Bolestné procitnutí z prezidentské volby
Bolestné procitnutí z prezidentské volby
V posledních týdnech vzpomínky na prezidentskou volbu opět oživila Klausova reakce na rusko-gruzínský konflikt a jeho 'revizionistická' interpretace ruské invaze ze srpna roku 1968. Působí tak až komickým dojmem, jak někteří známí komentátoři a politologové, kteří Václava Klause během prezidentské kampaně podporovali - zejména Ondřej Neff a Bohumil Doležal - náhle prozřeli a nemohou mu nyní přijít na jméno. Přitom oba o něm už dříve neměli pražádné iluze.
Realita však zjevně překonává (nejen) jejich nejhorší obavy. To, že se z Klause v jeho posledním volebním období stane neřízená střela, předpovídalo několik prozíravých. Bohumil Doležal si však ve své umanutostí a neochotě přiznat chybu nic nezadá s naším nejvyšším ústavním představitelem.
Ve své reakci Švejnar a Gruzie (vyšlo v internetové verzi LN) na článek profesora Švejnara 'Gruzie, Rusko a my' publikovaném na tomto blogu a na jeho interview v Právu si neodpustil kopnout kromě Klause i do Švejnara a potažmo celého nenáviděného tábora 'pravdolásky'. Zřejmě aby ukázal svou politickou sofistikovanost a 'savoir-faire' nám zde vysvětluje, že Švejnarovým názorům kritizujícím ruskou invazi do Gruzie a vlažnou reakci Západu - s nimiž jinak bezvýhradně souhlasí - nelze důvěřovat, neboť je nepronesl Švejnar jako takový, nýbrž Švejnar nezvolený. Švejnar zvolený, na Hradě sedící, jsa bezmocnou loutkou v rukách Jiřího Paroubka a komunistů, by podle Doležala držel basu nebo, ještě hůř, papouškoval názory dokonce proruštější než výroky Klausovy. Tato konstrukce vkládající Janu Švejnarovi do úst slova, která nikdy neřekl, je nejen hluboce urážlivá, ale i logicky chabá. Pan Doležal, stráviv svůj produktivní věk v totalitním systému, zdá se nepochopil, že princip svobodných voleb spočívá v tom, že kandidát nebo kandidátka, má-li mít naději na úspěch, se musí snažit získat hlasy. Tento proces obnáší i hledání podpory u stran a jedinců, s jejichž názory nemusí kandidát(ka) nutně souhlasit. Bude-li pasivně spoléhat pouze na hlasy spřízněných duší, může to většinou rovnou zabalit, zvláště když spřízněných duši je poskrovnu nebo už mají kandidáta jiného. V žádném případě to však v demokratické společnosti nemusí plodit jakési faustovské dohody, v nichž je nucen(-a) výměnou za podporu stát se bezpáteřním lokajem nebo ideologickým souputníkem.
Jan Švejnar byl a je ve svých názorech - na ruské imperiální ambice, EU nebo radar - vždy zcela konzistentní, a to bez ohledu na volební programy nebo stranické linie jakékoli strany. V mnoha aspektech má blízko k proevropské a liberální - v americkém slova smyslu - části ODS. V sociálních názorech nalézá více styčných bodů se sociální demokracii a KDU-ČSL. Ve většině problémů - ne ve všech - týkajících se ochrany životního prostředí a důrazu na boj s korupci ve veřejném životě se ztotožňuje s prioritami Strany zelených. Na tom přece není nic negativního a už vůbec to nenaznačuje nějakou bezzásadovost nebo názorovou 'rozplizlost', jež mu podsouvá Doležal.
Pokud se týče komunistů, ti navzdory různým předvolebním šarádám měli ve skutečnosti od začátku jasno: jejich kandidátem byl 'národovec' zastávající stejně protievropské a proruské názory jako oni. Ten nyní intenzívně naplňuje všechny naděje, které do něj vkládali. Za to, že vroucí naděje soudruhů ze strany agenta Falmera jsou zároveň noční můrou většiny z nás, včetně pana Doležala, Jan Švejnar opravdu, ale opravdu, nemůže.
Karel Matoušek, poradce Jana Švejnara