Tu otázku slyším nyní často ze všech stran. No ano – pro některé šok, překvapení, okouzlení. Nečekané. Od onoho „ Dobrý večer“ z balkonu hned po zvolení, přes vtipný přípitek „ Bůh vám to odpusť“, cestu autobusem, jednoduchý úbor i prsten až po bohoslužby na Zelený čtvrtek, které sloužil v obyčejném kostelíku a omýval nohy 12 synkům z polepšovny…. Doplňte si sami z médií. Určitě se takovéto zprávy o skromnosti jezuitského papeže s františkánskou skromností budeme potkávat a doufám, že dlouho. Obávám se, aby se nedal udolat zkostnatělým byrokratickým aparátem kurie, v němž už dávno nad evangeliem zvítězilo kanonické právo (diagnóza Abbé Pierra). Byrokracie, ceremonie a jako bonus luxus všeho druhu. Na věřící lidi pak často neunesitelné nároky. (Rozvedeným zákaz přístupu ke svátosti Večeře Páně, jakoby pro ně svátost pokání pozbyla smyslu. Zákaz římskokatolickým věřícím nejen přijímat svátost Večeře Páně, ale i účastnit se bohoslužeb jiných církví. Copak je stolování s Ježíšem Kristem v jedné církvi ve „vyšší cenové skupině“ než u ostatních křesťanů? Hostitelem je přece Kristus sám, ne kněz ani církev….)

Kolik dalších neuralgických problémů leží před novým papežem! „Držme mu palce“ srdcem svých modliteb. Jasně, jezuité u nás mají jinou pověst než v Latinské Americe. Tam byli zejména v minulém století v čele všech sociálních zápasů. Divila bych se, kdyby J. Bergoglio, František I., neznal Camilla Torrese, jezuitu a vedoucí osobnost „teologie osvobození“. Ta má u nás možná marxistický nátěr, ale mezi zbídačelými peóny v Jižní Americe neměl komunismus našich poměrů co dělat. Ostatně životnost jednoho jezuitského misionáře byla tenkrát snad čtyři léta. Arcibiskupa Romera také zabili ti, kteří mu pak vystrojili státní pohřeb. Ano, církev na straně chudých. Kéž bychom se i u nás víc než restitučními tahanicemi zabývali v církvích nezaměstnaností, exekutorskými zákony, neproniknutelností habsbursko-bolševického byrokratismu, potupným snižováním sociální pomoci lidem s handicapem, ženským právům – než často muzeální péči o sebe a své pozice. To ovšem vyžaduje schopnost františkánské sebereflexe vlastních hříchů a vin na svém národě. Namísto smlouvy církví se státem o odluce a peněžním narovnání vést nejprve dialog s národem odloučeným od církve…. Jednání dnešního papeže je vlastně tichou výčitkou, tvrději i nechtěným “ obviněním“ církve. Proč? Protože jsme všichni překvapeni něčím, co je normální, křesťanství vlastní a mělo takto fungovat už 2000 let!

„Pokud by chtivost, touha po moci a ovládání druhých byly označeny za démony, kterými skutečně jsou, pokud by byly náležitě oceněny duchovní hodnoty, mohla renesance skutečně uspět a nemuselo dojít k reformaci, osvícenství mohlo překročit hranice pouhého rozumu a k boji mezi jednotlivci a třídami, po kterých volal marxismus, by vůbec nemuselo dojít.“ To píše františkán Richard Rohr a dodává tvrdé slovo do našich křesťanských církevních řad: „Většina světa dnes odmítá vzít křesťany vážně, protože většina církve odmítla vzít vážně Ježíšovo učení.“

Čemu jsme se mohli vyhnout v našich malých českých dějinách, není třeba ani dodávat. Husa, Komenského i T.G.M. přece známe. A tak bez nasládlého okouzlení přejme novému papeži, ať unese s Boží pomocí vše, co na něho bylo vloženo, a nedá se! Prosím o modlitby i ty, co se pokládají za nevěřící. Všichni jsme přece sobě navzájem jednou lidskou rodinou Božích dětí.