Vloni v létě mi známý na oslavě svých narozenin vyprávěl o báječné konferenci plné inspirativních myšlenek hodných šíření, kterou v Praze spolupořádá.

Znělo to natolik lákavě, že jsem mu o pár měsíců později nabídla své grafické služby i polygrafické know-how. Zadarmo a nezištně jsem se pustila do příběhu, který probíhal zcela v režii letošního tématu, totiž Není na co čekat.



Přišla jsem s nápadem, kterému postupně všichni propadli: postavit grafiku celé akce na „sketches“ a „sketchnotes“, tedy na kresbičkách a kreslených poznámkách. Pokud vám to nic neříká, vzpomeňte si na dlouhé telefonáty nebo nudné porady, při nichž si zapisujete poznámky a pod rukama vám kromě nich vyrostou i roztodivné obrazce – dokonce tu a tam pečlivě vyšrafované nebo lemované obloučky.
Asi máme nějak v mozku zakódované, že když k psanému textu přibude ještě nějaké to kreslené zaříkávadlo, lépe si danou věc zapamatujeme. Kreslíme bezděčně, uvolněně, u toho posloucháme toho druhého a svůj projev nehodnotíme. Kdybychom to měli zopakovat později na požádání, zasekneme se. Vždyť přece neumíme kreslit!

1. Co nás brzdí
Původně jsem si to myslela i já o sobě. Tedy… kdysi jsem na střední výtvarnou školu přišla jako nadšená kreslířka, ale odcházela jsem s přesvědčením, že kreslit neumím a nebudu (ač jsem měla výborné známky). Opakované odmítnutí na AVU mě v tom utvrdilo a následujících téměř dvacet let jsem tužku do ruky vzala jen, když bylo třeba napsat pohled nebo seznam na nákup.
Zlom nastal, když měla moje dcera rok. Některé děti řeknou coby první slovo „máma“, „bába“ nebo „táta“ – první slovo mojí dcery bylo však „krtek“. Musela jsem tu potvoru kreslit všude a vším. Nacvičila jsem si pár tahů a ona se třásla nadšením, když jsem začínala hromádkou, z ní lezly packy, pak se objevilo tělo s nosem… Krtek jako „značka“ byl ve všech knížkách, schovával se v diáři, hromádku měl na židličce, venku v blátě i ve sněhu, krtčí zaklínadlo fungovalo dokonce i místo dudlíka. Stále jsem u sebe nosila blok a tenkou fixku a ve frontách a čekárnách jsem kreslila. Krtka brzy vystřídali ptáčci, pejsci a kočičky, kytky a stromy. Vrcholem byly samozřejmě figurky. Nejdřív táta, pak máma a holčička. Zprvu to byly celkem obludy, ale pak se začaly svým předlohám podobat. Nekonečné opakování vytrénovalo ruku a dcera mi pomohla překonat můj blok. Pro ni byly moje „sketches“ natolik dobré, že s figurkami začala hrát divadlo, mluvila na ně a ony jí odpovídaly. Když se jí po tátovi stýskalo, přinesla si ho a vyprávěla mu.



Klientovi bych ale samozřejmě svoje kresbičky nenabízela, měla jsem na to své osvědčené spolupracovníky, kteří umí kreslit doopravdy.

2. Víme, jak na to
Když jsem pro TEDxPrague odprezentovala nápad používat místo fotek a rámečků hlavně jednoduché kresbičky, věděla jsem přesně, koho s kreslením oslovit, aby to dopadlo skvěle. Ale ta dáma neměla čas… Nevadí, vím přece o řadě dalších ilustrátorů, nabídku nemohou nepřijmout – tak krásný a kreativní projekt!
Dostávala jsem jedno odmítnutí za druhým. A čas běžel. Členové týmu už tlačili na první kresbu.
S hrůzou v očích jsem šla koupit fixy a čtvrtky. Jestli teď vážně rychle někoho neseženu, budu to muset nakreslit sama! Polil mě studený pot.
Možná by bylo jednodušší říct: „Nápad dobrý, ale nemá ho kdo zrealizovat, tak promiňte, já odstupuji.“ Ale proč to vzdávat, když jsem to ani nezkusila? Prostě si sednu a nakreslím tu mizernou kresbičku. To se prostě nějak povede. Ty další už nakreslí někdo jiný.
Sedím hodinu, před sebou skicák, pauzáky, vyrovnané fixy, tužky… a surfuju. Brouzdám už druhou hodinu. Zaskočím si na oběd, napíšu pár mailů, někomu zatelefonuju. Sbalím to, jdu domů. Dneska se to nepovedlo.
Další den si připravím kreslení hned na ráno. Prostě začni! Přesvědčuji se důrazně. Navrhnu místo toho grafiku nové knížky a zalomím 150 stran, začnu psát manuál pro jednu firmu, zanáším korektury… Prostě zásek. Grafické peklíčko. Don’t think, act! Ale jak? Čas běží…
K večeru si konečně nakreslím kompozici. Na další papír zkusím lehce přiložit tužku a načrtnu první kousek. Jde to, musím tu odvahu podpořit, rychle čmárám další, až je to hotové. O nic nejde, kdyžtak mě s tím vyhodí.


Návrh přijat téměř bez připomínek. Kresbu chtějí ihned vložit na Facebook. Jsem ohromená. Zvládnu to. Prostě začnu jen čmárat. Kreslení se dostaví.

3. Hrdinové kolem nás
Jeden kreslíř se nakonec přece jen chytil. Lákal ho projekt i spolupráce. Chvíli trvalo, než jsme se sladili, ale pak to začalo skvěle fungovat. Střídali jsme se, vymýšleli obrazy, kreslili. On levou a já pravou rukou. On tuší, já černou fixou a tužkou. Téměř dokonalé spojení. První hrdinové, eskymáci s ploutvemi, byli na světě. Spolu s blonďatou turistkou pluli ve vzdušném korábu a žádný mrak je už nemohl zastavit. Strašně nás to bavilo a vzájemně jsme se podporovali.


Pak mě napadlo, že program, který účastníci dostanou do ruky, by mohl být celý kreslený. Žádné fotky přednášejících. Jen kresby. Progooglujeme je, něco si na ně zjistíme a pak to hodíme na papír. Bavili jsme se jak nikdy předtím. A taky dřeli jak koně.

Dopadlo to líp, než jsem si představila. Kresbičky pak kolovaly po internetu a já navrhovala další a další díly příběhu TEDxPrague grafiky. Téměř stovka figurek padla na animovanou upoutávku, kreslilo se pro Cinema večírky v Bio Oku, mobilní web, trička a tašky.



Kresbičky a známé postavy eskymáků poskakovaly na lodi ve veškeré inzerci, na dekoraci Archy, při prezentaci průvodců jednotlivými bloky. Nakonec pluly mezi mraky i kolem dokola scény.







Asi by se všechno dalo udělat jinak a lépe, to jistě ano. Co na tom, že nebylo všechno dokonalé a vyhlazené. Mělo to vlastní tvář, začalo si to žít svým životem. Nejdůležitější však pro mě osobně bylo překročení vlastního stínu. Rozpustila jsem v sobě to, co mě brzdilo, a vyhrála jsem – nad svým vlastním strachem.

Příběh letošního TEDxPrague se při jeho přípravách doslova odehrál ve mně. Moje osobní „myšlenka hodná šíření“ tedy zní: „Chcete-li něco dělat, a nevěříte si, prostě začněte. Pusťte se do toho. Zkuste to. Nevadí, že to napoprvé nevyjde. Vyjádřeno slovy Jacka Nicholsona z Přeletu nad kukaččím hnízdem: ‚Aspoň jste to zkusili. Aspoň jste to, kurva, zkusili.‘“

Kresby: Jana Štěpánová a Roman Kriegel
Grafika: Jana Štěpánová, RedGreenBlue
Foto: Karel Tůma, Peter Struckel