V každé větší firmě to důvěrně znají: denně přicházejí desítky žádostí o podporu finanční i materiální. Potřební jsou snad všichni: děti i senioři, zdraví i handicapovaní sportovci, divadelníci i hudebníci, ligové fotbalové kluby žádající desítky milionů a partičky hráčů petanque, které uspokojí dvě stovky na poháry, podpořit chtějí spolky slepců, neslyšících, rybářů, heligonkářů…

V každé větší firmě dnes mají i oddělení, které má na starosti společenskou odpovědnost firmy, většinou se dnes říká světově Corporate Social Responsibility, zkráceně CSR. Odpovědné podnikání není ničím novým a moderním, zářným a nedostižným příkladem vytváření dobrých vztahů s prostředím, v němž podnikal, byl Baťa. Byl to on, kdo nejen vyráběl, ale snažil se o budování vynikajícího pracovního prostředí pro své zaměstnance, stavěl pro ně bytové i kulturní domy, spolupracoval s místními institucemi a orgány. Ve Zlíně, Otrokovicích i jinde zanechal dodneška nesmazatelné stopy a zůstává vzorem CSR.

Dnešní CSR má trochu jiné dimenze. Některé firmy, které negativně ovlivňují svým podnikáním životní prostředí, mění CSR na modernější formu církevních odpustků. Dýcháte naší vinou smrad a jedy – ale postavíme vám nové hřiště, tak mlčte. Zcela mimo etické standardy je pak poslanecké porcování medvěda, které politici rádi vydávají za společensky odpovědné chování firmy, v tomto případu Parlamentu: jde ale jednoznačně o úplatky voličům z naší společné kasy. A pokud Michal Kraus (ČSSD) přihraje miliony do ligového fotbalového klubu Kladna, v němž se angažuje, pokud Ivan Langer (ODS) podpoří svůj oblíbený sportovní klub ve Vésce, pokud Ladislav Šustr (KDU-ČSL) přihrává peníze do Orla, kde působí jeho rodinní příslušníci, pak je to přímo amorální protekcionismus a obyčejné tunelování státního rozpočtu, které platíme my všichni. Těch příkladů by se našlo samozřejmě mnohem více.

Pokud bychom v naší firmě měli uspokojit všechny žádosti o sponzoring nebo jen o materiální podporu ve formě zaslaných koláčků, vánoček, atd. (žadatelé většinou velmi dobře znají náš nabídkový list), pak bychom směle mohli zrušit obchodní oddělení – vše co vyrobíme bychom rozdali. Zásadně odmítáme přispívat na přeplácení fotbalových primadon, nesponzorujeme golf, soustředíme se hlavně na sociální sponzoring. Ty žádosti opravdu potřebných jsou mnohdy srdceryvné, ale bohužel ne všechny lze uspokojit, každá firma má své limity - i rozpočty na CSR jsou omezené.

Co je nejsmutnější? Že soukromé subjekty mnohdy suplují roli státu v sociální oblasti. Je jasné, že pro politiky je z hlediska Public Relations zajímavější slíbit miliardu na Národní fotbalový stadion (Jiří Paroubek) než nakoupit elektrické vozíky bezejmenným postiženým lidem, navýšit rozpočet charitativním domům, koupit míče dětem z dětských domovů... Ono to asi bude i tím, že zatímco soukromé firmy od sociálního sponzoringu v rámci CSR neočekávají nic jiného než dobrý pocit z nezištné pomoci, politici pomáhají většinou s jinými ambicemi. A ambice pomáhat těm nejpotřebnějším pominou většinou ihned poté, co volič vhodí svůj hlas do volební urny.