Cameronův projev k EU
(článek vyšel v LN ještě před 2. kolem prezidentské volby, proto se tam píše o obou kandidátech)
Nejlepší Klausův projev
V neděli 28.10. jsem byl na Pražském hradě ve Vladislavském sále po patnácté – pětkrát za V. Havla, desetkrát za V. Klause. A troufám si říci, že tento večer korunoval končící prezident svým doposud nejlepším projevem ve funkci. Především přesně a jasně pojmenoval několik základních neduhů celé soudobé západní evropské společnosti. K ní patříme a tudíž i nás tyto neduhy zavádějí do slepé uličky.
Strašidelná konformita ČSSD
Ve víru vnitropolitických turbulencí zapadla jedna celkem důležitá událost : ústavní výbor Evropského parlamentu uspořádal v úterý slyšení se zástupci českého Parlamentu k tzv. "české výjimce" z Listiny základních práv EU (která je součástí Lisabonské smlouvy). "Česká výjimka" je ovšem zcela nepřesný, spíše mediální termín. Ve skutečnosti jde o možnost, aby Česká republika přistoupila k Protokolu, již dříve sjednanému Polskem a Velkou Británií, který definuje způsob, jímž bude zmíněná Listina v těchto zemích uplatňována. Oranžový Senát s dvojicí Štěch-Gajdůšková už dlouho vede proti tomuto Protokolu ideologicky předpojatou bitvu. Nejinak tomu bohužel bylo i v úterý večer ve Štrasburku.
ČSSD - poskok Merkelové a Sarkozyho?
Pan Chmelař, t. č. zaměstnaný evropskými sociálními demokraty, nazval českého premiéra poskokem Davida Camerona. Ve stejné logice bychom mohli nazvat politiky ČSSD poskoky Merkelové a Sarkozyho, protože svými postoji podporují německo-francouzské zájmy. Pana Chmelaře snad trochu omlouvá to, že je absolventem prestižní francouzské školy Science Po, která umí velmi solidně a po evropsku vymývat mozky. V odpověd´panu Chmelařovi dávám dnes na svém blogu prostor britskému kolegovi Callananovi, předsedovi naší europoslanecké frakce ECR, resp. článku, který napsal pro česká média:
Evropští světáci, nebo servilní čecháčci
Český vnitropolitický spor o tzv. "fiskální kompakt" není pouhým sporem o finanční disciplínu. Nikdo se přece dnes nestaví - ani nemůže - proti úsporné politice veřejných financí. Dokonce už i ČSSD je pro (byt´ není jasné, zda si uvědomuje, jaký bič si tím na sebe sama plete). Ve skutečnosti jde o víc. Je to stále stejný spor o budoucnost Evropské unie, který se tady odehrával již okolo tzv. euroústavy nebo její následovnice, Lisabonské smlouvy. A stejně jako dřív jsou tu dva základní pohledy na evropskou integraci.
Nenechme se zatáhnout do problémů eurozóny
Fiskální disciplína a vyrovnané rozpočty, hlavní témata summitu EU, jsou nepochybně chvályhodnými cíli. Nelze proti nim nic namítat, naopak. Nicméně jejich primární příčinou dnes není ekonomická agenda (ozdravění financí), ale politická agenda (udržení eurozóny v alespoň současné podobě, další prohloubení evropské integrace). A to už problém je.
To není Evropská unie, ale Vídeňský kongres
Krize eurozóny se blíží svému klimaxu. Levice tvrdí, že její hlavní příčinou je nedostatečná regulace hamižného finančního sektoru. Pravice kontruje, že na vině je především přebujelý evropský sociální model. Pomiňme tento levo-pravý střet. Za celou dnešní situací totiž stojí zejména „europeistická“ federalistická ideologie. Ta není ani pravicová ani levicová, spíše neo-imperiální. Promítají se do ní tradiční vzorce chování velkých evropských národů, které by rády přetvořily Evropu do podoby globální mocnosti, kterou ovšem budou řídit. Evropská integrace má postupně zažehlit všechny členy EU do takového jednotného politického, ekonomického a právního rámce. Jedním z integračních nástrojů byla a je také jednotná evropská měna. A jsme u jádra problému.
Schwarzenberg se zásadně mýlí...
Na přednášce ve Velké Británii český ministr zahraničí Schwarzenberg „vyslovil obavu z důsledků dvourychlostní Evropy, tedy různého vývoje a rozhodování v zemích eurozóny a mimo ni“(citace dle ČTK). Je příznačné, že k témuž názoru se již dlouho hlásí bývalý předseda ČSSD J. Paroubek. Je to jen důkaz, že obavy z tzv. dvourychlostní či vícerychlostní EU jsou rozšířeným předsudkem jak v řadách úředníků Ministerstva zahraničí a jiných státních institucí, tak u těch politiků, kteří se hlásí k evropskému federalismu, at´z levé či pravé strany spektra. A stranou samozřejmě nezůstává ona část akademické sféry, kde se takříkajíc „dělá“ Evropa (různé ty ústavy evropských studií, Jean Monnet chairs atd.). Prý musíme být za každou cenu „u toho“ a nestát „stranou“, jinak nám „ujede vlak“, ocitneme se na „periferii“ nebo se staneme zemí „druhé kategorie“. Jinými slovy, tato koncepce předpokládá co nejužší zapojování České republiky do všech dalších evropských integračních kroků, vycházejících zejména z tzv. tvrdého integračního jádra EU, soustředěného kolem francouzsko-německé osy.
Petr Hájek a euroúřednice
Před několika lety se stala taková věc : jedna úřednice Evropské komise (jmenovat nebudu, stále v komisi pracuje) napsala do českého deníku velmi kritický osobní článek o české politice. Naštvalo mě to. Ne kvůli obsahu, kvůli principu. Stejně jako by mě naštval podobný článek třeba od nějakého ředitele odboru na ministerstvu. Prostě státním úředníkům takovéto veřejné komentování společenského a politického dění nepřísluší, to je jejich daň za státní službu. Tím se liší od politiků, kteří si právo takto „žvanit“ vydobyli mandátem, získaným od voličů. Zmíněnou paní jsem proto „práskl“ jejímu nadřízenému - prostě jsem si na ni stěžoval. Za čas mi přišel dopis, že dotyčná byla pokárána a upozorněna, že jako evropská úřednice nemůže publikovat své soukromé názory. Dle mě zcela správně.
