Jedna dobrá kniha stačí
Vzhledem k vysokému věku je smrt J. D. Salingera takzvaně v řádu věcí, přesto ale nás, kteří jsme vyrůstali víceméně jako generační druhové Holdena Caulfileda, rozesmutní a zabolí.
Zemřel autor samotářský a trochu tajemný, o němž média vždy jen spekulovala /mnoho s nimi nekomunikoval/, o němž se prý vědělo jen velmi málo. Myslím si však, že pozorný čtenář věděl o něm skrze jeho hlavní postavu vše...
Jerome David Salinger byl, s malou nadsázkou řečeno, autorem vlastně jediné knihy, a přesto hluboce ovlivnil celé generace. Román Kdo chytá v žitě jsem poprvé četl někdy v polovině šedesátých let v kongeniálním překladu Luby a Rudolfa Pellarových, často jsem se k němu pak od té doby vracel; hledal jsem v něm opodstatnění svých potrhlých postojů a poťouchlých činů. Kniha mě provázela celým středoškolským dospíváním, vzpomínám si, že jsme z ní dokázali citovat celé pasáže, s nimiž jsme jako studenti souzněli /"...Kolik jsi měl zapsaných předmětů v tomhle období? Pět, pane profesore. A z kolika propadáš? Ze čtyr..."/ Aniž bychom to tehdy dokázali formulovat, cítili jsme, že Holden Caulfield, to jsme my; naše vzpoura vůči světu dospělých, který byl v totalitním státě ještě o něco pokrytečtější, byla dokonale vyjádřena jeho názorovým blouděním a především jeho drsným slovníkem.
I když Holdenovi bude pořád sedmnáct, zatímco jeho čtenářští vrstevníci a obdivovatelé dospívají, mění názory s první kreditní kartou, stárnou a kornatí, myslím si, že neuvědomělé anarchistické postoje a instinktivní odmítání establišmentu lze bohudík pozorovat u každé mladé generace, vidím v tom jistou naději pro angloamerickou civilizaci.
Z literárních děl, která na Salingerovu knihu programově navazují, vyniká podle mého názoru hlavně Murakamiho "Norské dřevo", kniha, která měla ve světě alespoň částečně srovnatelný ohlas /autor mimo jiné dostal v ČR Cenu Franze Kafky za rok 2006/.
Zemřel autor samotářský a trochu tajemný, o němž média vždy jen spekulovala /mnoho s nimi nekomunikoval/, o němž se prý vědělo jen velmi málo. Myslím si však, že pozorný čtenář věděl o něm skrze jeho hlavní postavu vše...
Jerome David Salinger byl, s malou nadsázkou řečeno, autorem vlastně jediné knihy, a přesto hluboce ovlivnil celé generace. Román Kdo chytá v žitě jsem poprvé četl někdy v polovině šedesátých let v kongeniálním překladu Luby a Rudolfa Pellarových, často jsem se k němu pak od té doby vracel; hledal jsem v něm opodstatnění svých potrhlých postojů a poťouchlých činů. Kniha mě provázela celým středoškolským dospíváním, vzpomínám si, že jsme z ní dokázali citovat celé pasáže, s nimiž jsme jako studenti souzněli /"...Kolik jsi měl zapsaných předmětů v tomhle období? Pět, pane profesore. A z kolika propadáš? Ze čtyr..."/ Aniž bychom to tehdy dokázali formulovat, cítili jsme, že Holden Caulfield, to jsme my; naše vzpoura vůči světu dospělých, který byl v totalitním státě ještě o něco pokrytečtější, byla dokonale vyjádřena jeho názorovým blouděním a především jeho drsným slovníkem.
I když Holdenovi bude pořád sedmnáct, zatímco jeho čtenářští vrstevníci a obdivovatelé dospívají, mění názory s první kreditní kartou, stárnou a kornatí, myslím si, že neuvědomělé anarchistické postoje a instinktivní odmítání establišmentu lze bohudík pozorovat u každé mladé generace, vidím v tom jistou naději pro angloamerickou civilizaci.
Z literárních děl, která na Salingerovu knihu programově navazují, vyniká podle mého názoru hlavně Murakamiho "Norské dřevo", kniha, která měla ve světě alespoň částečně srovnatelný ohlas /autor mimo jiné dostal v ČR Cenu Franze Kafky za rok 2006/.