Nekorektně o korektnosti
Korektnost. Čím dál citovanější pojem, který je v pomalu do extrému posouvaném smyslu toho slova pokládán za důvod všeho chaosu kolem nás. Prostě: ztráta smyslu pro proporce. Dle slovníku naučného „korektnost“ znamená „správný, přesný, poctivý, společensky bezvadný, uhlazený, jazykově vybroušený“. Nenapadá vás, že takový by mohl být i ďábel? Korektnost přehnaná ovšem znamená, že se věci nenazývají pravými jmény, posouvá a uhlazuje se skutečnost. Žádné „ano, ano – ne, ne“. Říká se jen to, co se chce slyšet, aby se neurazilo a nedotklo.
To přece moc dobře známe z času totality. Skutečnost se v nahé pravdivosti nepojmenovávala nejprve ze strachu. A pak pro svůj klid se už ze setrvačnosti dál říkalo jen to, co se říct mohlo a co „ti nahoře“ chtěli slyšet. Paradoxně se k téhle „korektnosti“ dopotácel dnešní svobodný západní svět i my. Vtip říká, že chcete-li filmového Oscara, tak buďte černou ženou nejlépe na vozíku, nebo gayem se znakovou řečí nebo aspoň transvestita. Absurdní? Korektní? Vtipně neslušné? Neslušně vtipné? Kde je pak ztraceno v překladu Ježíšovo „Ano, ano – Ne, ne“...
Málokdo byl v dějinách tak nekorektní jako Ježíš Kristus. To, co říkal, nechtěli mnozí vůbec slyšet, uši si zacpávali, z měst ho vyhazovali, z rouhání obviňovali! A jak skončil? Zcela nekorektně. Nechce se ani domyslet, kdyby dnes do vlastního přišel... Církve by ho cenzurovaly nebo umravňovaly, média by ho využila, zesměšnila a pak s ním zametla, politici by ho „korektními“ pomluvami ničili, bulvár by se přidal a jen pár bláznů by za ním stálo.
Korektnost nemusí být vždycky slušnost, korektnost může dokonce zakrývat pravdu. Nekorektnost nemusí být vždycky hrubá, když nekorektně pojmenuje věci, jak jsou. Pravda je málokdy korektní. Ježíš byl přece Cesta, Pravda i Život! K onomu „Ano, ano – Ne, ne“ je třeba mnoho odvahy. A zdravého selského rozumu. Ale pak se konečně lépe začneme orientovat v tom chaosu dnešního světa. Porozumíme náboženským rozporům arabského světa. Ekonomickému propojení Západu s Východem. Politicko-mocenským sporům. A navíc nám konečně zpětně dojde, kým jsme my sami! Na čem a za čím stojíme. I když jsme sekulární stát s většinou zesvětštělého obyvatelstva, tak ať chceme nebo ne, žijeme a tyjeme z kořenů judaisticko-křesťanské kultury.
Prošli jsme v dějinách bolavými náboženskými zápasy, které nás dovedly k náboženské svobodě i ekonomické prosperitě. Ale taky víme, že nám nikdo neodpáře kolonie a dvě světové války. Pro tyhle zkušenosti známe cenu milosrdenství a soucitu a to nás vede k tomu pomáhat, rozdělovat se o to, co máme. Ne ovšem k tomu nechat se zneužívat. Musíme chránit a opatrovat to, čeho jsme oněmi bolavými zkušenostmi dosáhli. Není to nic moc, ale přece: demokracie, byť kulhavá, svoboda v dialogu různosti názorů, svoboda náboženská ve vzájemném respektu. Všichni jsme přece děti jednoho Otce.
Zcela nekorektně: stárnoucí bílá ženská a ještě k tomu emeritní biskupka
To přece moc dobře známe z času totality. Skutečnost se v nahé pravdivosti nepojmenovávala nejprve ze strachu. A pak pro svůj klid se už ze setrvačnosti dál říkalo jen to, co se říct mohlo a co „ti nahoře“ chtěli slyšet. Paradoxně se k téhle „korektnosti“ dopotácel dnešní svobodný západní svět i my. Vtip říká, že chcete-li filmového Oscara, tak buďte černou ženou nejlépe na vozíku, nebo gayem se znakovou řečí nebo aspoň transvestita. Absurdní? Korektní? Vtipně neslušné? Neslušně vtipné? Kde je pak ztraceno v překladu Ježíšovo „Ano, ano – Ne, ne“...
Málokdo byl v dějinách tak nekorektní jako Ježíš Kristus. To, co říkal, nechtěli mnozí vůbec slyšet, uši si zacpávali, z měst ho vyhazovali, z rouhání obviňovali! A jak skončil? Zcela nekorektně. Nechce se ani domyslet, kdyby dnes do vlastního přišel... Církve by ho cenzurovaly nebo umravňovaly, média by ho využila, zesměšnila a pak s ním zametla, politici by ho „korektními“ pomluvami ničili, bulvár by se přidal a jen pár bláznů by za ním stálo.
Korektnost nemusí být vždycky slušnost, korektnost může dokonce zakrývat pravdu. Nekorektnost nemusí být vždycky hrubá, když nekorektně pojmenuje věci, jak jsou. Pravda je málokdy korektní. Ježíš byl přece Cesta, Pravda i Život! K onomu „Ano, ano – Ne, ne“ je třeba mnoho odvahy. A zdravého selského rozumu. Ale pak se konečně lépe začneme orientovat v tom chaosu dnešního světa. Porozumíme náboženským rozporům arabského světa. Ekonomickému propojení Západu s Východem. Politicko-mocenským sporům. A navíc nám konečně zpětně dojde, kým jsme my sami! Na čem a za čím stojíme. I když jsme sekulární stát s většinou zesvětštělého obyvatelstva, tak ať chceme nebo ne, žijeme a tyjeme z kořenů judaisticko-křesťanské kultury.
Prošli jsme v dějinách bolavými náboženskými zápasy, které nás dovedly k náboženské svobodě i ekonomické prosperitě. Ale taky víme, že nám nikdo neodpáře kolonie a dvě světové války. Pro tyhle zkušenosti známe cenu milosrdenství a soucitu a to nás vede k tomu pomáhat, rozdělovat se o to, co máme. Ne ovšem k tomu nechat se zneužívat. Musíme chránit a opatrovat to, čeho jsme oněmi bolavými zkušenostmi dosáhli. Není to nic moc, ale přece: demokracie, byť kulhavá, svoboda v dialogu různosti názorů, svoboda náboženská ve vzájemném respektu. Všichni jsme přece děti jednoho Otce.
Zcela nekorektně: stárnoucí bílá ženská a ještě k tomu emeritní biskupka