Jiří Pernes při konkursu na post ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů neuvedl fakt, že vystudoval tzv. VUML neboli Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Zdůvodnil to tím, že to nepovažoval za důležité a nikdo se ho na to ani neptal. Člověk nemusí být historikem specializovaným na naše novodobé dějiny, jako třeba pan Pernes, aby věděl z vlastní zkušenosti, že studium na VUMLu bylo podmínkou pro splnění kádrových předpokladů na vedoucí místo. To nebylo jen tak nějaké školení, to byl z hlediska režimu nejvyšší stupeň ideologického vzdělání. Pan Pernes pracoval jako ředitel muzea a absolvování VUMLu bylo nepochybně podmínkou, aby mohl funkci ředitele zastávat. Jaký je ale můj údiv, když pan Pernes v rozhovoru pro Respekt na otázku, zdali mu někdo řekl, že když na VUML nepůjde, tak přijde o post ředitele muzea, odpověděl doslova: „To si nepamatuji, je to dvacet let.“ Přitom v rozhovoru pro Týden uvádí, že „ …usnesení krajských orgánů říkalo, že všichni lidé, kteří nebyli v KSČ a byli v řídící funkci, museli projít tímto procesem, jít na VUML. Byl jsem ředitelem muzea ve Slavkově s pěti zaměstnanci a mohl jsem to odmítnout. Ale víte, co by to tehdy znamenalo? Přitom jsme měli v muzeu docela ostrý program, kvůli kterému nás kritizovalo ideologické oddělení OV KSČM. Že jsem chodil na VUML, byla malá úlitba úřadům.“ Dále v rozhovoru uvádí, že by odmítnutí VUMLu mělo persekuční důsledky, takže je evidentní, že si byl tehdy plně vědom toho, že VUML je pro něj existenční otázkou setrvání ve funkci. V pozici ředitele musel pan Pernes splnit požadovaná kádrová kriteria a jelikož nebyl v KSČ, tak to naprosté minimum, aby ve funkci mohl zůstat, byl právě VUML. Jinými slovy studium na VUMLu bylo pro pana Pernese veledůležité, protože jinak by mašíroval z místa ředitele muzea. Měl by si tedy najít jiný důvod, proč to neuvedl do životopisu.
Pan Pernes dále říká, že tady chtěl žít a tak musel absolvovat všechny ty povinné rituály jako prvomájové průvody, schůze a i ten nešťastný VUML. VUML dokonce zařadil do běžného života v totalitní společnosti. V rozhovoru pro Respekt říká: „…budeme zabývat i dalšími aspekty komunistické minulosti. Například běžným životem v totalitní společnosti, kam zařazuji i VUML, prvomájové průvody, chození na veřejné stranické schůze, kádrovou politiku atd.“ My jsme tady všichni chtěli žít, ale VUML jsme k tomu nepotřebovali. VUML v žádném případě nebyl běžnou součástí života za totáče. Drtivá většina lidí o VUML ani nezakopla. Jak může takový nesmysl vyslovit člověk, který se totalitou profesionálně zabývá!? Člověk se musel rozhodnout, jestli chce zůstat slušným člověkem a s režimem se nezaplést víc než je nutné, a musel pak rezignovat na vedoucí posty. Vedoucí posty režim schovával jen pro své prověřené nomenklaturní pracovníky, kteří mu ale za to museli dát velmi jasně najevo svojí loajalitu. A to platí i pro pana Pernese. Chtěl tady žít jako ředitel a tak musel zaplatit a také zaplatil studiem na VUMLu. Nikdo ho k tomu nenutil, ani režim ani nikdo další. Byla to jeho volba, ale ať si dnes za ní stojí a ať unese odpovědnost za své činy.
Po pravdě řečeno je mi jedno, jestli v čele dotyčného Ústavu bude člověk, který vystudoval VUML. Kdyby to dopředu nahlásil a dal Radě šanci zhodnotit a zvážit, zda je to ještě v souladu s morálními předpoklady pro funkci ředitele nebo ne, pak by to bylo v pořádku. A mě by ani nepohoršilo, kdyby Rada i tak pana Pernese zvolila. Ale to, co pan Pernes předvedl následně, ho v mých očích pro tuto funkci zcela diskvalifikovalo.