejně jako dnes antilopy sledovali strašnou hostinu, ale hřálo nás vědomí, že to ani tentokrát nejsme my. To je ubohou podstatou zájmu o negativní zprávy, které zaplavují dominantním způsobem masová média a poskytují tak příjemcům prožitek analogický s onou antilopou. Ovšem s pravdou o světě to má málo společného.



Média a politika.

V polovině devadesátých let česká veřejnoprávní televize vysílala investigativní pořad, v němž kromě obvyklých reportáží o podvodech, o nešvarech ve státní správě, o zvůli mocných institucí se pravidelně objevovaly reportáže odkrývající spojení politiky a ekonomiky a obecně politickou korupci. Příkladem takové investigace byla reportáž, v níž místopředseda nejsilnější opoziční strany přiznal, že předseda strany prodal budoucí vysoká místa ve státní správě za finanční podporu ve volbách. Jiným příkladem budiž reportáž o tom, jak vysocí straničtí funkcionáři vládní strany vykupovaly prostřednictvím nastrčených lidí pozemky okolo budoucího dálničního obchvatu, přičemž hodnota těchto pozemků měla vyrůst až tisícinásobně. Reportáže tohoto pořadu měly obrovský dopad na jak ve veřejnosti tak i na politickou scénu. V té době panovala sice ještě euforie z nově nabyté demokracie a veřejnost dost lpěla na nedotknutelnosti médií, což politikové respektovali. Nicméně pro politiky byla taková televize smrtelným nebezpečím a velmi rychle dosadili poslušné vedení a pořad byl při nebližší příležitosti zrušen.
Cílem politiků není, aby o nich média pozitivně informovala, jako tomu bylo v totalitním systému. Tak hloupí nejsou. Jejich cílem je zabránit tomu, aby jim média škodila odhalováním podstatných chyb, podvodů a nekorektností. Politikům rovněž nevadí osobní útoky médií na politiky. Opilý poslanec, nevěrný senátor, ministr neschopný dokladovat, kde vzal peníze na byt, to jsou věci z hlediska „bezpečnosti“ politiků nepodstatné. Koneckonců měl si dotyčný politik dát více pozor. Navíc opravdu schopní političtí podvodníci a mafiáni si právě na tyto věci dávají velký pozor. Často jsou právě oni vzorem jakési bezúhonnosti, nosí perfektní obleky, jsou pěkně načesaní, mluví uhlazeně, mají vzorné rodiny, alkoholu se netknou, a přitom nás svými podvody stojí doslova miliardy. Co je ale pro politiky smrtící, jsou odhalení systémových mechanismů korupce, která je jejich hlavním „politickým“ zájmem. Jestliže reportérka veřejnoprávní televize odvysílala rozsáhlou reportáž odhalující, že řadu let v Praze obcházejí výběrová řízení na stavební zakázky pod záminkou naléhavosti akcí, což přináší navýšení ceny stavebních prací v daných zakázkách v celkovém úhrnu v miliardách korun, pak přestává legrace. Další reportáže by mohly být o tom, kam plynou takové ohromné zisky a že nám tu vlastně vyrůstá mocná a bohatá mafie financovaná a propojená s politiky. Reportérka během pár týdnů vyletěla z veřejnoprávní televize a s ní i uvedená odhalení. Ve veřejnoprávních médiích radní volní politiky bezchybně zajistí, aby nevhodné reportáže „neočerňovaly“ jejich stranu. V komerčních médiích, inzerent, pán nad pravdou a lží, zajistí z obchodních důvodů totéž.
Je třeba odmítnout mýtus o tom, že média stojí mimo politiku a že systémově plní jakousi roli honicích psů dohlížejících na tvrdě na nekorektní jednání politiků. To platí jen pro případy, které jsou nepodstatné a které politiky nebolí. Novináři jsou schopní doslova uštvat politika pro prkotinu. Navíc lidé pohybující se v politickém byznysu tvrdí, že většina takzvaných odhalení byla novinářům podsunuta zájmovými skupinami (lobbyisté, policisté, podsvětí), které tak likvidovaly své protivníky nebo je vydíraly.
Média jsou součástí politického života, jsou jednou z částí politického mechanismu. Nejsou tedy žádnou čtvrtou mocí. Samozřejmě že médiím tento stav vyhovuje. Za prvé mýtus o nepodplatitelných a neohrožených novinářích, kteří zachraňují demokracii, je velmi výhodným marketingovým atributem. Navíc to posiluje prestiž novináře ve společnosti, což je také příjemné. Za druhé tím, že jsou navzdory tomuto mýtu média součástí politiky, tak to dává druhou opět velmi příjemnou moc do rukou novinářů: a sice moc ovlivňovat politický vývoj. Řada novinářů (aniž si to leckdy uvědomuje) kromě běžného informování nebo reflektování politiky také politiku tak trochu dělá. Od prvoplánových posunů zpráv, významů, četnosti kladných nebo naopak záporných informací o tom kterém politikovi, až po psaní nabádavých komentářů, které zcela resignují na funkci přísné kritické analýzy a jenom buzerují politiky, co by měli či neměli dělat. Často jsme svědky štvavých kampaní, které zcela nezaslouženě postihnou nějakého významného politika. Novináři často doslova pořádají hon na politika, který se provinil jako řada jiných politiků, ale on se stal obětním beránkem. Často to ani nemá nějakou logiku, často je to jen věc osobní předpojatosti, podobné té, s níž se žáci vrhají o přestávce na třídního outsidera. Kontrolní funkce médií (novináři jako honicí psi demokracie) se z kontrolní částečně proměňuje ve vlivovou. Kontrola vyžaduje nejen odstup a objektivitu (oboje je podmíněno nezávislostí), ale i vůli k odhalování chyb a nekorektností. A tady většinou převáží vůle k ovlivňování nad „pouhou“ kontrolou. Novinářům dělá dobře podílet se na výkonu politické moci. První, kdo si tuto skutečnost uvědomil a přizpůsobil tomu své jednání, jsou politikové. Politikové do své strategie získávání a výkonu politické moci velice seriosně odpovědně zakomponovávají takzvané píár neboli spolupráci s médii. V týmech politiků zaujímají poradci pro P.R. a P.R. agentury přední ne-li zcela čelné místo.




Masová komunikace a společnost

Po staletí jsme byli zvyklí, že se společnost opírala o poznatky a teorie, o nichž se domnívala, že jsou pravdivé. Tedy že jsou spolehlivě opřené o vědecký princip pravdy. Věda nám garantovala svým systémem bádání, ověřování a formulování všech možných teorií a poznatků, že na dané úrovni zkušeností a toho, co jsme schopni poznat, máme k dispozici vědou ověřené teorie a určitý spolehlivý obraz světa. Kritériem platnosti té či oné teorie bylo, zda je to pravda nebo ne. Pravdou se rozuměl soulad mezi poznání a skutečností.
V době masové komunikace a také v době silné relativizace vědeckých poznatků a teorií se mění ono kriterium. Jestliže dříve platilo kriterium pravdy: platné je to, co je pravdivé na základě toho, co víme. Dnes se kriterium pravdy vytratilo, protože co je to vlastně pravda. Dnes můžeme říci: platné je to, co je platné na základě převažujícího počtu výskytu v masových médiích. Nahlédneme-li na oblast masové komunikace jako na systém, pak začneme mít problém s pojmem informace. Dle teorie informací vládne v každém systému (systém je sebereflektující se celek, který se organizuje a reguluje své chování na základě zpětné vazby v podobě informace o sobě a o svém okolí, o světě) jistý stupeň chaosu, který nazýváme stupněm neurčitosti. Každá informace snižuje stupeň neurčitosti v systému a systém je díky tomu schopen regulovat své chování v zájmu svého přežití. Důležité je, aby informace byla pravdivá – tedy aby jednoduše byla ve shodě se skutečností, o níž vypovídá. Pokud by tomu totiž tak nebylo, pak by pochopitelně nebyla informací, ale jakousi prázdnou zprávou, která by rozhodně neurčitost v systému nesnižovala. Naopak svou lživostí by přispívala ke zmatku a tedy následně ke zvýšení chaosu.

Neumíme přesně změřit, do jaké míry je pravda v masové komunikaci deformována, ale nepochybně se jedná o podstatný posun. Řadový příjemce zpráv ovšem takto vůbec neuvažuje. Téměř nekriticky, lépe řečeno bezmyšlenkovitě, přijímá zprávy jako poslední článek řetězce masové komunikace. Za zprávami pro něj stojí gigantické a důvěryhodné instituce. I kdyby ho někdy napadly nějaké pochybnosti, tak mu následně musí přijít jako nesmyslné. Takových peněz a prostředků investovaných do sběru, produkce a distribuce zpráv, aby na výstupu byl nepravdivý blábol. To nedává smysl. Přece když někdo vyrábí televize, tak je nebude vyrábět s nefungující obrazovkou. A toto by byla analogie. Tady je nutné bohužel konstatovat, že masová komunikace je velmi lstivá a že disponuje řadou nástrojů jak úspěšně předstírat, že to tak není. Z tohoto důvodu je nutno na oblast masové komunikace nahlížet jako na podezřelou a nebezpečnou zónu, v níž se pravda deformuje mnoha formami. V jedné písni Vladimíra Vysockého lež opije pravdu a obleče si její šaty a vydává se za pravdu. Pravda sice křičí, že ona je pravda, ale bohužel její šaty nosí lež. A lidé věří lži, že je pravda, protože má její šaty. Co to jsou ty šaty, podle nichž se „pozná“ pravda. No přece právě ty zdánlivě evidentní fakticity, obrazy, valící se nepodstatné pravdy. Všechno je tak evidentní, informací je dostatek, na co si kdo stěžuje?


Svoboda banality

Postkomunistická demokratická společnost dnes už necítí omezování svobody slova a manipulaci médií v oblastech zájmu vlivných a mocných politicko ekonomických skupin jako vážnou hrozbu, jako omezení svobody. Pryč jsou doby televizní krize v roce 2000, kdy strach o nezávislost veřejnoprávní televize plnil Václavské námětí. Dnes suverénně poslanci navolí do televizní rady politiky ze svých stran a kromě pár článků několika idealistů se nic neděje. Pouze malou vrstvu intelektuálů a umělců zneklidňují zásahy mocných. Většinová společnost spíš dbá na právo na informaci o intimním životě celebrit. Doslova zločinné praktiky bulváru požívají ochrany dle zákonů na svobodu slova. Samotným novinářům dávají vydavatelé a majitelé médií neomezené pole pro seberealizaci v oblasti banalit a bulvárních žvástů. Tam si mohou odkrývat pravdu bez omezení. Právo na pravdu banality a žvástu nikdo nezpochybňuje, naopak sami vydavatelé a majitelé budou první za ní bojovat, protože žvást je živí. Levi Strauss kdysi řekl, že jediné, co se dá říci o svobodě, je, že je konkrétní. To znamená, že je vždy naplněná konkrétním společenským obsahem. Jiná je svoboda pygmeje v džungli, jiná člověka žijícího v postkomunistické zemi. Obsahem svobody projevu v postmoderní společnosti je právo na žvást a banalitu.
Podoba masové komunikace nevznikla náhodně. Jako její hlavní uživatelé její podobu formují lidé, příjemci informací. Masová komunikace produkuje a šíří jen takové informace, pro něž jsou v člověku dány apriory podmínky recepce. Člověk, příjemce informací bude přijímat jen ty informace, které už dopředu nějak „očekává“, na něž je připraven, jimž je z hlediska své vnitřní struktury vnímání uzpůsoben. Žvást, plk a banalita jsou oněmi apriori danými formami vnímání zajišťujícími nejvyšší stupeň průchodnosti informačního toku, jenž je nutný pro masovou komunikaci. Cokoliv vážnějšího, složitějšího, opravdovějšího by narazilo na průchodnost systémem masové komunikace a v podstatě by proud informací zastavilo. Nebezpečí banality a plku nespočívá v nich samotných, ale v tom, že systém masové komunikace na nich založený si svým vlastním samopohybem následně utváří svého příjemce a jeho šmíráckou podstatu. A tak se z nás stává planetární šmírák, tajný všepozorovatel, příjemce zpráv bez následků a odpovědnosti, hybatel mediálního bucharu, který v nás utlouká smysl pro podstatné, pro poezii.


Psáno pro revue Prostor