Nemusíme nic
Někteří naši politikové a novináři opakují: protože stejně budeme muset uznat Kosovo, nemá cenu kličkovat a uznejme je hned. My však nemusíme nic a máme k tomu mnoho dobrých důvodů. Předáci Kosovské osvobozenecké armády (UCK), kteří vládnou v Prištině, sice vyhlásili nezávislost, ale žádnou nemají. Protektor, lhostejno zda z EU nebo z OSN, má a bude mít rozhodující slovo při schvalování zákonů a potvrzování funkcionářů pseudostátu.
Kosovský ochranný sbor (KPF), formálně zlegitimizovaná UCK, z kterého chtěli její předáci vytvořit armádu, má být do roka rozpuštěn. Má ho nahradit Kosovská bezpečnostní síla (KSF) s maximálním počtem 2500 členů a s 800 rezervisty, bez těžkých zbraní a pod kontrolou mezinárodních vojenských sil pod velením NATO (KFOR).
Spojené státy původně chtěly stáhnout své vojáky a předat správu provincie Evropské unii. S cílem přesvědčit EU, aby podpořila nezávislost, „musely souhlasit s tím, že zůstanou tak dlouho dokud KFOR bude na místě“, píše nedávný americký velvyslanec v Záhřebu a potom v Bělehradě William Montgomery. Dodává, že tato politika posílená rozhodnutím prezidenta Bushe dodat Prištině zbraně a poskytnout výcvik KSF umožňuje Koštunicovi označovat Kosovo za „stát NATO“ a živí argumentaci srbských nacionalistů před květnovými volbami.
Neplatí argument, že čeští vojáci by se bez uznání Kosova dostali do obtížné situace. Jejich přítomnost legitimizuje členství v KFOR. Švédský ministr zahraničí Carl Bildt upozornil, že ministři zahraničí EU sice schválili mandát unie, ale zrušit mandát správy OSN a KFOR může pouze Rada bezpečnosti. To by vetovalo Rusko a možná i Čína.
Stejné veto by postihlo případný návrh přijmout Kosovo do OSN. Bez toho se nelze stát ani členem většiny mezinárodních organizací. V Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě je nutná jednomyslnost členských států, která není ani v EU. Nápady, zkusit přijmout Kosovo do OSN Valným shromážděním, by mohly uspět jen tehdy, kdyby se všech pět členů Rady bezpečnosti s právem veta dohodlo, že tomu nebudou bránit, jako kdysi při přijímaní obou korejských států. Ani v tom nepravděpodobném případě nelze s Valným shromážděním počítat. Podle různých odhadů Kosovo uzná možná 40 až 45 států, což je méně než 25 procent členů OSN. K odpůrcům patří mezi velkými státy nejen Rusko a Čína, v EU Španělsko, ale také Indie, Indonésie, Vietnam, Brazilie a většina arabských států. Takže „jaká izolace Srbska?“, ptá se 27.3.Canadien.
Srbská vláda se obrátila k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, aby posoudil, zda je nezávislost Kosova v souladu s mezinárodním právem. Soudní jednání se může protahovat, ale stěží lze předpokládat, že by soud OSN rozhodl zcela v rozporu s platnými mezinárodními dohodami.
Před nedávným zasedáním ministrů EU předsedající slovinský ministr zahraničí Dimitrij Rupel řekl, že „nejdůležitější otázka je pomoci Srbsku a jeho evropské perspektivě“. Podle jeho názoru je potřebný „mezikulturní dialog mezi Srby a Albánci“ stejně jako je potřebný „mezi Palestinci a Izraelci“. Kosovská pseudonezávislost a její uznávání je s těmito idejemi v příkrém rozporu. Přirovnaní k Blízkému východu má kouzlo nechtěného – z ministrova podvědomí vystupuje oprávněná obava, aby se z jižního Balkánu nestal trvalý zdroj konfliktů, přičemž opakované pokusy o řešení vždy znovu vymizí do nedohledna.
Zůstane-li Česká republika věrná přesvědčení většiny svých občanů a politiků, mezinárodnímu právu a svým zájmům, nehrozí jí žádná izolace. Evropská unie se shodla na individuálním rozhodování členských států. V ní i v mezinárodním společenství si můžeme upevnit autoritu zásadním postojem, kterým – opřeni o tradice přátelství a spolupráce s národy bývalé Jugoslávie - přispějeme ke zkoumání nesnadných cest k jejich smíření a k jejich evropské perspektivě.
Kosovský ochranný sbor (KPF), formálně zlegitimizovaná UCK, z kterého chtěli její předáci vytvořit armádu, má být do roka rozpuštěn. Má ho nahradit Kosovská bezpečnostní síla (KSF) s maximálním počtem 2500 členů a s 800 rezervisty, bez těžkých zbraní a pod kontrolou mezinárodních vojenských sil pod velením NATO (KFOR).
Spojené státy původně chtěly stáhnout své vojáky a předat správu provincie Evropské unii. S cílem přesvědčit EU, aby podpořila nezávislost, „musely souhlasit s tím, že zůstanou tak dlouho dokud KFOR bude na místě“, píše nedávný americký velvyslanec v Záhřebu a potom v Bělehradě William Montgomery. Dodává, že tato politika posílená rozhodnutím prezidenta Bushe dodat Prištině zbraně a poskytnout výcvik KSF umožňuje Koštunicovi označovat Kosovo za „stát NATO“ a živí argumentaci srbských nacionalistů před květnovými volbami.
Neplatí argument, že čeští vojáci by se bez uznání Kosova dostali do obtížné situace. Jejich přítomnost legitimizuje členství v KFOR. Švédský ministr zahraničí Carl Bildt upozornil, že ministři zahraničí EU sice schválili mandát unie, ale zrušit mandát správy OSN a KFOR může pouze Rada bezpečnosti. To by vetovalo Rusko a možná i Čína.
Stejné veto by postihlo případný návrh přijmout Kosovo do OSN. Bez toho se nelze stát ani členem většiny mezinárodních organizací. V Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě je nutná jednomyslnost členských států, která není ani v EU. Nápady, zkusit přijmout Kosovo do OSN Valným shromážděním, by mohly uspět jen tehdy, kdyby se všech pět členů Rady bezpečnosti s právem veta dohodlo, že tomu nebudou bránit, jako kdysi při přijímaní obou korejských států. Ani v tom nepravděpodobném případě nelze s Valným shromážděním počítat. Podle různých odhadů Kosovo uzná možná 40 až 45 států, což je méně než 25 procent členů OSN. K odpůrcům patří mezi velkými státy nejen Rusko a Čína, v EU Španělsko, ale také Indie, Indonésie, Vietnam, Brazilie a většina arabských států. Takže „jaká izolace Srbska?“, ptá se 27.3.Canadien.
Srbská vláda se obrátila k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, aby posoudil, zda je nezávislost Kosova v souladu s mezinárodním právem. Soudní jednání se může protahovat, ale stěží lze předpokládat, že by soud OSN rozhodl zcela v rozporu s platnými mezinárodními dohodami.
Před nedávným zasedáním ministrů EU předsedající slovinský ministr zahraničí Dimitrij Rupel řekl, že „nejdůležitější otázka je pomoci Srbsku a jeho evropské perspektivě“. Podle jeho názoru je potřebný „mezikulturní dialog mezi Srby a Albánci“ stejně jako je potřebný „mezi Palestinci a Izraelci“. Kosovská pseudonezávislost a její uznávání je s těmito idejemi v příkrém rozporu. Přirovnaní k Blízkému východu má kouzlo nechtěného – z ministrova podvědomí vystupuje oprávněná obava, aby se z jižního Balkánu nestal trvalý zdroj konfliktů, přičemž opakované pokusy o řešení vždy znovu vymizí do nedohledna.
Zůstane-li Česká republika věrná přesvědčení většiny svých občanů a politiků, mezinárodnímu právu a svým zájmům, nehrozí jí žádná izolace. Evropská unie se shodla na individuálním rozhodování členských států. V ní i v mezinárodním společenství si můžeme upevnit autoritu zásadním postojem, kterým – opřeni o tradice přátelství a spolupráce s národy bývalé Jugoslávie - přispějeme ke zkoumání nesnadných cest k jejich smíření a k jejich evropské perspektivě.