Od začátku června se situace v Čečensku začíná vyvíjet tak strašidelně, že se o tom prakticky nedá ani psát.

Neklid na Severním Kavkaze je tamější normou už mnoho let. Jeden by se nedivil, kdyby ti, kteří se snaží tam povzbuzovat nějaké veskrze pozitivní a smysluplné procesy, ztratili už docela dech – udržet si potřebnou dávku optimismu k jakýmkoli altruistickým aktivitám si žádá už ne jen vůli plavce přes La Manche, ale někdy nastavení na režim nemyslícího robota...

„Komu tohle pomůže?“
... je otázka, kterou často slyším v posledních dnech od našich Grozněnek, jejichž každodenní nedávnou realitou se stala série nedávných sebevražedných bombových útoků. Veskrze morbidní a nepochopitelné je i to, že je páchá nikoli homogenní skupinka osob, ale věkově netypický a různorodý vzorek společnosti: Jeden ze srpnových atentátníků byl teprve šestnáctiletý, před několika dny se odpálila na rušné ulici ve středu města před Domem módy, žena ve středních letech...

Otřesné vraždy představitelek nevládních organizací, jejich ojasnění nepřichází v úvahu už jen proto, že přestože se odehrály takřka veřejně, svědci mlčí. Řada pravidelně se opakujících sebevražedných bombových útoků na rušných místech v centru města: Skoro se zdá, jakoby se tam šílenci předháněli kdo spáchá hřích s větší drzostí... Je to proti všem tradicím, proti náboženství, proti pudu sebezáchovy. Po dvou letech usilovné a impozantní rekonstrukce, kdy se zdálo, že vitalita a zdravý rozum národa sbírají body, kdy se oficiální čečenské garnituře v podstatě podařilo vydobýt si faktickou (nikoli statutární) samostatnost, lidé padají zpět do marasmu života pod dekou strachu a teroru. Tentokrát nikoli v přiměřených kulisách zbořeniště ale na pozadí města zářícího novotou, leskem a luxusem, který si ostatně málokdo z obyčejných lidí může dovolit. Na této forbíně teď a k tomu ještě během svatého měsíce Ramadánu - řádí zlá džin, pohrdající životem.

Díky
„Každou minutu přemýšlím o tom, nakolik se nám snažíš pomoct. Nikdy se mi nepovede ti opravdu vyjádřit dík. Ty víš, že moc neumím říkat pěkná slova. Nejsem měkký člověk, jsem stručná. V našich podmínkách musíš být tvrdá, jinak tě zadávěj... Prakticky teď není den, kdyby to kolem nás nebouchalo. Když jsme vyšli poprvé v tomto roce na Pěrvomajskuju- výbuch. Před třemi dny jsem šla domlouvat něco do školy, zase výbuch, slyšela jsem ho, když jsem vycházela z domu. Stalo se to vedle největší školy – přímo vedle nás. A dnes v centru Grozného, 100 m od naší banky zase. Takhle žijem. Posílení milice teď na svátky – říká se, že zvlášť teď - na Ramadánový svátek - mají naplánovanou řadů útoků. Je to strašný. Nebojím se o sebe, ale o blízké a děti...“

Už dlouho jsem je neslyšela děkovat. V posledních letech jsem si zvykla na kolegiálně-přátelský tón, zmizelo to věčné děkování, které mi vlastně trochu lezlo ne nervy. Nečekaná slova díků jsou milá, ale zároveň vyvolávají spíš pocit provinilosti - znějí jako zoufalý alarm, pod nimi je cítit obava z toho, co bude zas příští den, pocit nepatřičnosti, trapnosti, studu z toho, co se děje, že se ostatní musejí koukat na způsob, jakým tento malý národ likviduje sám sebe. Někde jsem se nedávno dočetla, že sportu, kdy pointou je zlikvidovat sama sebe se říká „černé judo“... Čečenci jsou národem sportovců, ale že budou takto ambiciozní ve snaze zalíbit se velkému sportovci z Kremlu...?

Co a jak dál
Ale píšou taky – o nás se neboj, děláme svou práci dál. Jenom nás naši muži hlídají i ve dne. Jim i mně je jasné, že zbývají jen dvě možnosti – buď rezignovat, na všechno se vykašlat , nebo se dál věnovat každodenním záležitostem, při nichž si člověk zachová sebeúctu a zdravý rozum. Takzvaně si krmit vlastního „nezmara“.

Nedávno se z Grozného vrátil jeden český turista, zlákaný „bezbariérovým“ přístupem do Grozného, který se byl podívat i do našeho podniku – Komunitního centra Doezal. Přiznávám, že v této situaci pro mne jeho postřehy byly povzbuzením:

„Řada lidí Vám dnes na Kavkaze bude hustit do hlavy, jak brzy vydělají miliony: smělé finanční transakce, zázračné léčivé horské rostliny, jaké svět dosud neviděl, nafta a suroviny... A dámy z výukového střediska Semja místo toho učí mladé lidi takové zdánlivě obyčejné věci: pracovat na počítači, mluvit anglicky, základy cukrářského řemesla... Ale kdo viděl poválečné Čečensko tuší, že svět se skládá hlavně z malých každodenních věcí..."

Roli bojovníka vystřídala role hospodáře a tak to tam chce většina „normálních“ lidí. V srpnu jsem „vyměkla“ a napsala jsem jim, ať to na čas zavřou a vezmou si „placené volno“. Odmítly, že to nepřichází v úvahu. Nepřekvapilo mne to. Tak tam dál zdarma učí mladé holky jak prostřít slavnostní stůl, jak sázet okurky, rajčata, česnek atd, jak uvařit český bramborák či tradiční čepalgaš, jak se domluvit anglicky, jak používat internet, grafické programy, excelové tabulky, jak si ušít sukni, tričko, šaty, kostým, jak rehabilitovat strejdu po mozkové mrtvici, jak se nalíčit, učesat, jak zavázat ránu, jak provádět umělé dýchání a masáž srdečního svalu....a právě teď zahajujeme program doučování dětí s mozkovými dysfunkcemi či jiným postraumatickým druhem postižení, a to díky příspěvku jednoho z mála českých soukromých sponzorů, který nám zůstal a stále sleduje a podporuje naše donkichotské počínání už od r. 2003... Tohle je taky důvod.

Zkrátka, jedeme dál. Jak pojedeme dál příští rok, zatím není jisté – ve vzduchu visí otázka, kde seženeme financování na nájem, benzín, internet, na ochranku, na lektorky... a je otázka, jestli podpora tohoto kontinuálního programu stojí i nadále Čechům za to, nebo jestli se nám podaří sehnat osvíceného sponzora někde jinde, třeba „na východ od pekla“...

Chcete li vědět víc, chcete li přispět, (jakýkoli příspěvek či komentář či rada potěší a pomůže) zdrojem informací vám může být i www.cecna.cz. Jinak na dokreslení výše napsaného doporučuji na www.watchdog.cz číst články o čečenské euroturistice, zastupitelských úřadech a novým Svátkem čečenské ženy...