Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci politických trafikantů je vítězstvím justiční mafie a pomníkem nové třídní justice. Zásadní demokratický a ústavní princip rovnosti občanů před zákonem byl zničen. Z poslanců se rozhodnutím Nejvyššího soudu stává nová třída nedotknutelných „lidí zvláštního ražení“, porovnatelných jenom s barbarským pojetím práva, dotaženým k dokonalosti kardinálem Richelieu. Ten, podle Alexandra Dumase, dával svým vyvoleným dopis navždy a ve všem znemožňující jejich trestní postih: „Vše, co nositel tohoto listu vykonal, učinil na můj rozkaz a pro blaho Francie“. České poslance jen namísto kardinála postavil nad zákon Nejvyšší soud. Kdyby David Rath byl o něco předvídavější, nechal by si peníze v krabici od vína předávat ve Sněmovně – a byl by dnes volný.

Jeho obhájce by to totiž snadno mohl, v souladu s novou třídní justicí, označit za „projev učiněný v Poslanecké sněmovně“, tedy, podle nového extenzívního výkladu Nejvyššího soudu, „ jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím“. A nikdo by nesměl prokazovat opak. Tohle je přesně ten Rubikon, před jehož překročením varoval už ctihodný Otakar Motejl, když na protest proti politickým zásahům do justice hodil už v roce 2000 premiéru Miloši Zemanovi na hlavu post ministra spravedlnosti.

Student, který by si při zkoušce pletl pojmy „projev“ (tedy výrok, výraz názoru) a „projev vůle“ (dokonaný skutek) by musel být vyhozen. Nejvyšší soud z tohoto nesmyslu ukoval politický převrat směrem od demokracie. Komičnost této služebné pseudoprávničiny Nejvyššího soudu vynikne v porovnání s ustálenými zákony (!) o Jednacím řádu Sněmovny (§13) i Senátu (§14 a §16), které jednoznačně termín „projev“ interpretují výlučně jako „výrok“. Nejvyšší soud tedy rozhodl nikoli praeter lege (tedy mimo zákon) ale otevřeně contra legem – v rozporu se zákonem. Formálně je však vše v pořádku.

Zažíváme antidemokratickou formalistickou kontrarevoluci. Nejvyšší soud rozhodoval podle stejného superformalistického rámce, kterým Miloš Zeman rozvrací ústavnost a komunisté omlouvají zločiny KSČ. Všechno je přece „podle práva“. Obsah a smysl nejsou důležité, litera ano. Snad stojí za to připomenout, že scholastický fundamentalismus uvrhl křesťanství na stovky let do tmářství a násilí.

Česká politika tím dostala smrtící ránu. Nešťastná ODS namísto, aby využila šanci na obnovu a rozluku s kmotrovskou pověstí, se soustředí na hysterický křik a touhu kmotrů a Petra Nečase po pomstě na státním zastupitelství a policii. Nervózní paní Němcové nebude dovoleno vystoupit z řady – a ODS tím bude dále oslabovat. TOP 09 je ve stejné věci ve vleku osobních obav Miroslava Kalouska a pokračováním podpory politického kšeftování ztratí podporu lidí, kteří v ní v roce 2010 viděli alternativu nadvlády kmotrovských politických stran. ČSSD a KSČM budou hledat ochranu u Miloše Zemana a jeho proruských kamarádíčků – i kdyby to znamenalo schválit už jednou odmítnutého kompromitovaného Jana Sváčka na soudce Ústavního soudu a zatleskat vyslání „babí“ Klausové a „kosmického“ Remka za odměnu na velvyslanecký výlet do míst, kde je, za normálních okolností, potřeba pracovat. Ale žádný zákon, samozřejmě, porušen nebude…

„My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení. Jsme ukováni ze zvláštní látky“, řekl jistý Josef Stalin už v roce 1924. Namísto slova „komunisté“ si laskavý čtenář může dnes klidně vsunout slovo „poslanci“. A pak by se mohl zamyslet nad důsledky stavu, kdy „nezávislá“ soudní moc vytvoří nedotknutelnou kastu… Ústavní soud bude mlčet, zkorodovaný princip dělby a vyvažování mocí bude postupně nahrazen vůlí mála poslušným soudnictvím chráněných vyvolených… a až za vámi přijde uliční důvěrník s dotazem, proč ještě nemáte vyvěšené praporky na státem nařízenou oslavu čehokoliv, bude už pozdě.

Po dvaceti čtyřech letech od porážky autoritářského režimu zkorumpované KSČ zůstává občanům pouze volba mezi vládou korupčníků a vládou korupce, tedy mezi trafikantskými manýry Petra Nečase a trafikantskými manýry Miloše Zemana a Jiřího Rusnoka. To není vina demokracie a ústavnosti, ale zkorumpovanosti „demokratických politiků“. Snad budeme mít štěstí, a formalistická kontrarevoluce nových soudruhů zvláštního ražení sežere sama sebe. Protože jedinou další volbou by potom byla buď rezignace nebo otevřený odpor.