Takoví jsme byli?
Tak budeme mít nového evropského komisaře. Nejenomže že se líbil našim vládnoucím úředníkům i jim záda kryjícím politikům, dojem zřejmě udělal i v Bruselu. Ba co víc, není na seznamu agentů StB, takže muž s neposkvrněnou minulostí! Že studovat v Moskvě? Že byl členem KSČ? Ale to byla přece věc "osobní historie, která byla součástí doby"; a v KSČ byl přece každý, kdo chtěl něco dosáhnout! Ale není to s tou minulostí trochu jinak?
Kdysi za komunistů (ale bylo to již ke konci jejich panování, myslím v roce 1988) jsem vymyslel trik, jak vycestovat do kapitalistické ciziny, konkrétně na univerzitu do Stuttgartu, kam mě zvali na studijní pobyt. Tehdy jsem oficiálně nebyl vědec, ale programátor, takže jet tam služebně nepřipadalo v úvahu. (Do vědy jsem však neoficiálně dělal a ve Stuttgartu mi tu stáž nabídli.) Můj bratr tehdy pracoval, oficiálně, jako lékař v Kuvajtu a mohl mě k sobě pozvat na návštěvu; a já jsem vymyslel, že pojedu jako za ním do Kuvajtu, přes Stuttgart, kde se jako roznemůžu, a tím zdůvodním to, že tam zůstanu dva týdny a pak se vrátím domů.
Celý rozradostněný tím nápadem jsem hned napsal dopis profesoru Rohrerovi do Stuttgartu. Ten dopis ovšem, jak jsem posléze zjistil, na místo určení nikdy nedorazil a namísto toho jsem já dostal pozvánku na StB. Když jsem tam, vystrašený, dorazil, přijal mě nějaký člověk, který sice vypadal velmi výhružně, ale nechoval se nepřátelsky. Pak jsem zjistil, že jediné informace, které o mně má, jsou zřejmě z toho mého dopisu - k mému překvapení vůbec netušil, že výjezdní doložku (= tehdejší faktické povolení k opuštění země směrem Západ) mám vystavenou do Kuvajtu. (Já jsem si tehdy myslel, že StB ví v podstatě všechno.) Taky se nezdáli dávat najevo, že ví, jak poskvrněný 'kádrový profil' mám.
Z dnešní perspektivy už chápu, že o co tomu člověku tehdy šlo především, asi bylo proklepnout mě, jako někoho, který jezdí na Západ, a kdo by mohl být užitečným spolupracovníkem (což byla ironie, neb nebýt toho mého triku bych se nikam na Západ ani náhodou nedostal). Tehdy se mi to ale tak vůbec nejevilo, bral jsem to prostě jako šikanu. Snahu toho estébáka nepůsobit nepřátelsky jsem interpretoval spíše jako jakousi výhrůžnou blahosklonnost; a když se mě zeptal, zda by mně nevadilo, kdybychom si po mém návratu popovídali, tak jsem to bral jako otázku čistě řečnickou.
Nedali mně naštěstí nic podepisovat; ale vůbec si nejsem jist, zda kdyby to tehdy udělali, bych ten podpis odmítl. Myslím, že pokud by mi dali něco tak neurčitého, jako že si jsem vědom toho, že musím hlásit vše, s čím se v cizině setkám a co není v souladu se zájmy mé socialistické vlasti, podepsal bych to; a nejsem si vůbec jist, zda bych jim třeba nebyl ochotný podepsat i něco ošemetnějšího. Jednak jsem se jich velmi bál a navíc bych si možná byl řekl, že nějaký papír v rukou těchto otrapů je naprosto nepodstatný, že podstatné je jenom to, abych někomu skutečně neuškodil. V žádném případě by mě nebylo napadlo, že by mi tato epizoda mohla být někdy přičítána k tíží; naopak jsme měl pocit, že takovéto šikanování policií jenom dosvědčuje, v jakém křížku s režimem jsem.
Na druhé straně jsem si zcela jistý tím, co bych byl v tehdejší době určitě neudělal: nebyl bych vstoupil do KSČ. Na rozdíl od StB, která nad námi tehdy měla, alespoň v mých velkých očích, neomezenou moc, a která, jak jsem si představoval, mě tak mohla, kdybych jí přespříliš vzdoroval, snadno nechat zavřít, připravit mě o zaměstnání nebo v podstatě o cokoli, bylo zpravidla tím jediným, co člověka čekalo, když odmítl vstoupit do KSČ, uzavření určitých kariérních možností.
Vstup do této organizace byl v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století skutečně víceméně přímočarým rituálním uzavřením smlouvy: Já se před vámi přihrbím a vy mně nebudete bránit v kariéře, případně mě v ní sem tam i postrčíte. A mně se zdálo, že za těchto podmínek vlastně není nijak obtížné si v tomto ohledu nezadat - člověka to nestojí zase tak moc.
Dnes se často stává, že se předlistopadoví členové KSČ stylizují do role jakýchsi nešťastníků, kterým nezbylo než do KSČ vstoupit, protože prostě chtěli dělat svou práci; a zdá se, že tohle je často přijímáno jako uspokojivé vysvětlení. To je však zavádějící. Určitě tomu nebylo tak, že by někdo, kdo nevstoupil do KSČ, nemohl být třeba lékařem. Asi nemohl být ředitelem nemocnice nebo možná šéfem nějakého speciálního oddělení. Podobně člověk nemusel být v KSČ aby mohl být hercem. Možná tam musel vstoupit, aby měl nějaké dobré místo v nějakém prestižním divadle. Takže zpravidla nešlo o to, že by se někdo musel být v KSČ proto, aby nemusel namísto léčení lidí čistit kanály či namísto hraní divadla mýt okna; šlo jenom o omezení možností stoupat po tehdejším společenským žebříčku.
Z tohohle všeho samozřejmě jistě existovaly výjimky. Možná se vyskytl někdo, jehož profese byla tak jedinečná, že se třeba místu, kde od něj bylo vyžadováno členství v KSČ, nemohl vyhnout bez toho, aby tu profesi vůbec opustil. A pak samozřejmě existovaly individuální případy, ve kterých se člověk dostal pod takový tlak takových či onakých okolností, že se jeho vstup do KSČ dal pochopit.
Rozhodně tu tedy nechci sahat konkrétním lidem do svědomí - moc dobře vím, jak spletité to všechno bylo. Zdá se mi ale, že předlistopadové členství v KSČ dává o charakteru člověka mnohem jednoznačnější zprávu než to, že se objevil na nějakém seznamu StB. Jistě, mezi agenty StB je mnoho zdokumentovaných případů lidí, kteří dělali nechutné věci (a historici, kteří tyhle věci dokumentují, podle mne dělají velmi záslužnou práci), spousta jiných se ale na seznamy dostala způsobem, který sice možná naznačuje, že nebyli hrdiny, který nicméně nedosvědčuje, že by byli bezcharakterní.
Z tohoto důvodu je mi naprosto nepochopitelné, jaký nepoměr tu panuje mezi společenským stigmatem, který člověk získává tak, že se - ať z toho či onoho důvodu - objevil na nějakém seznamu tajné policie, a shovívavostí, s jakou se pohlíží na předlistopadové členství v KSČ. Vychází to asi z podvědomého přesvědčení, že agent nějaké moci je postava mnohem zrůdnější než ten, kdo se k této moci přihlásí otevřeně. Mnohem podstatnější ale je to, co špatného vyvedl, a tady je třeba si uvědomit, že to byli právě členové KSČ, kteří drželi celý ten režim při životě a kteří se tak podíleli na onom nekonečném lámání charakterů, na kterém byl ten režim založen a díky němuž jsme my Češi dodnes hrdí na věci, za které se lidé v civilizovaném světě stydí.
Kdysi za komunistů (ale bylo to již ke konci jejich panování, myslím v roce 1988) jsem vymyslel trik, jak vycestovat do kapitalistické ciziny, konkrétně na univerzitu do Stuttgartu, kam mě zvali na studijní pobyt. Tehdy jsem oficiálně nebyl vědec, ale programátor, takže jet tam služebně nepřipadalo v úvahu. (Do vědy jsem však neoficiálně dělal a ve Stuttgartu mi tu stáž nabídli.) Můj bratr tehdy pracoval, oficiálně, jako lékař v Kuvajtu a mohl mě k sobě pozvat na návštěvu; a já jsem vymyslel, že pojedu jako za ním do Kuvajtu, přes Stuttgart, kde se jako roznemůžu, a tím zdůvodním to, že tam zůstanu dva týdny a pak se vrátím domů.
Celý rozradostněný tím nápadem jsem hned napsal dopis profesoru Rohrerovi do Stuttgartu. Ten dopis ovšem, jak jsem posléze zjistil, na místo určení nikdy nedorazil a namísto toho jsem já dostal pozvánku na StB. Když jsem tam, vystrašený, dorazil, přijal mě nějaký člověk, který sice vypadal velmi výhružně, ale nechoval se nepřátelsky. Pak jsem zjistil, že jediné informace, které o mně má, jsou zřejmě z toho mého dopisu - k mému překvapení vůbec netušil, že výjezdní doložku (= tehdejší faktické povolení k opuštění země směrem Západ) mám vystavenou do Kuvajtu. (Já jsem si tehdy myslel, že StB ví v podstatě všechno.) Taky se nezdáli dávat najevo, že ví, jak poskvrněný 'kádrový profil' mám.
Z dnešní perspektivy už chápu, že o co tomu člověku tehdy šlo především, asi bylo proklepnout mě, jako někoho, který jezdí na Západ, a kdo by mohl být užitečným spolupracovníkem (což byla ironie, neb nebýt toho mého triku bych se nikam na Západ ani náhodou nedostal). Tehdy se mi to ale tak vůbec nejevilo, bral jsem to prostě jako šikanu. Snahu toho estébáka nepůsobit nepřátelsky jsem interpretoval spíše jako jakousi výhrůžnou blahosklonnost; a když se mě zeptal, zda by mně nevadilo, kdybychom si po mém návratu popovídali, tak jsem to bral jako otázku čistě řečnickou.
Nedali mně naštěstí nic podepisovat; ale vůbec si nejsem jist, zda kdyby to tehdy udělali, bych ten podpis odmítl. Myslím, že pokud by mi dali něco tak neurčitého, jako že si jsem vědom toho, že musím hlásit vše, s čím se v cizině setkám a co není v souladu se zájmy mé socialistické vlasti, podepsal bych to; a nejsem si vůbec jist, zda bych jim třeba nebyl ochotný podepsat i něco ošemetnějšího. Jednak jsem se jich velmi bál a navíc bych si možná byl řekl, že nějaký papír v rukou těchto otrapů je naprosto nepodstatný, že podstatné je jenom to, abych někomu skutečně neuškodil. V žádném případě by mě nebylo napadlo, že by mi tato epizoda mohla být někdy přičítána k tíží; naopak jsme měl pocit, že takovéto šikanování policií jenom dosvědčuje, v jakém křížku s režimem jsem.
Na druhé straně jsem si zcela jistý tím, co bych byl v tehdejší době určitě neudělal: nebyl bych vstoupil do KSČ. Na rozdíl od StB, která nad námi tehdy měla, alespoň v mých velkých očích, neomezenou moc, a která, jak jsem si představoval, mě tak mohla, kdybych jí přespříliš vzdoroval, snadno nechat zavřít, připravit mě o zaměstnání nebo v podstatě o cokoli, bylo zpravidla tím jediným, co člověka čekalo, když odmítl vstoupit do KSČ, uzavření určitých kariérních možností.
Vstup do této organizace byl v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století skutečně víceméně přímočarým rituálním uzavřením smlouvy: Já se před vámi přihrbím a vy mně nebudete bránit v kariéře, případně mě v ní sem tam i postrčíte. A mně se zdálo, že za těchto podmínek vlastně není nijak obtížné si v tomto ohledu nezadat - člověka to nestojí zase tak moc.
Dnes se často stává, že se předlistopadoví členové KSČ stylizují do role jakýchsi nešťastníků, kterým nezbylo než do KSČ vstoupit, protože prostě chtěli dělat svou práci; a zdá se, že tohle je často přijímáno jako uspokojivé vysvětlení. To je však zavádějící. Určitě tomu nebylo tak, že by někdo, kdo nevstoupil do KSČ, nemohl být třeba lékařem. Asi nemohl být ředitelem nemocnice nebo možná šéfem nějakého speciálního oddělení. Podobně člověk nemusel být v KSČ aby mohl být hercem. Možná tam musel vstoupit, aby měl nějaké dobré místo v nějakém prestižním divadle. Takže zpravidla nešlo o to, že by se někdo musel být v KSČ proto, aby nemusel namísto léčení lidí čistit kanály či namísto hraní divadla mýt okna; šlo jenom o omezení možností stoupat po tehdejším společenským žebříčku.
Z tohohle všeho samozřejmě jistě existovaly výjimky. Možná se vyskytl někdo, jehož profese byla tak jedinečná, že se třeba místu, kde od něj bylo vyžadováno členství v KSČ, nemohl vyhnout bez toho, aby tu profesi vůbec opustil. A pak samozřejmě existovaly individuální případy, ve kterých se člověk dostal pod takový tlak takových či onakých okolností, že se jeho vstup do KSČ dal pochopit.
Rozhodně tu tedy nechci sahat konkrétním lidem do svědomí - moc dobře vím, jak spletité to všechno bylo. Zdá se mi ale, že předlistopadové členství v KSČ dává o charakteru člověka mnohem jednoznačnější zprávu než to, že se objevil na nějakém seznamu StB. Jistě, mezi agenty StB je mnoho zdokumentovaných případů lidí, kteří dělali nechutné věci (a historici, kteří tyhle věci dokumentují, podle mne dělají velmi záslužnou práci), spousta jiných se ale na seznamy dostala způsobem, který sice možná naznačuje, že nebyli hrdiny, který nicméně nedosvědčuje, že by byli bezcharakterní.
Z tohoto důvodu je mi naprosto nepochopitelné, jaký nepoměr tu panuje mezi společenským stigmatem, který člověk získává tak, že se - ať z toho či onoho důvodu - objevil na nějakém seznamu tajné policie, a shovívavostí, s jakou se pohlíží na předlistopadové členství v KSČ. Vychází to asi z podvědomého přesvědčení, že agent nějaké moci je postava mnohem zrůdnější než ten, kdo se k této moci přihlásí otevřeně. Mnohem podstatnější ale je to, co špatného vyvedl, a tady je třeba si uvědomit, že to byli právě členové KSČ, kteří drželi celý ten režim při životě a kteří se tak podíleli na onom nekonečném lámání charakterů, na kterém byl ten režim založen a díky němuž jsme my Češi dodnes hrdí na věci, za které se lidé v civilizovaném světě stydí.