Zvolení Nicolase Sarkozyho francouzským prezidentem se v našich médiích již stalo předmětem mnoha analýz, odhadů i spekulací. Není divu - Francie je pořád významnou evropskou mocností. Přece jen však je pozoruhodné, kolik na slovo vzatých znalců francouzské politiky se u nás v posledních dnech vyrojilo, zejména pokud jde o horká témata vztahu Francie k EU a jejího postoje k "euroústavě".

Sám Sarkozy k těmto věcem zatím mnoho neřekl s tím, že vyčkává do oficiálního převzetí funkce. O to výřečnější však byl jeho poradce pro evropské záležitosti, europoslanec Alain Lamassoure. To je přesvědčený federalista a horlivý zastánce euroústavy, o němž se hovoří jako o možném ministrovi pro Evropu v nové francouzské vládě.

Jeho přímočará arogance na zpravodajském serveru EUobserver je až odzbrojující. Lamassoure dal jasně najevo, že na obsahu ústavy není ochoten měnit ani slovo. Připouští nanejvýš kosmetické změny v terminologii (vypuštění pojmu "ústava" či titulu "ministr zahraničních věcí EU") a také odlišnou "prezentaci" smlouvy (tedy místo sepisování nové smlouvy nejspíše začlenění klíčových částí euroústavy do stávající smlouvy o EU formou její novelizace), která umožní "pouhou" parlamentní ratifikaci. Při bližším pohledu zjistíme, že Lamassourovy představy jsou vlastně souborem politických a právních triků, jak znovu zabalit staré zboží do jiného obalu, prodat je jako něco úplně nového a vyhnout se zároveň nebezpečí již jednou ztraceného referenda.

Důvod k tomuto postoji je jasný. Je nutno jej hledat v samotné podstatě evropské ústavy. Ta není žádným nástrojem budoucí efektivity či akčnosti EU. Je zejména nástrojem nového přerozdělení moci v EU o 27 členech na prahu 21. století. Akcie moci jsou důležité - kdo jich drží v rukou potenciální většinu, rozhoduje o politickém i ekonomickém prostředí na kontinentu. Mocenské přerozdělování dle euroústavy běží dvojím směrem: jednak ve prospěch evropských institucí (Evropská komise. Evropský parlament), jednak ve prospěch několika nejsilnějších států EU (Německo, Francie). Proto politici z těchto dvou kategorií patří k největším obhájcům euroústavy a chtějí z ní zachovat co nejvíce, zejména pokud jde o nově nastavené fungování institucí EU.

Jde zejména o následující opatření: zvýšení pravomoci evropských institucí (Komise, Parlament), přesunutí nových pravomocí z úrovně národní na úroveň EU, na této (evropské) úrovni redukce jednomyslného rozhodování a naopak rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou (QMV), změna modelu QMV z tzv. degresivní proporcionality (zvýhodňující menší státy) na populační princip (zvýhodňující ty nejlidnatější). To vše musí dle zastánců euroústavy zůstat netknuto, možné jsou jen ústupky sémantické či symbolické povahy (názvosloví apod.). Lamassourova slova to jasně potvrdila.

Je dobré si takto střízlivě situaci zanalyzovat - a to bez národoveckého sentimentu na straně jedné i bez nadšeného huráevropanství na straně druhé. Závěr je jasný: čeká nás období velkého politického tlaku, až se francouzsko-německý tandem v následujících týdnech rozjede s plnou silou.

Česká vláda by teď ale měla projevit odvahu, stát pevně na své dobře definované vyjednávací pozici. Má totiž jedinečnou šanci napravit to, co promarnily vlády minulé, promluvit do nově se ustavujících mocenských poměrů, získat České republice jak lepší postavení ve struktuře EU, tak renomé principiálního vyjednavače. Taková šance se už nikdy v budoucnu opakovat nebude. Sýčkování některých českých politiků či veřejně známých osob nad údajně okrajovými pozicemi ČR (za všechny - blogy pánů Teličky či Zaorálka) je směšné. Naopak - na okraji EU se ocitneme právě tehdy, pokud nyní uhneme. Pak nás už nikdo v EU nebude brát vážně.