Poněkud skryto za vděčnými tématy těchto dnů, ať již jde o boj posledního strážce demokracie s Evropskou unií (připomeňme si v této souvislosti jeho „demokratické“ reakce na rozhodnutí Ústavního soudu), reportáže o rychlostudiu v městě piva (jen tak mimochodem – mezi právníky se již od založení školy vyprávějí vtipy o studijních úspěších některých známých absolventů), překvapivé výsledky loterijního manažera (za totality nazývali Pražané Palác kultury „Husákovou stodolou“ – že by nám v hlavním městě vyrostla i „Hušákova stodola“?), je jiné velké téma.

Dne 1. 11. 2009 má být spuštěn megalomanský projekt (zejména) exministra Langera – datové schránky. Jde zhruba o to, že orgány veřejné moci budou od tohoto data povinny doručovat své písemnosti nikoliv v podobě listinné, ale elektronicky do datových schránek tisícovkám subjektů (například všem obchodním společnostem zapsaným v obchodním rejstříku), kterým zákonodárce zřídil, aniž by se jich ptal na to, zda je chtějí, datové schránky, a ty mají být nejpozději prvního listopadu aktivovány.

Obávám se, že v souvislosti s aktivací nastane ve státní správě a justici velký třesk, neřku-li průšvih, který záhy negativně pocítí občan – účastník soudního či správního řízení. Doslova pár dnů před aktivací je například v pražské justici situace taková, že se elektronické doručování soudních písemností (například rozsudků) do datových schránek teprve zkouší ve zkušebním provozu u jediného soudu, což je situace, kterou když popisuji IT odborníkovi, zapůsobí na něj jako fantasmagorie nebo přinejmenším špatný vtip. Protože české soudy budou do datových schránek povinny (rozuměj – nebudou mít jinou možnost) doručovat statisíce soudních písemností (jen soud, u něhož momentálně působím, utratil na poštovném za loňský rok kolem pěti milionů korun), je situace skutečně více než vážná. Bez doručování nemohou soudy fungovat, nastane kolosální chaos, který může způsobit nejen podstatné prodloužení délky řízení, ale například i to, že až po letech v exekuci zjistí věřitel, že rozsudek, na základě kterého vede exekuci proti svému dlužníkovi, nebyl řádně doručen, nenabyl právní moci, není vykonatelný a nemůže být exekuován.

Datové schránky jsou součástí projektu e-justice – vlajkové lodi nynějšího krizového manažera z plzeňské právnické fakulty. Jak prakticky elektronická justice funguje? Pro dokreslení tři příklady:

Příklad první: Již více než rok může žalobce podat dálkově na elektronickém formuláři za poloviční soudní poplatek (zajímalo by mě, jestli to ví ministr Janota) návrh na platební rozkaz, což je jednoduché rozhodnutí na zaplacení peněžité částky rychle vydané ve zkráceném řízení bez slyšení žalovaného, který se může následně snadno domoci jeho zrušení a nařízení jednání. Navenek to bylo prezentováno tak, že rozkazní řízení je elektronizováno. A skutečnost? Jediné, co elektronizováno je, je podání návrhu a zaplacení poplatku. Následuje tragikomická činnost soudní administrativy – návrh vytiskne, vytištěný založí do papírového spisového obalu, poté vydá platební rozkaz, ten musí vytisknout, zalepit do vytištěné obálky, vložit obálku do kolečkové tašky, přes podatelnu transportovat na poštu, za jednu zásilku zaplatit 25,- Kč a pokusit se doručit žalovanému. Spis se i nadále musí vést v papírové podobě a má často více listů než ten, který jsme měli v éře neelektronického rozkazního řízení.

Příklad druhý: Insolvenční řízení má být také podle některých prohlášení ministerstva spravedlnosti „plně elektronizováno“. Pravda – insolvenční rejstřík na stránkách www.justice.cz je veden díky jednotlivým soudům pečlivě a lze v něm dálkově dohledat podrobnosti o kterémkoliv insolvenčním řízení v České republice. Jenže opět to má drobný háček. I v této agendě je povinností soudu nadále vést listinný spis a účastník řízení není nucen komunikovat se soudem pouze elektronicky. Prakticky to znamená, že v situaci, kdy před naším soudem nedávno zabrzdil kamion s přihláškami pohledávek za světově známou porcelánkou či sklárnou, měla by být zřejmě uzamčena soudní budova na 14 dní, aby mohli všichni zaměstnanci soudu skenovat přihlášky a zveřejňovat je následně v insolvenčním rejstříku.

Příklad třetí: Počínaje dnem 1. 7. 2009 se měla elektronizace projevit i povinným pořizováním doslovných záznamů ze soudního jednání, aby jednak bylo zachycení průběhu jednání zobjektivizováno (měly skončit časté dohady o tom, že v jednací síni nebylo protokolováno to, co být protokolováno mělo nebo bylo to, co nemělo), soudcům se uvolnily ruce od pracné protokolace a mohli se soustředit na souzení. Realita je taková, že nebyla jediná (!!!) jednací síň v České republice záznamovým zařízením vybavena, takže se vesele (spíše smutně) protokoluje postaru. Smysl zákona byl však jiný – protokolovat se mělo jen zcela výjimečně, například při výpadku proudu.

Úmysl elektronizovat justici, řízení tím zrychlit a učinit komfortnější pro občana, je jistě chvályhodný. Nicméně úmysl se nesmí projevit jen ve stručném zákonném textu, ale musí být realizován, finančně a technicky zajištěn. A pokud na realizaci nemáme peníze, tak si to přiznejme a nebalamuťme občana, že žije v éře elektronické justice, v níž jedním kliknutím získá za dva týdny exekuční titul.

Nalijme si čistého vína a nespoléhejme na to, že se to „zase u soudů nějak vyřeší“. Nevyřeší. Soudy si elektronizaci nevymyslely, nedostaly na ni peníze a nyní budou znovu čelit oprávněnému rozhořčení některých účastníků řízení, které nevyvolaly, a které jsou důsledkem neodpovědných politických kroků a gest. Politici nemají z podobných a řady jiných důvodů justici spravovat, což sice Ústavní soud opakovaně vyslovil, avšak adresáti těchto výtek odmítají jeho rozhodnutí respektovat.

Vzpomeňme si na to o Dušičkách, až nastane velký – datověschránkový třesk.