Rada ministrů Evropské unie šalamounsky „stanovila, že členské státy rozhodnou o svých vztazích s Kosovem v souladu s národní praxí a s mezinárodním právem“. Národní praxí lze rozumět cokoli. Španělsko, Slovensko, Kypr nebo Rumunsko se obávají reakcí svých národnostních menšin. Černá Hora s pásem Albánců od Ulcinje po Plav nezapomíná na staleté představy Albánců osvobodit se sjednocením ze „slovanského otroctví“.

Turecko uznalo Kosovo patrně s myšlenkou na severní Kypr. Zřejmě zapomněli na své Kurdy, byť bombardují jejich irácké základny.

Uznání Kosova povzbuzuje separatisty, kteří se mohou jen smát naivní představě, že Kosovo je výjimkou. Požadavek suverenity znovu vznesli prezidenti Abcházie a Osetie. Podobně moldovské Zadněstří. V Barceloně se opět ozvali katalánští, v Québecu frankofonní separatisté. Poradce palestinského prezidenta navrhl jednostranné vyhlášení palestinského státu. Atd.

Co učiní Republika Srpska v Bosně a Hercegovině? Jak se zachovají albánští separatisté v západní Makedonii a jižním Srbsku, které kosovští extrémisté otevřeně označují za „východní Kosovo“? Co učiní Bělehrad, pokusí-li se kosovští Albánci obsadit sever provincie? Srbský ministr pro Kosovo zatím jen varoval: „Albánské úřady nevstoupí do oblastí, kde žijí Srbové, protože Srbové neuznali ilegální stát Kosovo“. Síly KFOR střeží před možným albánským útokem přechod přes Ibar v Mitrovici a také hranice Kosova se Srbskem. Jak dlouho se jim to bude dařit, když obrovská mezinárodní civilní i vojenská přítomnost deset let selhává na území velkém jako Středočeský kraj? Ani teď nedokázali přimět kosovské Albánce, aby přijali vlajku odlišnou od státního symbolu Albánie. Na záběrech z oslav vidíme jen záplavu rudých vlajek se Skanderbergovou orlicí.

To vše je jen krátký seznámek problémů, které se Spojené státy a mnohé evropské mocnosti rozhodly ignorovat. Podobně jako při bombardování Jugoslávie si tak dlouho kladly otázku „jaká je alternativa?“, až znovu skočily do neznáma.

Přitom jakou nezávislost má Kosovo, když správu OSN nahradí Evropská unie se stejnými pravomocemi? Mezinárodní vojenská a policejní přítomnost se zesiluje. Členství v OSN je chiméra. Rusko a Čína tomu zabrání v Radě bezpečnosti vetem. Přibližování k Evropské unii není možné bez regionální spolupráce, tedy bez Srbska.

Podle rady ministrů zahraničí mají členské státy rozhodovat „v souladu…s mezinárodním právem“. V souladu s ním by však Kosovo nemohl uznat nikdo. Rezoluce Rady bezpečnosti 1244 potvrzuje Kosovo jako součást Jugoslávie, dnes nástupnického Srbska. Závěrečný akt Helsinské konference povoluje jen takovou změnu hranic, na níž se shodnou všichni, kterých se týká. Nezávislost Kosova však Srbsko odmítá. Podporuje je nejen Rusko, ale mnoho významných států, vědomých si nebezpečí dalšího zpochybnění mezinárodně právního systému, už tak oslabeného invazí do Iráku, jejím neblahým průběhem a dvojími standarty v přístupu k různým režimům. Nejen kyperská ministryně a španělský ministr zahraničí odmítají „porušení mezinárodního práva“.

Česká republika považuje podporu přibližování Balkánu k evropské integraci za jednu ze svých priorit. Uznáním Kosova by Česko zničilo svou slušnou pověst v Srbsku, potřebnou k možnosti přispívat k řešení balkánských problémů. Srbský ministr Velimir Ilič, někdejší starosta Čačaku statečně čelící Miloševičovi, nám připomněl, že oni nám to nikdy neudělali, při Mnichovu ani v srpnu 68.

Už zase slyšíme, že usnesení rady ministrů potvrzuje neschopnost EU dohodnout se na společném postupu. Lze to však vnímat jinak: Rozdílné postoje signalizují, že alespoň někteří v EU pochopili, že společnou zahraniční politiku lze založit jen na respektu k mezinárodnímu právu a na odmítnutí dvojích standartů. Česká republika má odmítnutím nového Mnichova příležitost postavit se do první řady těch, kteří k tomuto vědomí přispívají. Tím spíše, že bez problémů s etnickými menšinami nelze její trvání na mezinárodním právu zlehčovat jako výraz jejích obav.

Hospodářské noviny 22. - 24. 2. 2008