Chvála trhu
"Trh nevyřeší vše", stalo se intelektuálním heslem doby. Ale já se ptám: a kdo to tedy vyřeší? Mám pocit, že všude tam, kde se lidé neshodnou (a to je skoro všude), je třeba, aby zastánci různých názorů nesli svoje kůže na trh; a jinde než na trhu hledat řešení nelze.
Představte si, že mám staré kolo a chci ho prodat. Rád bych za něj, jak jinak, dostal hodně peněz. Můj přítel by zase rád takové kolo koupil - jenomže ten by za něj pochopitelně nechtěl dát peněz moc. Jak to vyřešit? Samozřejmě se můžeme pokusit smlouvat; ale ještě lepší je jít na trh (nikoli nutně doslova, docela dobře může posloužit třeba internet).
Proč na trh? Tam bude spousta lidí, kteří kola prodávají a spousta, kteří je kupují. Tam třeba uvidím, že jiní prodávají kola podobná tomu mému za mnohem méně peněz, než kolik jsem si představoval, že já za to své dostanu; a že nikdo z kupujících není ochoten mi tolik peněz dát. Takže mi nezbude než jít s cenou dolů. Nebo se mohu pokusit kupující přesvědčit, že moje kolo je nějak mimořádné a že se jim vyplatí mi za něj dát tu spoustu peněz, o nichž já sním. Nebo tam kupující naopak uvidí, že levněji než za tolik, za kolik své kolo nabízím já, ho nemají šanci dostat. Ať tak či tak, je velká naděje, že můj názor na cenu kola se na trhu sblíží s názory kupujících já kolo prodám za cenu, o které budu mít pocit, že je rozumná.
Všimněme si, že trh, jak ho zde vykreslujeme, není primárně o prodávání a kupování - vlastní prodej je jenom závěrečná fáze (a třeba to kolo nakonec vůbec neprodám, třeba dojdu k názoru, že než ho prodat za cenu, kterou bych za něj dostal, si ho raději nechám jako náhradní). Trh je především o informacích a o změnách názorů. Cílem trhu je konvergence v pohledu na nějakou věc, v nejjednodušším případě na cenu nějakého zboží; ale v komplikovanějších případech na mnohem komplikovanější věci.
Představme si, že část občanů nějaké malé obce chce postavit loutkové divadlo, ve kterém by se mohli realizovat místní nadšení amatérští loutkoherci a ve kterém by se místní děti nejen pobavily, ale třeba i trochu vzdělaly. To se nelíbí jiné části občanů, která chce raději postavit fotbalové hřiště, kde by se realizovali místní nadšení amatérští fotbalisté a kde by se do tajů fotbalu mohly zasvěcovat i místní děti, které by se tak nejenom pobavily, ale udělaly tak i něco pro své zdraví. A představme si, že obec má peníze nanejvýš tak na jeden z těchto projektů. Jak to vyřešit, do čeho se pustit?
Rozumných řešením je opět pokusit se o nějakou konvergenci názorů, o nějaký informační trh. Loutkoherci se mohou pokusit fotbalisty přesvědčit, že kultura je důležitější než sport; a fotbalisté se mohou pokusit přesvědčit loutkoherce, že ve zdravém těle zdravý duch. Ještě lepší by mohlo být uspořádat rozsáhlejší informační trh, na kterém se může zjistit, že podobné dilema řeší i sousední obec, a že bychom to tedy mohli vyřešit tak, že u nás se postaví divadlo, které budou využívat obě obce, a u nich hřiště, které bude také společné.
Co když se ale žádného konsensu dosáhnout nepodaří? Pak asi nezbude nic jiného než udělat referendum a přijmout rozhodnutí, pro které bude většina. To je ale až to poslední řešení: mnohem lepší je, dohodnout se na nějakém kompromisu.
Lidé mají různé názory téměř na všechno. Kupující chtějí, aby bylo všechno levné, prodávající chtějí, aby to bylo drahé; zaměstnavatelé chtějí platy co nejnižší, zaměstnanci co nejvyšší; sportovci chtějí, aby se podporoval sport, jiní lidé chtějí raději podporovat divadla, někdo chce bezplatnou zdravotní péči, i kdyby nás to mělo táhnout ekonomicky ke dnu, jiný chce, aby se na péči připlácelo, a stát tak lépe prosperoval. Jak by se měla při takové různosti názorů vůbec činit rozhodnutí? Úplně obecně je tu několik možností:
1. Nějaká absolutní autorita nad společností. Dlouho se mnohá lidská společenství řídila tím, že poslední slovo o tom, co je správné a co se tedy má dělat, je dané nějakou boží vůlí. Doba, kdy jsme se ale byli schopni na nějakém jednom bohu a jeho vůli shodnout, je však už dávno pryč (pokud tedy někdy taková doba vůbec byla). Chvíli to vypadalo, že na místo boha by snad mohla nastoupit věda, ale ani to zřejmě nefunguje.
2. Právo silnějšího. Neshody se mohou řešit tím, že jedna strana tu druhou potlačí silou. Zastánci stavby hřiště, budou-li silnější, mohou zastánce stavby divadla prostě zmlátit, peníze sebrat a udělat si s nimi, co chtějí. To může být institucionalizováno na úrovni státu: kdo projeví jiný názor než ten, který má diktátor či nějaká vládnoucí skupina, může být prostě násilím umlčen či zlikvidován.
3. Trh. Lidé musejí jít se svými názory ven, musejí se snažit přesvědčit ostatní, že jsou jejich řešení lepší než jiná, musejí se hádat, třeba si i nadávat a zesměšňovat se, ale propracovávat se k nějakému výsledku, kterým bude jenom v krajním případě vůle většiny jen trpně snášená menšinou, jinak jím bude nějaký konsensus. Toto handrkování vypadá příšerně; nicméně vezmeme-li v úvahu, že alternativu 1. již nemáme, a zbývá nám tedy alternativa 2., je tohle přece jenom lepší.
Vezměme si nějaký kontext, ve kterém se obvykle setkáváme s názorem, že to nemůže řešit trh. Třeba dotace 'nekomerčním' časopisům. Jistě není možné dotovat každého, kdo o to projeví zájem - komu dát a komu ne? Chtělo by se říci, že dotovat je potřeba dobré časopisy; ale je jasné, že časopis nemá to, zda je dobrý nebo špatný, napsané na čele, takže to někdo musí posoudit. Kdo? Chtělo by se říci, že odborníci. Ale ani odborník nemá to, že je odborník, napsané na čele (a rozhodovat o takové věci, a tudíž pasovat se do role odborníka bude v takové věci jistě také chtít kdekdo), takže někdo musí rozhodnout, kdo je odborníkem. Ale máme tady přece instituce jako jsou univerzity případně jiná vědecká či odborná pracoviště, kde nějací odborníci na média působí! Jenomže univerzit je spousta a na nich spousta lidí, kteří se budou prohlašovat za odborníky; a navíc to, že někdo není na univerzitě (třeba je v zahraničí, nebo pracuje v nějaké jiné instituci), ještě neznamená, že není odborník. Takže bude třeba, aby někdo rozhodl, kdo tím odborníkem je. Kdo? Chtělo by se říci, že odborná veřejnost - ta přece ví, kdo je skutečným odborníkem a kdo se za něj jenom vydává. Ale kdo patří k odborné veřejnosti? ... A takhle můžeme pokračovat do nekonečna.
Jediný způsob, jak tenhle nekonečný regres zastavit, je v nějakém kole nechat rozhodnout trh. Vůbec netvrdím, že to musí být už hned v tom prvním: nabízející se myšlenka, že o tom, který časopis je dobrý, a tudíž hodný podpory, musí rozhodnout zájem jeho čtenářů, nemusí být úplně rozumná, neboť ta vychází z představy, že časopisy pouze reagují na hotový vkus a zájem lidí; přičemž je minimálně otázka, zda ho také nespoluutvářejí. (Jakkoli bychom asi také nechtěli z veřejných prostředků podporovat časopis, který nebude chtít číst nikdo; nebo který bude chtít číst jenom nějaká skupinka 'insiderů'.) Je tedy asi rozumné, aby trh, tedy politické rozhodnutí, nastoupilo až v nějakém dalším kole, třeba v rámci rozhodování o tom, koho považovat za odbornou veřejnost.
Říká-li tedy někdo, že trh nevyřeší vše, vždy se obezřetně ptejte ale co nebo kdo to tedy vyřeší? A dostane-li se vám odpovědi, že to přeci musejí rozhodnout nějací odborníci, ptejte se dále co nebo kdo rozhodne, jak vybrat ty odborníky, kteří budou mít právo o tom rozhodnout? Mám obavu, že za rétorikou odpůrců trhu se často skrývá jejich neochota připustit, že jejich názory nemusejí sdílet jiní a že by museli nést ty své, a s nimi - obrazně řečeno - i svou kůži, na trh.
Představte si, že mám staré kolo a chci ho prodat. Rád bych za něj, jak jinak, dostal hodně peněz. Můj přítel by zase rád takové kolo koupil - jenomže ten by za něj pochopitelně nechtěl dát peněz moc. Jak to vyřešit? Samozřejmě se můžeme pokusit smlouvat; ale ještě lepší je jít na trh (nikoli nutně doslova, docela dobře může posloužit třeba internet).
Proč na trh? Tam bude spousta lidí, kteří kola prodávají a spousta, kteří je kupují. Tam třeba uvidím, že jiní prodávají kola podobná tomu mému za mnohem méně peněz, než kolik jsem si představoval, že já za to své dostanu; a že nikdo z kupujících není ochoten mi tolik peněz dát. Takže mi nezbude než jít s cenou dolů. Nebo se mohu pokusit kupující přesvědčit, že moje kolo je nějak mimořádné a že se jim vyplatí mi za něj dát tu spoustu peněz, o nichž já sním. Nebo tam kupující naopak uvidí, že levněji než za tolik, za kolik své kolo nabízím já, ho nemají šanci dostat. Ať tak či tak, je velká naděje, že můj názor na cenu kola se na trhu sblíží s názory kupujících já kolo prodám za cenu, o které budu mít pocit, že je rozumná.
Všimněme si, že trh, jak ho zde vykreslujeme, není primárně o prodávání a kupování - vlastní prodej je jenom závěrečná fáze (a třeba to kolo nakonec vůbec neprodám, třeba dojdu k názoru, že než ho prodat za cenu, kterou bych za něj dostal, si ho raději nechám jako náhradní). Trh je především o informacích a o změnách názorů. Cílem trhu je konvergence v pohledu na nějakou věc, v nejjednodušším případě na cenu nějakého zboží; ale v komplikovanějších případech na mnohem komplikovanější věci.
Představme si, že část občanů nějaké malé obce chce postavit loutkové divadlo, ve kterém by se mohli realizovat místní nadšení amatérští loutkoherci a ve kterém by se místní děti nejen pobavily, ale třeba i trochu vzdělaly. To se nelíbí jiné části občanů, která chce raději postavit fotbalové hřiště, kde by se realizovali místní nadšení amatérští fotbalisté a kde by se do tajů fotbalu mohly zasvěcovat i místní děti, které by se tak nejenom pobavily, ale udělaly tak i něco pro své zdraví. A představme si, že obec má peníze nanejvýš tak na jeden z těchto projektů. Jak to vyřešit, do čeho se pustit?
Rozumných řešením je opět pokusit se o nějakou konvergenci názorů, o nějaký informační trh. Loutkoherci se mohou pokusit fotbalisty přesvědčit, že kultura je důležitější než sport; a fotbalisté se mohou pokusit přesvědčit loutkoherce, že ve zdravém těle zdravý duch. Ještě lepší by mohlo být uspořádat rozsáhlejší informační trh, na kterém se může zjistit, že podobné dilema řeší i sousední obec, a že bychom to tedy mohli vyřešit tak, že u nás se postaví divadlo, které budou využívat obě obce, a u nich hřiště, které bude také společné.
Co když se ale žádného konsensu dosáhnout nepodaří? Pak asi nezbude nic jiného než udělat referendum a přijmout rozhodnutí, pro které bude většina. To je ale až to poslední řešení: mnohem lepší je, dohodnout se na nějakém kompromisu.
Lidé mají různé názory téměř na všechno. Kupující chtějí, aby bylo všechno levné, prodávající chtějí, aby to bylo drahé; zaměstnavatelé chtějí platy co nejnižší, zaměstnanci co nejvyšší; sportovci chtějí, aby se podporoval sport, jiní lidé chtějí raději podporovat divadla, někdo chce bezplatnou zdravotní péči, i kdyby nás to mělo táhnout ekonomicky ke dnu, jiný chce, aby se na péči připlácelo, a stát tak lépe prosperoval. Jak by se měla při takové různosti názorů vůbec činit rozhodnutí? Úplně obecně je tu několik možností:
1. Nějaká absolutní autorita nad společností. Dlouho se mnohá lidská společenství řídila tím, že poslední slovo o tom, co je správné a co se tedy má dělat, je dané nějakou boží vůlí. Doba, kdy jsme se ale byli schopni na nějakém jednom bohu a jeho vůli shodnout, je však už dávno pryč (pokud tedy někdy taková doba vůbec byla). Chvíli to vypadalo, že na místo boha by snad mohla nastoupit věda, ale ani to zřejmě nefunguje.
2. Právo silnějšího. Neshody se mohou řešit tím, že jedna strana tu druhou potlačí silou. Zastánci stavby hřiště, budou-li silnější, mohou zastánce stavby divadla prostě zmlátit, peníze sebrat a udělat si s nimi, co chtějí. To může být institucionalizováno na úrovni státu: kdo projeví jiný názor než ten, který má diktátor či nějaká vládnoucí skupina, může být prostě násilím umlčen či zlikvidován.
3. Trh. Lidé musejí jít se svými názory ven, musejí se snažit přesvědčit ostatní, že jsou jejich řešení lepší než jiná, musejí se hádat, třeba si i nadávat a zesměšňovat se, ale propracovávat se k nějakému výsledku, kterým bude jenom v krajním případě vůle většiny jen trpně snášená menšinou, jinak jím bude nějaký konsensus. Toto handrkování vypadá příšerně; nicméně vezmeme-li v úvahu, že alternativu 1. již nemáme, a zbývá nám tedy alternativa 2., je tohle přece jenom lepší.
Vezměme si nějaký kontext, ve kterém se obvykle setkáváme s názorem, že to nemůže řešit trh. Třeba dotace 'nekomerčním' časopisům. Jistě není možné dotovat každého, kdo o to projeví zájem - komu dát a komu ne? Chtělo by se říci, že dotovat je potřeba dobré časopisy; ale je jasné, že časopis nemá to, zda je dobrý nebo špatný, napsané na čele, takže to někdo musí posoudit. Kdo? Chtělo by se říci, že odborníci. Ale ani odborník nemá to, že je odborník, napsané na čele (a rozhodovat o takové věci, a tudíž pasovat se do role odborníka bude v takové věci jistě také chtít kdekdo), takže někdo musí rozhodnout, kdo je odborníkem. Ale máme tady přece instituce jako jsou univerzity případně jiná vědecká či odborná pracoviště, kde nějací odborníci na média působí! Jenomže univerzit je spousta a na nich spousta lidí, kteří se budou prohlašovat za odborníky; a navíc to, že někdo není na univerzitě (třeba je v zahraničí, nebo pracuje v nějaké jiné instituci), ještě neznamená, že není odborník. Takže bude třeba, aby někdo rozhodl, kdo tím odborníkem je. Kdo? Chtělo by se říci, že odborná veřejnost - ta přece ví, kdo je skutečným odborníkem a kdo se za něj jenom vydává. Ale kdo patří k odborné veřejnosti? ... A takhle můžeme pokračovat do nekonečna.
Jediný způsob, jak tenhle nekonečný regres zastavit, je v nějakém kole nechat rozhodnout trh. Vůbec netvrdím, že to musí být už hned v tom prvním: nabízející se myšlenka, že o tom, který časopis je dobrý, a tudíž hodný podpory, musí rozhodnout zájem jeho čtenářů, nemusí být úplně rozumná, neboť ta vychází z představy, že časopisy pouze reagují na hotový vkus a zájem lidí; přičemž je minimálně otázka, zda ho také nespoluutvářejí. (Jakkoli bychom asi také nechtěli z veřejných prostředků podporovat časopis, který nebude chtít číst nikdo; nebo který bude chtít číst jenom nějaká skupinka 'insiderů'.) Je tedy asi rozumné, aby trh, tedy politické rozhodnutí, nastoupilo až v nějakém dalším kole, třeba v rámci rozhodování o tom, koho považovat za odbornou veřejnost.
Říká-li tedy někdo, že trh nevyřeší vše, vždy se obezřetně ptejte ale co nebo kdo to tedy vyřeší? A dostane-li se vám odpovědi, že to přeci musejí rozhodnout nějací odborníci, ptejte se dále co nebo kdo rozhodne, jak vybrat ty odborníky, kteří budou mít právo o tom rozhodnout? Mám obavu, že za rétorikou odpůrců trhu se často skrývá jejich neochota připustit, že jejich názory nemusejí sdílet jiní a že by museli nést ty své, a s nimi - obrazně řečeno - i svou kůži, na trh.