Pražská vzpomínka na A. C. Clarka
Poslední z „velké trojky“ autorů tvrdé a na technické vize zaměřené science fiction 20. století, tedy té z dob před kyberpunkem a fantastickými rytírnami (Robert Heinlein, Isaac Asimov, Arthur C. Clarke) zemřel v úterý 18. března na Srí Lance. Jen fyzicky: kdyby nic jiného, jeho (a Kubrickova) Vesmírná odyssea 2001 mu zajistila nesmrtelnost.
Osobně si neméně cením jeho tří zákonů, které postuloval v Profilech budoucnosti (1962). Tady jsou:
-Když uznávaný, avšak starší vědec prohlásí, že něco je možné, téměř vždy má pravdu. Když řekne, že něco je nemožné, tak se velice pravděpodobně mýlí.
-Jediným způsobem, jak poznat hranice toho, co je ještě možné, je odvážit se za ně, do toho, co je nemožné.
-Každá dostatečně rozvinutá technologie je nerozeznatelná od magie.
Nicméně jsa právě na horách, nechci se pokoušet o nekrolog, jen připomenout Clarkovu návštěvu v Praze v září 1977. Zúčastnil se tenkrát Mezinárodního astronautického kongresu, který se konal v podbabském hotelu Internacionál, nejslavnější ukázce stalinské architektury v této zemi.
Sam jsem tehdy poměrně náruživě psal a překládal žánr, jehož byl mistrem, snažil se o popularizaci vědy, a tak jsem se na kongres vetřel taky. Přítomnost celebrity (to slovo tehdy neexistovalo) nikdo neohlašoval a já na to přišel jen náhodou: ve výtahu se mnou jel štíhlý starší muž s brýlemi, který měl na klopě kongresový štítek právě s tímto jménem: A. C. Clarke – Srí Lanka. Když jsme vystupovali, odvážil jsem se zeptat, zda je skutečně „ten Clarke“. Nejdřív zavrtěl hlavou, že ne, ale pak ztratil nervy a kývl. Mluvit se mnou ale rozhodně nechtěl, protože nechtěl v téhle zemi dělat žádný rozhovor vůbec o ničem, natož o science fiction. Zatvářil jsem se asi tak zpráskaně, že mu povolily nervy podruhé a řekl, že budiž, když už jsem kolega autor, tak tedy o science fiction ano. Ale že když už se mnou má ztrácet čas, tak ať mu na oplátku ukážu něco zajímavého z Prahy, protože co se dělo na kongresu, ho zas až tak moc nebralo.
Sedli jsme před hotelem na tramvaj a jeli na Prašný most, kde jsme vystoupili a prošli hradem. Byl takový podivný rozhovor: já kladl otázky po Vesmírné odyssei 2001, on trochu odpovídal a přitom se ptal, co je to za katedrálu. Já rychle vychrlil, že svatovítská, a honem chtěl vědět, jak to bylo s nápadem na telekomunikační satelity. Něco mi o tom řekl a tázal po podrobnostech druhého hradního nádvoří. Takto jsme dorazili přes řeku až do hostince U synagogy, tehdy ještě lidového. Cestou jsem ho zklamal, když jsem se přiznal, že typ tvrdé SF, kterou píše právě on, sice beru, ale přednost dávám autorům zaměřenějším víc na společenská než technická témata a jako příklad jsem uvedl Ursulu Le Guinnovou. Ale to není vůbec SF, jen metafory skutečnosti, rozhořčil se.
V hostinci jsme se vrátili ke komunikačním družicím, nápadu, kterým předběhl dobu. Spekulovalo se tenkrát, proč si to nedal patentovat, přineslo by mu to miliony. Vlastně miliardy, jak později konstatoval sám, když článek, v němž o satelitech uvažoval, označil za to nejdůležitější, co kdy napsal. (Obávám se ovšem, že na světě je možná několik milionů lidí, kteří si myslí, že důležitější byly jeho romány a povídky, alespoň pro ně.) Každopádně tenkrát v té hospodě skončil ironickým konstatováním, že k patentu je třeba přiložit funkční vzorek a ten tehdy ještě nikdo na světě nedokázal vyrobit a hlavně vynést na oběžnou dráhu.
Od satelitů jsme se dostali k úvahám o tom, proč v prvních fázích závodu o vesmír měli Rusové takový náskok. Byl první, kdo mi řekl, co jsem se později dočetl jinde – bylo to poválečné rozhodnutí velení amerického letectva zaměřit se na vývoj strategických bombardérů a ne na rakety, které pak NASA jen těžko doháněla.
Pak jsme se vrátili na kongres. Když jsme se loučili, sáhl do kapsy a dal mi na památku takovou úplně obyčejnou propisku s nápisem Houston Space Center. Trochu mě to zklamalo, nemyslel jsem si, že jsme v Praze až tak zaostalí, že je nás třeba obdarovávat propiskami, a tak jsem chvíli odmítal. Skoro mi ji vnutil. Teprve když jsem v zápětí narazil na známého autora astronautických a kosmonautických textů Karla Pacnera, který se o ni začal vehementně zajímat, prohlédl jsem si pořádně, co je ta tužka zač. Ukázalo se, že je táž, kterou si brali astronauti na své mise - díky speciální natlakované náplni psala v beztížném stavu.
Musím se po té tužce podívat, možná ještě píše.
Osobně si neméně cením jeho tří zákonů, které postuloval v Profilech budoucnosti (1962). Tady jsou:
-Když uznávaný, avšak starší vědec prohlásí, že něco je možné, téměř vždy má pravdu. Když řekne, že něco je nemožné, tak se velice pravděpodobně mýlí.
-Jediným způsobem, jak poznat hranice toho, co je ještě možné, je odvážit se za ně, do toho, co je nemožné.
-Každá dostatečně rozvinutá technologie je nerozeznatelná od magie.
Nicméně jsa právě na horách, nechci se pokoušet o nekrolog, jen připomenout Clarkovu návštěvu v Praze v září 1977. Zúčastnil se tenkrát Mezinárodního astronautického kongresu, který se konal v podbabském hotelu Internacionál, nejslavnější ukázce stalinské architektury v této zemi.
Sam jsem tehdy poměrně náruživě psal a překládal žánr, jehož byl mistrem, snažil se o popularizaci vědy, a tak jsem se na kongres vetřel taky. Přítomnost celebrity (to slovo tehdy neexistovalo) nikdo neohlašoval a já na to přišel jen náhodou: ve výtahu se mnou jel štíhlý starší muž s brýlemi, který měl na klopě kongresový štítek právě s tímto jménem: A. C. Clarke – Srí Lanka. Když jsme vystupovali, odvážil jsem se zeptat, zda je skutečně „ten Clarke“. Nejdřív zavrtěl hlavou, že ne, ale pak ztratil nervy a kývl. Mluvit se mnou ale rozhodně nechtěl, protože nechtěl v téhle zemi dělat žádný rozhovor vůbec o ničem, natož o science fiction. Zatvářil jsem se asi tak zpráskaně, že mu povolily nervy podruhé a řekl, že budiž, když už jsem kolega autor, tak tedy o science fiction ano. Ale že když už se mnou má ztrácet čas, tak ať mu na oplátku ukážu něco zajímavého z Prahy, protože co se dělo na kongresu, ho zas až tak moc nebralo.
Sedli jsme před hotelem na tramvaj a jeli na Prašný most, kde jsme vystoupili a prošli hradem. Byl takový podivný rozhovor: já kladl otázky po Vesmírné odyssei 2001, on trochu odpovídal a přitom se ptal, co je to za katedrálu. Já rychle vychrlil, že svatovítská, a honem chtěl vědět, jak to bylo s nápadem na telekomunikační satelity. Něco mi o tom řekl a tázal po podrobnostech druhého hradního nádvoří. Takto jsme dorazili přes řeku až do hostince U synagogy, tehdy ještě lidového. Cestou jsem ho zklamal, když jsem se přiznal, že typ tvrdé SF, kterou píše právě on, sice beru, ale přednost dávám autorům zaměřenějším víc na společenská než technická témata a jako příklad jsem uvedl Ursulu Le Guinnovou. Ale to není vůbec SF, jen metafory skutečnosti, rozhořčil se.
V hostinci jsme se vrátili ke komunikačním družicím, nápadu, kterým předběhl dobu. Spekulovalo se tenkrát, proč si to nedal patentovat, přineslo by mu to miliony. Vlastně miliardy, jak později konstatoval sám, když článek, v němž o satelitech uvažoval, označil za to nejdůležitější, co kdy napsal. (Obávám se ovšem, že na světě je možná několik milionů lidí, kteří si myslí, že důležitější byly jeho romány a povídky, alespoň pro ně.) Každopádně tenkrát v té hospodě skončil ironickým konstatováním, že k patentu je třeba přiložit funkční vzorek a ten tehdy ještě nikdo na světě nedokázal vyrobit a hlavně vynést na oběžnou dráhu.
Od satelitů jsme se dostali k úvahám o tom, proč v prvních fázích závodu o vesmír měli Rusové takový náskok. Byl první, kdo mi řekl, co jsem se později dočetl jinde – bylo to poválečné rozhodnutí velení amerického letectva zaměřit se na vývoj strategických bombardérů a ne na rakety, které pak NASA jen těžko doháněla.
Pak jsme se vrátili na kongres. Když jsme se loučili, sáhl do kapsy a dal mi na památku takovou úplně obyčejnou propisku s nápisem Houston Space Center. Trochu mě to zklamalo, nemyslel jsem si, že jsme v Praze až tak zaostalí, že je nás třeba obdarovávat propiskami, a tak jsem chvíli odmítal. Skoro mi ji vnutil. Teprve když jsem v zápětí narazil na známého autora astronautických a kosmonautických textů Karla Pacnera, který se o ni začal vehementně zajímat, prohlédl jsem si pořádně, co je ta tužka zač. Ukázalo se, že je táž, kterou si brali astronauti na své mise - díky speciální natlakované náplni psala v beztížném stavu.
Musím se po té tužce podívat, možná ještě píše.