Nic není zadarmo
To, že všechno něco stojí, v podstatě všichni víme; mnozí z nás o tom ale nechtějí slyšet, natož z toho vyvozovat důsledky.
S tím, že náš stát musí šetřit, souhlasí téměř každý. (Dokonce i Jiří Pehe ve své filipice proti "sociálním darwinistům" říká, že "proti smysluplnému šetření státu, jenž si žil nad poměry, se nedá nic namítat"!). Problém je, že nikdo nechceme, aby se šetření dotklo právě nás (je to obdoba známého jevy nimby - not in my back yard!). Jíří Pehe říká, že šetřit by se nemělo na investicích do budoucnosti (jestli tomu dobře rozumím, tak to je školství, infrastruktura atd.), dávkách, zdravotnictví, státních zaměstnancích ... . Jenomže na čem tedy "rozumně" ušetříme? Vláda chce šetřit taky zamezením korupci; ale já jsem skeptický k tomu, že by v tom mohla být o mnoho úspěšnější než ty předchozí. No a samozřejmě můžeme zavést nějakou tu milionářskou daň; tím sice kdekoho potěšíme, jak se ti vykořisťovatelé prohnou, ale obávám se, že tak moc tím neušetříme - pokud ta daň nebude dramatická, tak se na ní zase tak moc nevybere, a pokud bude, tak také ne, neboť většina postižených někam přesídlí.
Jako člověk, který se mimo jiné zabývá sémantikou, to jest naukou o významu slov, bych chtěl podotknout, že co se teď děje, rozhodně není v pravém slova smyslu šetřením. Šetření je stav, kdy vydávám méně, než je v mých možnostech (a šetřením si také mohu něco našetřit); ne, že si začnu půjčovat méně, než jsem si půjčoval dosud. Mně osobně se zdá žít stále na dluh (a) nemorální a (b) nebezpečné. Ale hlavně bych chtěl poukázat na to, co je opomíjenou příčinou toho, že musíme šetřit (či aspoň dělat něco, čemu šetření říkáme). Tou příčinou je to, že všechno něco stojí. To je věc, kterou tak nějak všichni víme, ale často o ní prostě nechceme slyšet.
Jak říkají Američani, there is no such thing as a free lunch, to jest nic jako oběd zadarmo ve skutečnosti není. Přesněji řečeno nějaké věci samozřejmě zadarmo jsou, nicméně takové, do kterých musí někdo vložit nějaké úsilí, to jest věci, jako jsou auta, domy, obědy, nebo také vzdělání a zdravotní péče, zadarmo nejsou. Otázkou nikdy není, zda se mají platit, ale kdo je zaplatí.
Na tuto otázku také nelze rozumně odpovědět, že je zaplatí stát, přesněji řečeno ta odpověď je matoucí. Stát to jsme my a peníze státu jsou naše peníze. Stát dělá především to, že někomu bere a někomu dává. (Stát do jisté míry i sám podniká, takže má i nějaké jiné příjmy, než co bezprostředně vybere od svých příslušníků, ale to jsou jednak stejně zase příjmy nás, kdo stát tvoříme, a jednak to jsou příjmy nevelké ve srovnání s těmi, které stát získává kasírováním jednotlivých občanů.)
V nejjednodušším případě tu kterou věc zaplatí ten, kdo ji používá. Když si jdu koupit auto, prostě sáhnu do peněženky a zaplatím to, co za to auto prodejce chce; pokud na to nemám, tak si ho koupit nemůžu a ani mě nenapadne, že by ho měl za mě zaplatit někdo jiný.
Jsou tu samozřejmě případy, kdy nějakou věc potřebuji, nemám na ni a někdo mně na ni přispěje. Jsem-li chromý a nemám-li na auto, možná se najde nějaký mecenáš, který mi na něj dá. A protože dnešní lidská společnost je založena na určité vzájemnosti a solidaritě, je takové mecenášství i rozsáhle institucionalizované. Snažíme se, aby někdo netrpěl jenom proto, že nemá na léky, které by mu od toho utrpení pomohly; a snažíme se, aby někdo nehladověl jenom proto, že nemá na jídlo. V těchto případech je 'mecenášství' povinné, nějaké peníze (daně, či takzvaná zdravotní či sociální pojištění, která jsou v podstatě také formou daní) se vybírají od každého (či téměř od každého) a investují se do potřebných. Tak je to jistě dobře a já bych nechtěl žít ve společnosti, kde by tohle nefungovalo.
Faktem ale je, že přerozdělování někdy nabývá velmi obludných podob. My všichni, chudí i bohatí bez rozdílu, třeba platíme za plomby do zubů lidem, pro které je cena takové plomby směšná ve srovnání s tím, co utratí za žrádlo pro své psy. Přispíváme na regulované nájemné lidem, kteří vydělávají milióny. Sponzorujeme lidi, kteří jsou úředně nezaměstnaní, ale ve skutečnosti jsou velmi úspěšnými protagonisty šedé ekonomiky. Platíme studium lidem, kteří si tímto studiem opatřují lukrativní místa s horentními platy.
Některé z takových obludností jsou zřejmě nevyhnutelné. Je jasné, že například úřady, které vyplácejí podpory v nezaměstnanosti, nemají možnost jednoznačně určit, kdo tu podporu skutečně potřebuje a kdo ne, takže pokud o ni nechceme připravit ty skutečně potřebné, musíme se smířit s tím, že se občas dostává i do rukou všelijakých podvodníků.
Absurdní mi ale připadá, jak snadno se s ní smiřujeme v případech, kde takové důvody neexistují. Vezměme člověka, který je naživu jenom díky tomu, že dostává nějaké velice drahé léky, v ceně řekněme řádově desetitisíců měsíčně. (Mám takový případ mezi svými příbuznými.) Je samozřejmě skvělé, že se na takového člověka skládáme a on tak může existovat, přestože by na ty léky sám zdaleka neměl, ale dává rozumný smysl, aby se on na výdajích na svou léčbu nepodílel vůbec? Chci-li auto (které mi usnadní život, ale které je pro málokoho z nás skutečně nepostradatelné), musím sáhnout hluboko do kapsy; avšak chci-li se zbavit žlučníkových kamenů (což mi může změnit život zcela radikálně), nemusím se o cenu takové operace vůbec zajímat?
Uvědomme si, že moderní medicína umí dělat téměř zázraky, takže často fakticky neexistují meze toho, kolik peněz by bylo lze do léčení lidí investovat. A zřejmě tu musí být nějaká hranice, na co ještě budeme schopni a ochotni se složit, a na co už ne. Takže člověku, který je závislý na drahých lécích, se prostě může stát, že na ty jeho léky peníze prostě nebudou. A mně se zdá, že když ti lidé, kterých se to týká, budou nějakým rozumným způsobem na léčbu přispívat, bude se okruh těch, který lze na léčbu přispět (a pro některé z nichž to je otázka života a smrti) zvětšovat. (Pokud to mám vztáhnout na onoho svého příbuzného, mám stále velkou obavu, že se ukáže, že systém našeho zdravotnictví už jeho léčbu neutáhne. A nějak nejsem schopen strávit nechuť některých pacientů, alespoň něco málo do systému přispět z vlastní kapsy a tím šance jeho i jemu podobných zvětšit.)
Vezměme vzdělání a školné, o kterém se nyní tak intenzivně diskutuje. To, že se na studium na vysokých školách pro kohokoli všichni skládáme, je zřejmě dáno myšlenkou, že je dobré mít vzdělané obyvatelstvo. To je, myslím, myšlenka obecně rozumná; a investovat do člověka, který studovat skutečně chce a na placení za studium by neměl, může mít ze společenského hlediska velmi pozitivní efekt. Avšak skutečně má smysl, abychom se na vzdělání skládali třeba těm, pro koho je takové vzdělání prostředkem získání enormně placeného zaměstnání; či někomu, pro koho je pobyt na vysoké škole víceméně jenom prostředkem krácení si času?
Primární otázkou tedy, zdá se mi, není proč přispívat na vlastní studium či léčení, ale proč by mě na něj měli přispívat jiní. Důvody, proč přispívat těm, kdo na to nemají, tu samozřejmě jsou; a mě by, jak už jsem psal, ani ve snu nenapadlo je zpochybňovat. To, že můžeme žít ve společnosti, kde nikomu nehrozí zbytečné utrpení a kde se každý může vzdělávat, je úžasné. Avšak proč bychom měli i ty, kdo nejsou zcela bez prostředků, zbavovat nutnosti se na výdajích jakkoli podílet, mi zůstává záhadou.
Zdá se mi, že problém je v tom, že onu banální pravdu, že nic, do čeho je třeba investovat netriviální lidské úsilí, není zadarmo, prostě mnoho lidí odmítá vzít na vědomí. Mají pocit, že když po nich někdo chce, aby něco investovali do svého vzdělání či léčení, je to podobná lumpárna, jako když chtěl neblahé paměti Trautenberk prodávat vodu z horské bystřiny. Jsem přesvědčený, že za určitého stavu věcí mohou být dobré důvody pro to, abychom například celý systém vysokého školství platili z daní (to jest aby bylo, tak jako teď, "zadarmo") - takový stav ale podle mne nenastane dříve, než si všichni budou vědomi toho, že to ve skutečnosti vůbec zadarmo není.
S tím, že náš stát musí šetřit, souhlasí téměř každý. (Dokonce i Jiří Pehe ve své filipice proti "sociálním darwinistům" říká, že "proti smysluplnému šetření státu, jenž si žil nad poměry, se nedá nic namítat"!). Problém je, že nikdo nechceme, aby se šetření dotklo právě nás (je to obdoba známého jevy nimby - not in my back yard!). Jíří Pehe říká, že šetřit by se nemělo na investicích do budoucnosti (jestli tomu dobře rozumím, tak to je školství, infrastruktura atd.), dávkách, zdravotnictví, státních zaměstnancích ... . Jenomže na čem tedy "rozumně" ušetříme? Vláda chce šetřit taky zamezením korupci; ale já jsem skeptický k tomu, že by v tom mohla být o mnoho úspěšnější než ty předchozí. No a samozřejmě můžeme zavést nějakou tu milionářskou daň; tím sice kdekoho potěšíme, jak se ti vykořisťovatelé prohnou, ale obávám se, že tak moc tím neušetříme - pokud ta daň nebude dramatická, tak se na ní zase tak moc nevybere, a pokud bude, tak také ne, neboť většina postižených někam přesídlí.
Jako člověk, který se mimo jiné zabývá sémantikou, to jest naukou o významu slov, bych chtěl podotknout, že co se teď děje, rozhodně není v pravém slova smyslu šetřením. Šetření je stav, kdy vydávám méně, než je v mých možnostech (a šetřením si také mohu něco našetřit); ne, že si začnu půjčovat méně, než jsem si půjčoval dosud. Mně osobně se zdá žít stále na dluh (a) nemorální a (b) nebezpečné. Ale hlavně bych chtěl poukázat na to, co je opomíjenou příčinou toho, že musíme šetřit (či aspoň dělat něco, čemu šetření říkáme). Tou příčinou je to, že všechno něco stojí. To je věc, kterou tak nějak všichni víme, ale často o ní prostě nechceme slyšet.
Jak říkají Američani, there is no such thing as a free lunch, to jest nic jako oběd zadarmo ve skutečnosti není. Přesněji řečeno nějaké věci samozřejmě zadarmo jsou, nicméně takové, do kterých musí někdo vložit nějaké úsilí, to jest věci, jako jsou auta, domy, obědy, nebo také vzdělání a zdravotní péče, zadarmo nejsou. Otázkou nikdy není, zda se mají platit, ale kdo je zaplatí.
Na tuto otázku také nelze rozumně odpovědět, že je zaplatí stát, přesněji řečeno ta odpověď je matoucí. Stát to jsme my a peníze státu jsou naše peníze. Stát dělá především to, že někomu bere a někomu dává. (Stát do jisté míry i sám podniká, takže má i nějaké jiné příjmy, než co bezprostředně vybere od svých příslušníků, ale to jsou jednak stejně zase příjmy nás, kdo stát tvoříme, a jednak to jsou příjmy nevelké ve srovnání s těmi, které stát získává kasírováním jednotlivých občanů.)
V nejjednodušším případě tu kterou věc zaplatí ten, kdo ji používá. Když si jdu koupit auto, prostě sáhnu do peněženky a zaplatím to, co za to auto prodejce chce; pokud na to nemám, tak si ho koupit nemůžu a ani mě nenapadne, že by ho měl za mě zaplatit někdo jiný.
Jsou tu samozřejmě případy, kdy nějakou věc potřebuji, nemám na ni a někdo mně na ni přispěje. Jsem-li chromý a nemám-li na auto, možná se najde nějaký mecenáš, který mi na něj dá. A protože dnešní lidská společnost je založena na určité vzájemnosti a solidaritě, je takové mecenášství i rozsáhle institucionalizované. Snažíme se, aby někdo netrpěl jenom proto, že nemá na léky, které by mu od toho utrpení pomohly; a snažíme se, aby někdo nehladověl jenom proto, že nemá na jídlo. V těchto případech je 'mecenášství' povinné, nějaké peníze (daně, či takzvaná zdravotní či sociální pojištění, která jsou v podstatě také formou daní) se vybírají od každého (či téměř od každého) a investují se do potřebných. Tak je to jistě dobře a já bych nechtěl žít ve společnosti, kde by tohle nefungovalo.
Faktem ale je, že přerozdělování někdy nabývá velmi obludných podob. My všichni, chudí i bohatí bez rozdílu, třeba platíme za plomby do zubů lidem, pro které je cena takové plomby směšná ve srovnání s tím, co utratí za žrádlo pro své psy. Přispíváme na regulované nájemné lidem, kteří vydělávají milióny. Sponzorujeme lidi, kteří jsou úředně nezaměstnaní, ale ve skutečnosti jsou velmi úspěšnými protagonisty šedé ekonomiky. Platíme studium lidem, kteří si tímto studiem opatřují lukrativní místa s horentními platy.
Některé z takových obludností jsou zřejmě nevyhnutelné. Je jasné, že například úřady, které vyplácejí podpory v nezaměstnanosti, nemají možnost jednoznačně určit, kdo tu podporu skutečně potřebuje a kdo ne, takže pokud o ni nechceme připravit ty skutečně potřebné, musíme se smířit s tím, že se občas dostává i do rukou všelijakých podvodníků.
Absurdní mi ale připadá, jak snadno se s ní smiřujeme v případech, kde takové důvody neexistují. Vezměme člověka, který je naživu jenom díky tomu, že dostává nějaké velice drahé léky, v ceně řekněme řádově desetitisíců měsíčně. (Mám takový případ mezi svými příbuznými.) Je samozřejmě skvělé, že se na takového člověka skládáme a on tak může existovat, přestože by na ty léky sám zdaleka neměl, ale dává rozumný smysl, aby se on na výdajích na svou léčbu nepodílel vůbec? Chci-li auto (které mi usnadní život, ale které je pro málokoho z nás skutečně nepostradatelné), musím sáhnout hluboko do kapsy; avšak chci-li se zbavit žlučníkových kamenů (což mi může změnit život zcela radikálně), nemusím se o cenu takové operace vůbec zajímat?
Uvědomme si, že moderní medicína umí dělat téměř zázraky, takže často fakticky neexistují meze toho, kolik peněz by bylo lze do léčení lidí investovat. A zřejmě tu musí být nějaká hranice, na co ještě budeme schopni a ochotni se složit, a na co už ne. Takže člověku, který je závislý na drahých lécích, se prostě může stát, že na ty jeho léky peníze prostě nebudou. A mně se zdá, že když ti lidé, kterých se to týká, budou nějakým rozumným způsobem na léčbu přispívat, bude se okruh těch, který lze na léčbu přispět (a pro některé z nichž to je otázka života a smrti) zvětšovat. (Pokud to mám vztáhnout na onoho svého příbuzného, mám stále velkou obavu, že se ukáže, že systém našeho zdravotnictví už jeho léčbu neutáhne. A nějak nejsem schopen strávit nechuť některých pacientů, alespoň něco málo do systému přispět z vlastní kapsy a tím šance jeho i jemu podobných zvětšit.)
Vezměme vzdělání a školné, o kterém se nyní tak intenzivně diskutuje. To, že se na studium na vysokých školách pro kohokoli všichni skládáme, je zřejmě dáno myšlenkou, že je dobré mít vzdělané obyvatelstvo. To je, myslím, myšlenka obecně rozumná; a investovat do člověka, který studovat skutečně chce a na placení za studium by neměl, může mít ze společenského hlediska velmi pozitivní efekt. Avšak skutečně má smysl, abychom se na vzdělání skládali třeba těm, pro koho je takové vzdělání prostředkem získání enormně placeného zaměstnání; či někomu, pro koho je pobyt na vysoké škole víceméně jenom prostředkem krácení si času?
Primární otázkou tedy, zdá se mi, není proč přispívat na vlastní studium či léčení, ale proč by mě na něj měli přispívat jiní. Důvody, proč přispívat těm, kdo na to nemají, tu samozřejmě jsou; a mě by, jak už jsem psal, ani ve snu nenapadlo je zpochybňovat. To, že můžeme žít ve společnosti, kde nikomu nehrozí zbytečné utrpení a kde se každý může vzdělávat, je úžasné. Avšak proč bychom měli i ty, kdo nejsou zcela bez prostředků, zbavovat nutnosti se na výdajích jakkoli podílet, mi zůstává záhadou.
Zdá se mi, že problém je v tom, že onu banální pravdu, že nic, do čeho je třeba investovat netriviální lidské úsilí, není zadarmo, prostě mnoho lidí odmítá vzít na vědomí. Mají pocit, že když po nich někdo chce, aby něco investovali do svého vzdělání či léčení, je to podobná lumpárna, jako když chtěl neblahé paměti Trautenberk prodávat vodu z horské bystřiny. Jsem přesvědčený, že za určitého stavu věcí mohou být dobré důvody pro to, abychom například celý systém vysokého školství platili z daní (to jest aby bylo, tak jako teď, "zadarmo") - takový stav ale podle mne nenastane dříve, než si všichni budou vědomi toho, že to ve skutečnosti vůbec zadarmo není.