Ústavní soud podporuje boj místo spolupráce
Rozhodnutí ÚS ve věci ostravského hoteliéra otevírá Pandořinu skříňku dalšího růstu polarizace ve společnosti. Otevírá další bojovou frontu, do této doby mírové území, kde vládla tolerance. A to je opravdu hanebné.
Kauza rozhodnutí ÚS ve věci ostravského hoteliéra, který kádroval ruské návštěvníky svého hotelu, byla mediálně proprána ze všech úhlů pohledu, nechci se tedy zabývat popisováním kauzy ani jejími potenciálními, dost hrozivými, důsledky. To vše bylo již dostatečně popsáno.
Chci jí využít pro zobrazení hlubinných příčin rozporů jdoucí napříč společností, které do značné míry rýsují hranice mezi tzv. neoliberály (kteří si ovšem říkají zcela chybně liberálové), konzervativci a zastánci nějakého řešení „tvrdé ruky“, kteří bývají nálepkováni jako extremisté. Vyjadřuje totiž podstatu sporu. Nejde o nic menšího, než o rozdílná pojetí svobody.
Původní, klasický liberalismus, definoval osobní, ekonomickou, politickou a náboženskou svobodu ne tak, že si každý může dělat, co chce, nýbrž že stát musí zajistit, aby tyto základní svobody nebyly svévolně kráceny druhými. Jde o tzv. svobodu „od něčeho“. Existence autority je nezbytná a žádoucí. Extrémním vyjádřením takového pojetí ochrany před „svobodou druhých“ byl socialismus, který nás chránil tak, že VŠEM raději většinu svobod sebral. Výsledkem byl tedy zcela logicky „lágr“. U nás byl poměrně snesitelný, ale taková Kambodža za Pol Pota byla opravdovým peklem.
Dnešní neoliberalismus naopak akcentuje tu verzi svobody chápanou jako právo „dělat si co chci“. Jde o tzv. svobodu „k něčemu“. I když to jeho zastánci nikdy nepřiznají, výsledkem tohoto pojetí je společnost uplatňující právo silnějšího. Autorita státu je znevažována, umenšována a potlačována, u anarchistů je požadováno její zrušení. Přímým důsledkem prosazování této ideologie je, že ochrana státem pokulhává čím dál víc (viz např. exekuční mafie, pracující chudoba, daňové ráje, oligarchové v politice, demontáž demokracie způsobená tichým přesunem politické moci od lidí ke korporacím, požadavky typu „právo na dítě“, dvojí kvalita potravin …). U nás je opět pro většinu poměrně snesitelná, ale v některých afrických zemích znamená stejné peklo, jako v předchozím případě. Aplikace práva silnějšího totiž logicky vede k postupné koncentraci moci a k nějaké verzi totality. Limitem je pouze to, kam až jsou mocní ochotní zajít. Ano, milí neoliberálové, to vše je produktem této ideologie. Výsledkem je „džungle“.
Zhodnotíme-li tyto oba extrémní přístupy, vedou do nějaké podoby otroctví. To si mimochodem uvědomovali i otcové zakladatelé USA, kteří v podstatě znemožnili vznik korporací. Až zrušením otroctví bylo zneužito tohoto dodatku Ústavy a přiznáno „právo na život“ i korporacím. Doporučuji si najít a shlédnout dokumentární film „Corporations“.
Z tohoto pohledu je rozhodnutí ÚS soudu vedeno prizmatem neoliberální ideologie. Jestliže stát v minulosti do značné míry rezignoval na kontrolu kvality potravin (zrušení ČSN), na zdravotní nezávadnost hraček, na ochranu před „šmejdy“ či exekuční mafií, nyní přestává chránit před „neposkytnutím služby“ za názor či postoj, a to nejen fyzickou, ale i právnickou osobou. S trochou nadsázky umožní Veolii vypnout vodu všem, kdo chtějí vrátit vodu do českých rukou. Tím otevírá Pandořinu skříňku dalšího růstu polarizace ve společnosti. Otevírá další bojovou frontu, do této doby mírové území, kde vládla tolerance. A to je opravdu hanebné.
Z psychologického hlediska je zajímavé, že připravenost a ochota žít spíše v lágru nebo v džungli je u různých lidí různá. Proto jsme měli nebo máme totalitní i skutečné vůdce, podnikatele (schopné i všeho schopné), stejně tak jako pracovité i lenivé zaměstnance, a také parazity sociálního systému, mafiány, zloděje a zlodějíčky. Rozdílem je pouze mravnost, s jakou svou predispozici využívají / zneužívají. To je danost, s kterou se společnost musí vyrovnat. Pocit nadřazenosti milovníků „džungle“ není na místě. Naopak: i oni jako děti potřebovali a pak znovu ve stáří budou vyžadovat péči a ochranu. Je to součástí přirozených rytmů.
Z historického hlediska se můžeme na dějiny dívat jako na věčnou snahu „milovníků džungle“ dosahovat maxima svobody na úkor „milovníků lágrů“. Tzv. společenská smlouva není nic jiného, než dohoda na pravidlech a podmínkách, za kterých jsou ti méně průbojní ochotní držet hubu a krok. Zatím ale každá společenská smlouva v historii byla „vypovězena“: často krvavě. Pokud toto neúprosné kyvadlo chceme zastavit tak, aby zůstalo stabilní, je možné tak učinit jen jeho zastavením v rovnovážné poloze. To je jediný bod, kde končí boj a začíná spolupráce. Toto je skutečná esence dnešního konzervativního (původně liberálního) myšlení a politiky. Bez ohledu na učebnicové definice.
Kauza rozhodnutí ÚS ve věci ostravského hoteliéra, který kádroval ruské návštěvníky svého hotelu, byla mediálně proprána ze všech úhlů pohledu, nechci se tedy zabývat popisováním kauzy ani jejími potenciálními, dost hrozivými, důsledky. To vše bylo již dostatečně popsáno.
Chci jí využít pro zobrazení hlubinných příčin rozporů jdoucí napříč společností, které do značné míry rýsují hranice mezi tzv. neoliberály (kteří si ovšem říkají zcela chybně liberálové), konzervativci a zastánci nějakého řešení „tvrdé ruky“, kteří bývají nálepkováni jako extremisté. Vyjadřuje totiž podstatu sporu. Nejde o nic menšího, než o rozdílná pojetí svobody.
Původní, klasický liberalismus, definoval osobní, ekonomickou, politickou a náboženskou svobodu ne tak, že si každý může dělat, co chce, nýbrž že stát musí zajistit, aby tyto základní svobody nebyly svévolně kráceny druhými. Jde o tzv. svobodu „od něčeho“. Existence autority je nezbytná a žádoucí. Extrémním vyjádřením takového pojetí ochrany před „svobodou druhých“ byl socialismus, který nás chránil tak, že VŠEM raději většinu svobod sebral. Výsledkem byl tedy zcela logicky „lágr“. U nás byl poměrně snesitelný, ale taková Kambodža za Pol Pota byla opravdovým peklem.
Dnešní neoliberalismus naopak akcentuje tu verzi svobody chápanou jako právo „dělat si co chci“. Jde o tzv. svobodu „k něčemu“. I když to jeho zastánci nikdy nepřiznají, výsledkem tohoto pojetí je společnost uplatňující právo silnějšího. Autorita státu je znevažována, umenšována a potlačována, u anarchistů je požadováno její zrušení. Přímým důsledkem prosazování této ideologie je, že ochrana státem pokulhává čím dál víc (viz např. exekuční mafie, pracující chudoba, daňové ráje, oligarchové v politice, demontáž demokracie způsobená tichým přesunem politické moci od lidí ke korporacím, požadavky typu „právo na dítě“, dvojí kvalita potravin …). U nás je opět pro většinu poměrně snesitelná, ale v některých afrických zemích znamená stejné peklo, jako v předchozím případě. Aplikace práva silnějšího totiž logicky vede k postupné koncentraci moci a k nějaké verzi totality. Limitem je pouze to, kam až jsou mocní ochotní zajít. Ano, milí neoliberálové, to vše je produktem této ideologie. Výsledkem je „džungle“.
Zhodnotíme-li tyto oba extrémní přístupy, vedou do nějaké podoby otroctví. To si mimochodem uvědomovali i otcové zakladatelé USA, kteří v podstatě znemožnili vznik korporací. Až zrušením otroctví bylo zneužito tohoto dodatku Ústavy a přiznáno „právo na život“ i korporacím. Doporučuji si najít a shlédnout dokumentární film „Corporations“.
Z tohoto pohledu je rozhodnutí ÚS soudu vedeno prizmatem neoliberální ideologie. Jestliže stát v minulosti do značné míry rezignoval na kontrolu kvality potravin (zrušení ČSN), na zdravotní nezávadnost hraček, na ochranu před „šmejdy“ či exekuční mafií, nyní přestává chránit před „neposkytnutím služby“ za názor či postoj, a to nejen fyzickou, ale i právnickou osobou. S trochou nadsázky umožní Veolii vypnout vodu všem, kdo chtějí vrátit vodu do českých rukou. Tím otevírá Pandořinu skříňku dalšího růstu polarizace ve společnosti. Otevírá další bojovou frontu, do této doby mírové území, kde vládla tolerance. A to je opravdu hanebné.
Z psychologického hlediska je zajímavé, že připravenost a ochota žít spíše v lágru nebo v džungli je u různých lidí různá. Proto jsme měli nebo máme totalitní i skutečné vůdce, podnikatele (schopné i všeho schopné), stejně tak jako pracovité i lenivé zaměstnance, a také parazity sociálního systému, mafiány, zloděje a zlodějíčky. Rozdílem je pouze mravnost, s jakou svou predispozici využívají / zneužívají. To je danost, s kterou se společnost musí vyrovnat. Pocit nadřazenosti milovníků „džungle“ není na místě. Naopak: i oni jako děti potřebovali a pak znovu ve stáří budou vyžadovat péči a ochranu. Je to součástí přirozených rytmů.
Z historického hlediska se můžeme na dějiny dívat jako na věčnou snahu „milovníků džungle“ dosahovat maxima svobody na úkor „milovníků lágrů“. Tzv. společenská smlouva není nic jiného, než dohoda na pravidlech a podmínkách, za kterých jsou ti méně průbojní ochotní držet hubu a krok. Zatím ale každá společenská smlouva v historii byla „vypovězena“: často krvavě. Pokud toto neúprosné kyvadlo chceme zastavit tak, aby zůstalo stabilní, je možné tak učinit jen jeho zastavením v rovnovážné poloze. To je jediný bod, kde končí boj a začíná spolupráce. Toto je skutečná esence dnešního konzervativního (původně liberálního) myšlení a politiky. Bez ohledu na učebnicové definice.