Ať mně Libor Stejskal promine, jde o přesnou citaci... Sám bych to nikdy nevyslovil.
Bývalý minkovický bachař a donedávna poslanec KSČM Josef Vondruška dnes sám sebe označil za “svini komunistickou”. Je to překvapivé, ale nevím zda není možné nesouhlasit. „To nemohu říct...“, jak by podotkl Cimrman. Poté, co ho liberecký soud osvobodil z obvinění, že počátkem osmdesátých let brutálně týral a mlátil politické vězně ve věznici v Minkovicích, prohlásil pan Vondruška se spokojeným úsměvem doslova: "Já jsem se před tento soud nedostal proto, že bych někoho bil, ale proto, že jsem ta 'svině komunistická', která má dokonce tu drzost, že ještě žije."

Chtěl tím asi říci, že je naprosto nevinen, že nikdy nikoho nemlátil, a že je tedy vlastně obětí nějaké politické štvanice. Jenomže soud pouze vyřkl, že se obvinění nepodařilo prokázat, především proto, že se fyzické násilí a ponižování mělo odehrávat na samovazbě, kde, justice div se, nebyli k dohledání žádní svědci. Natož po skoro třiceti letech. Výmluvné osobní svědectví bývalého politického vězně Jiřího Wolfa zůstalo příliš osamělé. Můžeme zkoumat, zda si liberecký soud dal dost práce, zda státní zastupitelství nemohlo udělat víc, nebo můžeme srovnávat praxi německých soudů při zkoumání podobných případů bývalých nacistických dozorců – opět alespoň co do objemu vložené práce.

Uznejme ale nakonec suverénní právo soudu odložit obvinění pro nedostatek důkazů. Ano – i tady musí platit zásada, že je lépe propustit sto vinných, než odsoudit jednoho nevinného. Důležitější na celé věci je ovšem její celospolečenský kontext. Josef Vondruška stráví poslední léta svého života jako spokojený důchodce s nadprůměrným příjmem. Celý život měl totiž jako komunistický bachař nadprůměrný příjem, jistě ještě vylepšený jeho několikaletým poslaneckým platem v domněle porevolučních dobách. Josef Wolf žil jako odpůrce komunistického režimu celý život ve špatně placených zaměstnáních a vězeních - a nepomohl si ani po roce 1989. Pokud vím, žije a bude dožívat na hranici chudoby. Dvacet let po listopadu 89 je to zatraceně ošklivá vizitka většinového pojetí spravedlnosti a práva.

Druhou připomínku aktuálnosti případu a výroků pana Vondrušky dodali jeho straničtí kolegové v Poslanecké sněmovně, jejichž neslušné a nepokorné komentáře k aktuálnímu dění při nekonečném plkání před hlasováním o vyslovení nedůvěře vládě jenom zdůraznily tuto část nepotěšitelné absurdity našeho času. Stále si zkouším představit Německo v polovině šedesátých let, kde by dvacet let po válce bývalý gestapák seděl v Bundestagu jako poslanec a nereformovaná NSDAP byla „normální“ parlamentní stranou...