Těch nekrologů bude jistě celá řada, avšak pozdně nedělní zpráva mě zasáhla tak, že musím sednout k počítači a psát.

Ačkoliv jsme byli rozdílní věkem, myslím, alespoň v to doufám, názorově jsme byli nerozdílní. Otakar Motejl měl rád spravedlnost. Nejen spravedlnost na listech rozsudků, usnesení, žalob. Spravedlnost, které, bohužel, v důsledku právnické hatlamatilky nikdo nerozumí, ale tu spravedlnost přirozenou, vyšší a srozumitelnou.

Když někdo lže, tak prostě lže a lhát se nemá. Když někdo krade, tak prostě krade a krást se nemá. Když někdo bije manželku, děti, tak je prostě bije a já, veřejný ochránce práv, na něj dohlédnu.

Rád jsem jej vídal, rád jsem si s ním zakouřil, popovídal, zanotoval a výjimečně i nesouhlasil. On byl kanón a osobnost, kterou člověk musel respektovat. Častěji souhlasit, ale hlavně – respektovat.

Vzpomínám, jak mnozí pohrdali funkcí ombudsmana. Že je to funkce v parlamentní demokracii nadbytečná. Že nepotřebujeme veřejně chránit práva, která dostatečně ochrání zastupitelé či soudci. Oni to ovšem nemohou stihnout a vzpomeňme si vždy na našeho prvního ombudsmana – Otakara Motejla, pocítíme-li křivdu.

Nepochybně se vynoří spousta historek o O. M. Aby ne. On byl člověk velice zábavný, provokativní, milý i protivný. Zřejmě v nich budou časté zmínky o jeho kuřácké vášni. Mohl bych přihodit k dobru třeba tu, jak se u mě objednal na návštěvu do kanceláře a já, ačkoliv v práci zásadně nekouřím, obstaral jsem pro něj popelník a on hodinu mluvil, já poslouchal, on pokuřoval, já inhaloval… Při odchodu z kanceláře se zastavil ve dveřích, zamával rukou před obličejem a řekl: „Jirso, máš tu strašně nahuleno, měl by sis vyvětrat.“

Vyvětral jsem cigaretový kouř, ten zmizel, ale pan ombudsman se mnou v kanceláři ještě nějakou chvíli byl. A bude v mém srdci, přestože již není na tomto světě, co budu živ.

Čest jeho památce.

P. S. Pane veřejný ochránce práv, jdu si na Vaši počest zapálit a příští víkend zajedu na Vaši milovanou Českou Kanadu.

S ujištěním hluboké úcty


Jaromír J i r s a