Nenechte se zaškatulkovat, škodí to (duševnímu) zdraví.


Je zarážející, jak moc lidé stále vnímá politiky prismatem soupeření "pravice" a "levice". Tomuto dělení je samozřejmě možné dát různý relativně jasný smysl (například "pravici" vymezit jako zásadně konzervativní a staromileckou, zatímco "levici" jako pokrokářskou a sociálně-inženýrskou; nebo "pravici" jako kladoucí důraz na individualismus a osobní zodpovědnost, zatímco "levici" jakožto kladoucí důraz kolektivismus a sociální soudržnost, či "pravici" jako usilující o maximalizaci role soukromého vlastnictví a minimalizaci role státu, zatímco "levici" jako usilující o silný a akceschopný stát ...). Fakt je však ten, že současné politické strany (a to nejenom u nás) se do žádného takového dělení příliš nevejdou.

Jedním problémem je, že pod hlavičkou "pravice" se často propojuje to, co lze nazvat konzervatismem, s tím, čemu se obvykle říká liberalismus; přičemž tyto dva směry k sobě mají v některých ohledech dále než kterýkoli z nich k "levici". Ale ani rozšíření dichotomie pravice - levice na trichotomii by moc nepomohlo: dnes se z toho všeho staly škatulky, které vytvářejí jenom kouřovou clonu maskující mnohem podstatnější věci.

Vezměte si třeba důraz na ekologii, jaký si dávají do štítu "zelené" strany. Obecně se bere za v podstatě levicovou věc. Ale proč? Zdá se mi, že jediným důvodem je to, že většina lidí, která se v tomto směru angažuje, má na ekologii velmi radikální názory, a spolu s tím mají často radikální názory na měnění společnosti k lepšímu. Jinak se ale zdá, že ochrana přírody by mělo být téma zejména pro konzervativce, stavějící na tradici a nedůvěřující pokroku. (Co je například boj proti "geneticky modifikovaným organismům" než projevem bytostného konzervatismu hlásajícího, že je rozumné se držet vyzkoušených věcí a mít se na pozoru před vším novým? Vědci nám žádné hluboké důvody k obávám z nich nedodávají.)

Vezměme historii soubojů "pravice" a "levice" v Česku. Čím byla třeba vláda Miloše Zemana levicová a čím byly třeba Klausovy vlády pravicové (pomineme-li rétoriku)? Faktem je, že fungování státní ekonomiky a státních financí se řídí určitými zákonitostmi a kdo chce, aby stát fungoval, musí je brát v úvahu. Takže spousta z toho, o co v řízení ekonomiky jde, je spíše technickou věcí, na kterou mohou mít odborníci, na něž ta které strana vsadí, různé názory; ty rozdíly ale obvykle příliš nesouvisejí s pravicovostí či levicovostí.

Důsledkem této situace je, že při nedostatku přirozeného obsahu pojmy "pravice" a "levice" se tyto pojmy naplňují uměle, podle toho, jak se, v důsledku různých více či méně náhodných politických peripetií, různí politici profilují. V důsledku toho se tedy vytváří určité velice uměle vytvořené "ideologické balíčky", které se adeptům názorů na politiku prodávají jako celky a tak se potvoří jejich schopnost samostatně myslet. Jsem-li například pro eutanazii, nemám-li nic proti potratům či sňatkům homosexuálů, jsem levičák a jako takový bych měl mít taky pocit, že "stát" je moudřejší než "trh", či dokonce že když stát šetří, je to v důsledku spiknutí mezinárodního kapitálu? Nojo, ale co když nemám? Jsem pak tedy pravičák? Ale neměl bych pak začít odmítat Evropskou unii jako socialistický projekt či dokonce prohlédnout blud, že pocházíme z opice? To bych věru nerad!

Řešením je nedat na nálepky. Většina z nás není ani pravičáci ani levičáci; zastáváme různé názory, které mají tu blíž k tomu, co říkají politici označovaní za pravicové, tu ti, kteří se hlásí k levici (a tu případně někteří, kteří se nehlásí nikam). To není žádná úchylka. Naopak to je normální stav lidského rozumu, který není zbudován tak, aby se vešel do takových škatulek, do jakých jsou dnes tříděny politické strany.

Zdá se mi, že rozměr politiky, který je dnes mnohem podstatnější než rozměr pravice-levice, a který je skutečně zásadní, je rozměr zodpovědnost-populismus. Jsme svědky toho, jak celá řada politiků ze všech stran politického spektra podléhá vábení představy, že politika je jenom jakási hra na to, kdo dokáže, jakýmikoli prostředky, přilákat na svou stranu více voličů. A protože ne všichni lidé vidí dostatečně daleko, často v tomhle ohledu funguje slibování nesplnitelného.

V éře internetu totiž začínají být více než dříve slyšet i ti nejméně vzdělaní a nejméně přemýšliví lidé, kteří mají největší tendenci nekriticky přijímat vize světlých zítřků, které jim politici malují, aniž by si uvědomili, že jde o utopii (a nechápou, že ti, kdo takové vize odmítají, to nemusejí vždycky dělat proto, že by byli nepřející). Tato relativně široká voličská základna je ovšem pro populisty neodolatelným pokušením; slíbit jim cokoli se zdá být snadnou cestou k úspěchu ve volbách. (Naštěstí, domnívám se, nebo spíše doufám, lidé nejsou tak hloupí, jak s tím počítají populisté. V každém případě pokud jsou, nemá demokracie budoucnost.)

V podstatě všem je nám například jasné, že je třeba nějak zreformovat náš důchodový systém. (Jak, to je jiná otázka, ve které už samozřejmě zdaleka tak jasno není.) Jasné se ale zdá být, že to musí být reforma důkladná a jako taková asi nebude úplně bezbolestná. (Je tu samozřejmě prostor pro různé možnosti regulování toho, na koho dopadne více a na koho méně.) V této situaci je na jedné straně možné neustále chodit kolem horké kaše a hlavně nepřiznat, že je třeba něco pro voliče ne úplně bezbolestného dělat; nebo je na druhé straně možné otevřeně říct, že je třeba se do toho pustit, protože když to neuděláme, bude to čím dál horší.

Hranice mezi populisty a politiky (více či méně) zodpovědnými jde napříč hranicí mezi "pravičáky" a "levičáky". (V různých státech a v různých historických kontextech ovšem dochází k tomu, že se populismus soustředí v pravé nebo v levé části politického spektra; to však není v podstatě věci.) Vezměme třeba již zmíněnou "zelenou" politiku. Ta může být vedena pocitem skutečné zodpovědnosti za svět, ve kterém žijeme a obavou z toho, abychom si jako lidstvo nepodřezali větev, na které sedíme. Může být ale i vedena třeba populistickou strategií povzbudit lidský strach z katastrof a pak jim vnutit sebe sama jakožto spasitele.

Nenechte se proto, prosím, zmást kouřovou clonou ideologických škatulek; starejte se nikoli o to, zda je někdo "pravičák" nebo "levičák"; mnohem podstatnější je, zda je to zodpovědný a rozumný člověk.