Národe, pojďte si hrát
Po předvánočním týdnu, kdy jsem v pražských ulicích pocítila přitomnost blanických rytířů (viz pozn.níže), mi z té petice za nové pojmenování ruzyňského letiště po Václavu Havlovi trochu poklesla čelist. Nebudu rozvádět, proč, odpovědět není až tak podstatná.
Odpovědnost zde a nyní.
Tento titulek jsem dostala jako zadání do panelu semináře Rafael Institutu při příležitosti udelení ceny Prix Irene a protože jsem poněkud jako zdejší blogerka dosti dlouho zanedbávala tento lokál, řekla jsem si, proč ho tu neuplatnit…
Prachová nemoc dobi(y)la Svět
Tak si představ, Bohouši, že prý začali demolovat Automat Svět. Ajajaj. Další rána, způsobená prachovou nemocí.
Striptýz, porno nebo Golem v záloze?
(pár poznámek k současnému mediálnímu vyzařování)
Politická scéna není jedinou forbínou prostoru veřejného. Máme i jiná zrcadla. Třeba hladiny českých mediálních rybníků, zátok a bystřin,ve kterých se to hemží různou havětí, tedy nejen línými kapříky. Tu a tam se objeví i pěkně prožraná lochneska. Na březích pak tančí různí zaklínači hadů či vábící krysaři a kolem dokola se občas rozloze takový zvláštní odér či mámení, zasahující smysly a organismy ve větším okruhu než malém. (Následné uhranutí pak v některých případech může způsobit totální ztrátu schopnosti rozlišení a obecnou dezorientaci.)
Totáč na prknech aneb Život je jinde
Co všechno si dnes „dokážeme představit“ ? Pár poznámek k (ne)času českého jara 2011.
Válka na různý způsob
Domodědovo jsem vždycky měla ze tří moskevských letišť nejraději. Milý název, impozantní rekonstrukce, pestrý cvrkot národa letištního, který tvoří zvláštní „přechodovou“ atmosféru mezi časem a prostorem. Tak se to tam stalo. Bum, prásk, hotovo. Konečně došlo i na letiště a bouchlo „to“ přesně v tom místě, kam člověk s úlevou vkročí po návratu na zem, často s úlevou, kousek od bezpečí intimity domova.
Superorchestrión aneb předražená prázdnota v Národním
V neděli mi zavolal můj dobrý anděl a kulturní atašé: „Jdeš do divadla?“ - Zlatá kaplička! Nově nastudovaná činohra! Věc Makropulos! No samozřejmě, jak by ne, hurá! Že mám lístek se dozvídám sice teprve hodinu a půl před představením, lezu z vany, hlavu mám mokrou, venku fouká studený vítr... A tuším, že je to ZASE risk – co když budu mít ZASE vztek? Ale tak strašně se těším!!! Divadlo je moje láska, protože ho vnímám jako laboratoř života, zrcadlo toho, čemu se v němčině tak krásně říká - zeitgeist, neboli duch doby. Svou obvyklou nedůvěru zastrkávám s kapesníkem do kabelky. Občas se totiž stává, že mám v divadle takový speciální vztek, takový, který nezmizí, ale naopak setrvává a roste. A světe div se, stalo se to. Zase jsem ho měla !....
Joch jo, zase ta jochneska...
Někdy před týdnem jsem dostala od kamarádky elektrizující výzvu k podepsání petice za odvolání Romana Jocha. S apelem „jestli ti není jedno, co se v naší zemi děje, podepiš to“. I zamyslela jsem se. Z této erupce občanského aktivismu táhne nějaký divný odér...Mám jemné podezření, že obsah této petice jaksi snižuje hodnotu kolektivního hlasu. Proč se mi to zdá tak křečovité, nesmyslné a nepřiměřené? Co je toto za hru na emoce a jsou v tomto zvolání vůbec emoce? Nebo má nějaký racionální základ?
Letní pohlednice a pocty
Léto I.:
Čas lehkých kostkovaných košil s krátkým rukávem, čas bronzově zbarvených ramen a výstřihů, čas rozpálených volantů v autech, zaparkovaných před řetězci, čas uondaného ptactva ve větvích lesoparků, cesty lesní, cesty okresní, cyklisté lámající své osobní rekordy, cesty, které si hýčkají svou prázdninovou lenost, dokud ji absolutně nezruší nečekaná pohroma srpnových dešťů, přinášející zmar...
