Seděl v učebně dětského domova, musel poslouchat přímý rozhlasový přenos procesu s Rudolfem Slánským a jeho protistátním spikleneckým centrem, a každý den musel večer soudruhu vychovateli odevzdat podrobný přehled a rozbor toho, co slyšel. Ostatní děti občas přivedli do třídy, a posadili je proti němu, aby tiše seděli a pozorovali, jak vypadá poražený třídní nepřítel a zrádce. Bylo mu devět a v tom procesu mu pověsili tatínka.

V osmašedesátém už to byl ústnatý dělnický vůdce, levicový drsňák, který si nic nenechal líbit a soudruzi z něj hrůzou lezli po zdi, protože i ti nejliberálnější měli vůči němu přece jenom špatné svědomí. S vlasy a vousem a´la Karel Marx, bez slitování s planými řečmi a s otázkami, které pálily svojí břitkostí. Kdyby to bylo jinak, vyrostl by z něj nejspíš hodně oblíbený předák sociálně demokratické levice. Takhle ho za normalizace raději brzy zavřeli. Příliš nepokorný, aby se sklonil a držel hubu. Vypadalo to špatně, ale začas ho dostala ven, světe div se, komunistická strana Velké Británie. Zafungovala jeho maminka Angličanka, a asi trochu i zlé svědomí za to, že se v padesátých letech ani nepokusili zachránit jeho otce, který s nimi za války v Londýně pracoval. Pustili ho z vězení s podmínkou, že okamžitě odejde z Československa. V Londýně se vypracoval na uznávaného pracovníka Financial Times. Jeho hlas bylo slyšet i v exilu. Posledních dvacet let života vlastně promarodil. Ale přesto se vždycky rád smál a komentoval politiku. V Londýně ve čtvrtek pohřbili Honzu Schlinga.

Bylo pár dní před 21. srpnem roku 89 a Milan Kaláb nastoupil před šestou ráno službu na oddělení. Na prázdné chodbě před vyšetřovnou seděl neznámý člověk. Nikdy předtím se neviděli. Vzal ho dovnitř a za chvíli se rozesmál. Dobrá, měli společného známého a znal i hlas tohohle člověka ze Svobodné Evropy, ale to bylo všechno. Jenomže teď šlo o hodiny a ten člověk potřeboval pomoc. Šla po něm Státní bezpečnost a on potřeboval jakoukoliv výmluvu, kdyby ho chytili. Absurdnější už to být nemohlo. Chtělo to nápad.
„Vám se špatně dýchá, že?“ Chvilka váhání, a pak přitakání.
„A ozývá se vám bolest tady za hrudní kostí.“
„Ano“. To už bylo jistější.
„A taky vám to vystřelí občas do ruky, že?“
„Úplně přesně, pane doktore“.
„To nemůžeme podceňovat. My si vás tady necháme pár dní na pozorování“.
„Můžu si domů zajet pro pyžamo?“
„Blázníte? S podezřením na infarkt?“
Za patnáct minut ležel pacient na jednotce intezívní péče napojený na přístroje. Za dalších třicet minut už na chodbě seděli dva pánové od StB, a vydrželi tam dva dny. Doktor Kaláb musel s přednostou každé ráno chodit k řediteli nemocnice podávat hlášení o zdravotním stavu „toho člověka“. O patro výše prý umíral někdo se stejným příjmením, a tak poctivě hlásili zhoršující se průběh nemoci. Pak se soudruzi od StB přestěhovali do auta před nemocnicí a nakonec zmizeli. Pacient, který mezitím už z nemocničního telefonního automatu párkrát odvysílal zprávy do Svobodky, ráno na to ještě před snídaní zmizel přes zeď nemocnice do města. Pohřeb má Milan Kaláb příští týden v Praze.

Ani jeden z nich se nedostane do učebnic. Nedostali žádná vyznamenání a nepsalo se o nich v časopisech. Oba byli hrdiny v tom nejlepším smyslu nejlepších z jejich generace. Odvaha, s jakou se ve chvíli potřeby postavili nespravedlnosti a jejich ochota riskovat pro jiné byla a měla by zůstat inspirací.