Česká vláda se chlubí, že zastavením ratifikace podpořila malý ostrovní národ proti masáži ostatními členy. Ve skutečnosti je její postup zástěrkou nejistot o českém osudu a jednání v Evropě. Vůli Irů nelze ignorovat, ale na rozdíl od Čechů nekličkují. Nehlásají, že smlouva je mrtvá a netvrdí jako český prezident, že výsledek referenda je „vítězství svobody a rozumu“.

Na summitu se odpovědně zavázali do října přijít s konstruktivními návrhy. Kromě toho průzkum mínění v Irsku prokázal, že sedmdesát procent Irů je přesvědčeno, že referendum se bude opakovat stejně jako po odmítnutí smlouvy z Nice. Odpůrci smlouvy doufají, že získaný čas jim umožní vyjednat si některé výjimky. Její stoupenci upozorňují na nesourodé důvody odporu a budou vysvětlovat, že smlouva neohrožuje neutralitu země, že v katolické zemi neruší zákazy potratů, nezavádí homosexuální manželství a eutanazii nebo – demagogie občas nezná mezí - „zadržování dětí od tří let pro vzdělávací účely“.

Náš problém proto není Irsko, ale česká politika. Protože smlouva k 1. lednu nevstoupí v platnost, český premiér bude předsedat unii stejně jako jeho předchůdci a nebude mít nad sebou prezidenta ani přejmenovaného ministra zahraničí. Za normálních okolností je to příležitost k posílení významu státu při dirigování evropského koncertu. Některým se to povedlo, jiným moc ne. Česká republika se bude muset předvést při řešení mimořádně náročných úkolů. Čekají ji volby do Evropského parlamentu, jednání o financování unie, změnách zemědělské politiky, energetické bezpečnosti, rozšiřování na Balkán a kdoví, co se z pohyblivých písků dnešního světa ještě vynoří. Ale především bude muset uspět jako moderátor nezbytné reformy institucí.

Stav české politické scény to neulehčuje. Nejenže si senátní většina ODS zaparkovala Lisabonskou smlouvu u ústavního soudu, ale někteří politikové ODS oznámili, že smlouvu odmítnou, i když soud potvrdí její soulad s ústavou. Jiní doufají, že smlouvu potopí ještě někdo jiný. Někteří vládní představitelé si myslí, že svým postojem zůstávají v hlavním proudu. Ve skutečnosti nejsou nikde.

Při předsednictví bude záležet také na diplomatických schopnostech a tvůrčím přístupu. Ale především je třeba vědět, co chceme a zda vláda dokáže české postoje sjednotit natolik, aby přesvědčila ostatní, že eurofobní postoje prezidenta republiky a jeho věrných, které nás představují jako kazisvěty, patří na bezvýznamný okraj politické scény. Samotné heslo „Evropa bez bariér“ zní pěkně, ale nestačí.

Lisabonská smlouva je kompromis, dosažený představiteli 27 států. Už proto je demokratická, protože kompromis je demokratickým protikladem autoritativního diktátu. Bruselská byrokracie se nijak neliší od té domácí. Ale především bez akceschopné Evropy, jejích institucí, a také schopné byrokracie, důsledně kontrolované evropským a domácími parlamenty, jejichž kompetence smlouva posiluje, nelze úspěšně řešit na globálním hřišti ani mnohé české problémy. Rostoucí bezpečnostní rizika, včetně energetického, migrace do evropského prostoru, takový pořádek ve světové ekonomice, který bude usilovat o vytváření rovných podmínek pro všechny a mnoho dalšího můžeme ovlivnit jen tehdy, stane-li se Evropa významným světovým hráčem. Rozdrobená Evropa nedokáže nic.

Po irském referendu napsal Robert Kagan, že si Evropa vybrala bezmocnost. Považuje to za nejnovější projev setrvalého úbytku evropského sebevědomí, uzavírání do sebe a pesimismu ve vztahu k budoucnosti. Přední americký politický autor chce Evropu jako silného partnera Ameriky, Ruska a Číny a obává se, že pokud si Evropané přejí Evropu, postrádající vedení a teď i novou smlouvu, bude „21. století, které Evropa rozhodně nebude řídit, pro Spojené státy velmi ožehavým obdobím“.

Česká politika se před válkou spoléhala na západoevroské mocnosti, které ji v Mnichově opustily. Po válce zvolila stalinistické dubisko s důsledky, s kterými dodnes zápasíme. Zvláštní vztahy se Spojenými státy, k nimž se dnes někteří Češi upírají a chtějí si je pojišťovat bezvýznamným radarem, jsou iluzí. Supevelmoc má zcela jiné priority. A také prostřednictvím Kagana nás upozorňuje, že pro ní může být skutečným partnerem jen silná Evropa.

Nemáme-li být jen trpným vykonavatelem cizích rozhodnutí, máme jen jedinou možnost. Zalezeme-li do kouta české malosti, ostatní nás tam nechají a vytvoří si silný evropský klub bez nás. Maďaři a Slováci prokázali, že to vědí. Také naším vítězstvím „svobody a rozumu“ bude, staneme-li se jedním z předních tahounů společné evropské politiky. České předsednictví nám nabízí příležitost to dokázat.

(Právo, 8. 7. 2008)