Ve čtvrtek 3.5. se odehrálo radlickém lese setkání přátel nedávno zesnulého básníka Ivana Martina Jirouse u studánky, zbudované již dříve místními občany. Skutkovou podstatou setkání bylo pojmenování studánky na Magorovu. (http://www.lidovky.cz/magor-ma-studanku-v-radlicich-pry-z-ni-pil-f13-/ln_kultura.asp?c=A120503_210232_ln_kultura_ase)

Mým úkolem bylo promluvit o mytologii místa. Jakožto spoluorganizátorka akce doufám, že toto místo bude respektováno, pečováno a navštěvováno. Podstatnou část své přednášky zde uveřejňuji jako nabídku na zajímavou procházku s pointou.


Vytrženi ze svých bublin a propojeni vzpomínkami, právě stojíme v jedné z Magorových krajin. A krajin vlastně posledních, protože se nacházíme nad místem Magorova posledního azylu v domě Petra B. na Neklance. V tom domě kousek pod námi bývala ještě nedávno hospoda, kde zkoušeli Plastici a v níž se začala mj. tradice Československých večerů, kousek dál u Radlické je další setkávací místo U prince Miroslava, kdesi na Neklance bývalo i sídlo rodiny Brabenců, díky čemuž se říká tomuto lesíku les Brabenčák.
Občas si klademe otázku, jakou magickou souhrou okolností se různé kruhy lidí setkávají na určitých místech v čase a prostoru a jakou roli v tom hraje rytmus, dění a duše míst jako je například tato čtvrť? A proč jsou to zrovna lidé undergroundu, kterým bývá zdejší krajina vlídnou hostitelkou?
Dnešním rituálem Vernisáže Magorovy studánky otvíráme a razítkujeme možná novou mytologii, neboť se nacházíme v jedné z Magorových oáz. Neboli jedné z krajin, která se v jeho stále přítomné nepřítomnosti dnešní událostí stává obecně prospěšným prostorem pro fúzi našeho a jeho univerza.
Faktem je, že les zvaný Brabenčák je jedním z míst, které bylo jedním z momentálních Magorových rájů a které měl zřejmě také na mysli psaje báseň ze sbírky Magorova mystická růže:

Na Smíchově je háven
tam bude moje nebe
na Smíchově háven
Heaven.

Pán Bůh má na mne hever
Pán Bůh má na mne hever
bránil jsem se mu – never!
Ale má na mne hever,
má na mne hever
Heaven!

Ať jsem střízlivej nebo se zlískám
Pán Bůh má na mne želízka
ať jsem střízlivej nebo se zlískám
má na mne želízka
má na mne hever
Heaven.

Mnozí z vás vědí, že Magor měl během posledního dvacetiletí v českomoravské krajině poměrně rozsáhlý akční radius. Poznala jsem ho jako člověka, který s krajinou kterou procházel, intenzivně obcoval – a to nejen skrze jeho šutříky, nebo kytky, stromy, či rozličné předměty, v krajině nalezené a posbírané.
Měl to, co mají permanentně tvůrčí a duchovní lidé - ač často sám, nikdy nevyvolával dojem osamělého. Krajina byla pro něj bytostí, se kterou byl zadobře a se kterou vždy a všude nacházel společné téma.
Jak bylo řečeno, Radlice a Smíchov jsou prostorem, kde Magor v posledních dnech pobýval nejvíc. A jako člověk univerza vnímal i město přes veškerou jeho prachoprokurvenost jako přírodu. I moje myšlenky, svázané s místem, lezou z lesa, kopce a cvrkotu zdejšího ptactva. V prostoru lesa nad Neklankou zůstaly přes zimu slzy smutku rozpuštěné do olistěných stromů a poletujících vzpomínek na cinkající lahváče ve značkové igelitce, vkládané s něhou do zdejší studánky jako do bezpečného mateřského kapsáře. Sem totiž vodil P.B. našeho soudruha na věčnosti, když nebylo možné podniknout dálkovější houbařskou expedici. Zdejší prostor se stával jednou z Magorových přečetných základen i občerstvoven, zde ve studánce se chladily lahváče, zatímco on kroužil kolem a sbíral své chutné a jedlé houby prašivky. Kroužení mělo svá pravidla, a zahrnovalo i krátkou pauzu u starého židovského hřbitova ve stráni kousek nad námi, kde se oba neklanští houbaři přibližně po hodině sběru „chutných a jedlých“ sešli, opírajíce se ve smírném odpočinku o více než dvě stovky let starou hřbitovní zeď.

Nicméně zpět k otázce, kde že to jsme a jak k nám tato krajina promlouvá? Což je samozřejmě proces detektivní a nikdo si nemůže být jistý, že je na správné stopě. Máme k dispozici fakta a hypotézy. Já jakožto vesničanka, zde sice doma nejsem, ale často se pohybuji v tomto světovém směru, takže po cestě do centra do metropole hledím na klíčové vrchy a obliny, kterými je toto místo tak říkajíc obklíčeno, chráněno, ba současně i určeno či požehnáno.

Krajina je rodu ženského, a Magor si s ženami rozuměl. Podle výkladu hesla Feminista jest přítel žen z Ottova slovníku naučného je tedy feminista. A nejen to, (teď si to můžu dovolit říct veřejně, aniž bych riskovala, že dostanu přes hubu) on byl do značné míry žena-čarodejka, která nejenže je ráda hýčkána a opečována ale vybavena ženskou intuicí chce a umí s přírodou držet krok.

Z této Magorovy perspektivy sleduji i tyto již zmíněné kopce neboli systémovou dimenzi tohoto místa.
Dle teorií, mýtů nebo chcete-li prastarých legend, bylo (některými z tehdejších mocných bytostí, svázaných s tajemnou předchozí civilizací) těsně před rozhodnutím o zániku Atlantidy hledáno místo pro nový, lepší začátek a konec. Vybrána nakonec byla dvě. Jelikož se v té době nacházela v hluboké a nepřístupné pustině, byl nutný třetí, záložní a posilující zdroj. Tím prvním je místo dnešního Pražského hradu a to druhé nese jméno Vyšehrad. Tím třetím, úžasným místem, které posiluje a přivádí energie ze západu těm dvěma, je Paví vrch, který na nás zde dohlíží. A jak píše na webu skupiny Putujících pan Škaloud - „chcete-li poznat Prahu, můžete začít právě zde". Jako každá továrna, elektrárna, či posvátné místo, má své ochránce, strážce či noční hlídače, má je a měl i Paví vrch. Původně to byli druidové, ale i pro ně to bylo a je velmi silné místo, (tzv. „energetický rozvaděč), ze kterého se museli odstěhovat. „Vztyčné" energetické body jsou na něm dva. (Jeden z nich je údajně jasně označen žulovými značkami´)
Na jedné straně Paví vrch, kopec nabitý mateřskými energiemi Země, převážně břidlicového složení, připomínající těhotné břicho , což z něj činí spolehlivý a prastarý zdroj energie, ze kterého po věky rostla celá Praha. Dnes je značně vykotlaný, nicméně stále nesoucí dlouhou a barvitou historii o působnosti druidů, nacistů, kontrarozvědkářů, a dnes developerů, kteří si na něj stejně jako na protější kopec s názvem Dívčí hrady brousí zuby. Dívčí hrady neboli Děvín, jehož název původně možná vůbec nesouvisel s děvčaty, nýbrž byl odvozem od slova „devus“ neboli božský) je kopec, na kterém se zřejmě rodila prehistorie Prahy, jehož zvěst o existenci Vlasty, Šárky, Ctirada a dalších popsána jest v Kosmově kronice české. Oběma vrchům dnes vévodí falické symboly – na Pavím vrchu, ze kterého bolševici rušili poslech oblíbených rozhlasových stanic svobodného světa, je to dnes 80metrová větrací šachta, z Děvína je to vyrovnávací vodárenská věž architekta Karla Hubáčka z roku 1975, která je dnes doslova obsypána do všech stran trčícími satelity a anténami.
Dnes tedy Paví vrch informace větrá, Děvín zase přijímá. Tyto dva kopce jsou dvě přírodní dominanty levého břehu Vltavy, kde se odehrávaly přípravy ke startu dějin osídlení pražské kotliny i českého státu, formálně a fakticky svázané se břehem pravým (Vyšehrad, Pražský hrad)

Silná místa jsou místa s pamětí, místa s vlastním vědomím. Tento druh paměti v kronikách zapsán není, protože jeho základní podmínkou je průběžně žité, prožívané předávání energie, mimo jiné transformované ze vzpomínek na konkrétní bytosti a příběhy. Myslím, že to Magor věděl a s tím vědomím krajinou procházel a to budiž dál předáváno.
Paměť krajiny země je dnes často zanesená a bojkotovaná tupě dravou a bezohlednou pažravostí konzumně-tržní totality až do té míry, že je někdy velmi těžké se k ní dostat a ji číst. Naštěstí lze stále doufat v existenci dostatečného množství činorodých bláznů a magorů, kteří krajinu a její bytosti respektují a dbají o ni.