„Něco rychle vymyslete k zalepení díry!“ Tak nějak si představuji tichou instrukci pana premiéra panu ministru zdravotnictví někde u výtahu, aby byl odstraněn aktuální deficit financování zdravotní péče ve veřejných zdrojích. Nejsem ovšem schopen odhadnout jak zní interní instrukce až tam u výtahu nahoře ve straně TOP, tedy ve straně už tříleté tradice, odpovědnosti a prosperity, založené i proto, aby se tradičně odpovědná prosperita udržela.

K ucpávání děr veřejná medicína moc prostředků sama nemá, neboť jimi po léta disponují ti, kteří medicínu přímo nekonají. Buď ji čerpají nebo ji pasou. Krvácející tělní dutina se dá ucpat rouškou, ale je to řešení nevzhledné a nejisté. Díra v kosti se dá zase ucpat speciálním kostním cementem, ale není to situace tak běžná, jak by bylo pro plošnou exhibici efektu potřeba. Je totiž třeba rychlé a plošné exhibice čili ukázky řešení, asi jako byl nedávný přelet prohibice nad kukaččími hnízdy, po němž si někdo vysedí něco jiného než doufal, protože mu kukačky do hnízda vložily darebná metanolová vejce.

Pro ucpání díry se nejlépe hodí zubní plomby. Skoro každý je měl, má nebo ještě bude potřebovat. Částka za ně je k přežití, rychle vyplatitelná na pult a ještě s pocitem viny, že dotyčný řádně nepečoval o chrup. A pokud i pečoval, ať platí taky, neboť když už je příkladem v péči o chrup, měl by být i vlastenec a platbou pomoci stabilitě vlasti. Plomby jsou asi správná volba i pro ekonomiku. Navíc mají sociální aspekt, protože nepoškodí bezzubé občany, jimiž jsou častěji senioři. Pokud už ovšem nezaplatili mnoho tisíc za umělý chrup. Umělý chrup zde je jistým, ač jen Pyrrhovým, vítězstvím, ostatně jako všechna umělá řešení problémů.

Bude zde však nepochybně podpora části lékařů, tedy stomatologů, kteří se tak konečně ještě více doprivatizují ke svým snům o nezávislosti na nejistotách veřejného zdravotního pojištění. Stoupne rázem cena toho, čeho jsme si dosud ani nevážili a za amalgám na řezácích se dokonce i styděli. Třeba vznikne za mediální podpory ještě i nová móda, která objeví půvab černých plomb také v úsměvu jako projev solventnosti, nového černobílého stylu a návratu k tradici odpovědné prosperity.

Má-li mít člověk zuby bílé, žluté, černé, nebo bílé s černými skvrnkami je vskutku jen otázkou jeho volby a módy, kterou zpravidla stejně nastavuje volba jen některých pro mnohé. Jenom je škoda, že tyto posuny nejsou už od počátku zapracovány v koncepcích rozvoje zdravotnictví, ale objevují se vždy jen jako náhlá hnutí mysli plombovat deficit tam či onde.

Zubní lékaři mají každopádně budoucnost i mimo dutinu ústní zajištěnu. Takoví tři čtyři plombovací pomocníci při hlučných jednáních o rozpočtech či daňových nedovýběrech, případně ve ztichlé Národní ekonomické radě vlády NERV by nepochybně prospěli. Že jsem teď při rychle hledaných řešeních zmínil právě NERV je ovšem asi stejně necitlivé, jako když zubař zavadí o nerv ve zkaženém bolestivém zubu. Zdá se, že ani v rozvinuté společnosti nemusejí přinést pokrok vždy jen počítačová modelování vývoje a rady expertů. Někdy postačí i starý dobrý amalgám. Jenom je těžké být takovým nápadem nějak zvlášť nadšen, jak by občan rád byl v zemi prokvetlé reformami, inovacemi, tradicí, prosperitou a rozpočtovou odpovědností.