Boris Jelcin se objevil v roce 1985 jako šéf mocné moskevské organizace Komunistické strany Sovětského svazu. Narodil se ve vesnici nedaleko tehdejšího Sverdlovska, dnes už opět Jekatěrinburgu. Připomínal robustního sedláka, který nikdy nepřijme nároky protokolů a uhlazeného prostředí vysoké politiky. Funkce tajemníka sverdlovské oblasti ho vynesla v roce 1981 do ústředního výboru KSSS, ale pro Moskvu a svět se vynořil z neznáma. Nebyl ovšem jediným nově příchozím. Generálním tajemníkem se po sérii tří starců stal Michail Gorbačov, na vrchol stoupali další reformátoři Alexandr Jakovlev, označovaný potom za otce glasnosti, z Gruzie přišel Eduard Ševardnadze, tvůrce nové otevřenější zahraniční politiky, která překonávala Brežněvovu doktrinu omezené suverenity dosavadních satelitních států, do vysokých funkcí kolem Gorbačova vystoupili Černajev a další z „pražské mafie“, lidé, kteří pobývali v různých funkcích v Praze a přenášeli, jak přiznal později i Gorbačov, pražského ducha šedesátých let do sovětských poměrů.
Nový moskevský gubernátor, jak ho často v ruské tradici označovali, si okamžitě získal sympatie bezprostředním vystupováním a jazykem zbaveným ideologického balastu, bez něhož si do té doby nikdo nedovedl představit partajního funkcionáře. Když kritizoval Gorbačova za pomalost reforem byl z nejvyšších funkcí ve straně a v Moskvě odstraněn. Možná, že jeho impulzivní kritika byla netaktická. Reformátoři museli čelit silné opozici ve všech mocenských orgánech komunistické strany a státu, ale jeho postoje ho vynesly v květnu 1990 do čela parlamentu Ruské federace. Pozice formální hlavy státu největší sovětské republiky se stala klíčovou o rok později. V červnu vyhlásil suverenitu Ruska, v srpnu se postavil statečně proti puči, který chtěl zvrátit vývoj do starých poměrů a při podzimním rozpadu Sovětského svazu zajistil dohodami s ostatními republikami pokojné rozdělení.
Avšak už v té době se projevovaly Jelcinovy slabosti. Citová nevyrovnanost, rozporuplné chování a nadměrné pití alkoholu vedlo k situacím, které oslabovaly jeho autoritu. V září 1991 při konferenci KBSE v Moskvě jeho vystoupení někteří ze tří desítek ministrů zahraničí s posměšky komentovali jako chování jurodivého cara.
V roce 1996 byl znovu zvolen ruským prezidentem, i když zoufalý pokus řešit čečenskou krizi násilím, které postihlo především civilní obyvatelstvo, vyvolával stále větší odpor doma i v zahraničí. Nedomyšlené ekonomické reformy způsobily hluboký propad ekonomiky, přesun obrovského bohatství země do rukou oligarchů a finanční krizi, která v roce 1998 připravila o peníze milióny Rusů. Korupce pronikla do blízkého Jelcinova okruhu. To vše začalo ohrožovat proces demokracie, k jejímuž rozvoji Jelcin původně výrazně přispěl. Dnes si mnozí Rusové spojují samotný pojem demokracie s chaosem konce století.
Jelcinovo odstoupení z funkce poslední den roku 1999 mnohé šokoval. Lze vést spor, zda se pouze vzdal tlakům, kterým už nedokázal čelit nebo zda se odpovědně rozhodl, že předá vládu, protože věděl, že na řízení země už nemá sílu a zvolil si málo známého nástupce, o němž věřil, že nastolí v zemi zvyklé po staletí na tvrdou ruku pořádek.
Jelcinovo dědictví je proto rozporné jako byl on sám, ale i jeho odpůrci včetně Gorbačova dnes uznávají, že svým často chaotickým, ale v rozhodujících okamžicích statečným jednáním přispěl v Rusku k položení základů vývoje k moderní společnosti, které už nelze zvrátit.