Ne nové oponě!
Úspěšné dojednání odchodu stovek východních Němců, kteří se ukryli uprostřed Prahy v přeplněné zahradě německého velvyslanectví, bylo jednou z posledních ran do těla prohnilých režimů v Československu a v Německé demokratické republice. Za pár týdnů berlínští občané rozebrali zeď, betonový přízrak rozdělení Evropy. Den před Štědrým dnem 1989 jsme spolu s Hansem-Ditrichem Genscherem přestřihli dráty železné opony u Rozvadova. Občany sousedních vesnic po téměř půl století oddělovaly ploty a kulometné věže. Teď se spolu s námi nadšeně vyšli sobě vstříc územím, které se náhle proměnilo ze země nikoho v zemi setkání. A fotografie, které se odsud rozletěly, potvrzovaly celému světu, že čas oponu už doopravdy strhnul.
Středoevropské národy přes všechny porážky opakovaně potvrzovaly, že se nesmiřují s režimy, které jim byly vnuceny bez respektu k jejich historickým a kulturním tradicím; nikdy vnitřně nepřijaly stalinský systém, který prázdnými socialistickými hesly přikrýval deformované dědictví ruského samoděržaví.
Často se o této době mluví jako o době nesvobody. V mnohém to platí, často krutě. Pro naše sebevědomí je však podstatnější pochopit, že to byla především doba zápasu o svobodu. Ne vždy otevřeného, ale vždy probíhajícího v intelektuálním a mravním podhoubí společnosti. V Československu v rozšiřování svobodného projevu v šedesátých letech, vrcholících v Pražském jaru, po jeho potlačení zahraniční intervencí v činnosti Charty 77, v literatuře, v samizdatové žurnalistice, v bytových univerzitách a v četných dalších činnostech.
Nezávislá hnutí v Československu, Polsku, Maďarsku, NDR a opozice v Moskvě spolupracovaly. K osvobození bylo možné dospět jen společně. Samozřejmostí se staly trvalé styky s nezávislými občanskými organizacemi a jednotlivci v západní Evropě a v Americe. Postupně se rozšiřovaly - také v důsledku helsinských dohod a následných konferencí – styky s představiteli vlád a parlamentů. Připomeňme alespoň návštěvu ministra Genschera u kardinála Tomáška nebo snídani prezidenta Mitterranda s disidenty. Zapojení do mezinárodního kontextu přispívalo také k legitimizaci hnutí odporu doma. S tímto vědomím skupina signatářů Charty 77 v Pražské výzvě v roce 1985 vystoupila s požadavkem uvažovat o tom jak překonat rozdělení Německa. Evropu rozdělenou v Německu nebylo možné spojit bez vyřešení této anomálie. Bez tohoto vývoje by nebylo možné bez násilí – kdosi to nazval sametovou revolucí – odstranit rozkládající se post-stalinistické režimy.
V Pařížské Chartě pro novou Evropu jsme si v dobové euforii roku 1990 představovali éru trvalého míru a spolupráce. Z otevřené Pandořiny skřínky se však vynořily dávno zanedbané problémy. Postupující globalizace, internet a moderní technické prostředky otevírají perspektivy růstu kvality života všude. Bez potřebného usměrnění se však prohlubují propasti mezi vyspělým a rozvojovým světem i uvnitř západní civilizace, roste ohrožení životního prostředí, mezinárodní terorismus, války v rozpadajících se státech a nové agrese. Pokud z toho nevyvodíme důsledky, nechuť vůči hodnotám našeho světa, k nimž evropská a americká společnost dospěla v těžkých zápasech, bude postupně nalézat své mocenské nástroje.
Napětí roste i za našimi humny. Lidé z Asie a Afriky přicházejí ve víře v důstojnější život než jaký jim nabízely poměry, které opouštějí. Uspějí však jen tehdy, pokud pochopí, že jejich naděje spočívá ve společenské kultuře, která se v Evropě vyvíjela po staletí. Nejen pro jejich naději, ale také pro nás musíme na respektu k těmto hodnotám trvat. Patří k nim imperativ důsledně jim vytvářet stejné možnosti uplatnění, jaké mají původní obyvatelé.
Současná globální finanční, hospodářská, politická a společenská krize je také krizí naší civilizace. Stále propojenější svět vyžaduje hledat rovnováhu mezi řešeními na národní, regionální a globální úrovni. Dnes, po dvaceti letech tápání a představ, že krize současného světa lze řešit a bezpečnost zajišťovat jednostrannými akcemi, mocenskými zásahy nebo náhodnými koalicemi, se prosazuje vědomí, že svět nemůže být řízen ani z jednoho centra ani fungovat bez pravidel soužití světových a regionálních mocenských, civilizačních a kulturních okruhů. Někdy je nutné proti nenávistným agresivním činům použít sílu, ale především je třeba cílevědomě odstraňovat jejich příčiny. Spotřebuje to méně našich zdrojů než jakkoli hvězdné války.
Barack Obama ve Valném shromáždění potvrdil, že „žádný světový řád, který nadřazuje jednu zemi nebo skupinu lidí nad jiné, neuspěje.“ Duch partnerství, po kterém volá, je výzvou, abychom ani my Evropané nestáli stranou. Také pro nás nechť platí, jak připomněl Jacques Delors, že „Evropa vždycky pokročila v dobách krize“. Evropa je naším přirozeným prostředím, v němž tradice a kultura každého z jejích národů jsou základními kameny evropského celku. Řečeno s Milanem Kunderou: „Imaginární prostor, kde nikdo není majitelem pravdy a každý má právo být pochopen…je obrazem Evropy, anebo přinejmenším naším snem o Evropě, snem mnohokrát zrazeným, ale přece dosti silným, aby nás všechny spojil solidaritou, která zdaleka přesahuje náš kontinent.“
Zavazuje nás to ke stavbě evropské integrace. Ani velké evropské země nemohou být samy skutečným partnerem Spojených států, Ruska, Číny, Indie ani mnoha menších regionálních regionálních mocností. Tím spíše to platí pro nás ve Střední Evropě. Potřebujeme překonat komplexy české malosti a přestat zaklínat své nejistoty oním Freudovým „narcisismem malých diferencí“.
V Evropě a v dnešním světě se neprosadíme snahou být v Evropě poslední, tím, že budeme překážet sobě a Evropě potácením se furiantsky na jejím chvostu. Uplatnění naší suverenity závisí na míře našeho aktivního podílu na stavbě Evropské unie jako mocného celku.
Odmítněme proto snahy oddělovat nás od Evropy novou oponou.
(Z projevu k výročí pádu železné opony 30.9.2009, Pražské křižovatky)
Středoevropské národy přes všechny porážky opakovaně potvrzovaly, že se nesmiřují s režimy, které jim byly vnuceny bez respektu k jejich historickým a kulturním tradicím; nikdy vnitřně nepřijaly stalinský systém, který prázdnými socialistickými hesly přikrýval deformované dědictví ruského samoděržaví.
Často se o této době mluví jako o době nesvobody. V mnohém to platí, často krutě. Pro naše sebevědomí je však podstatnější pochopit, že to byla především doba zápasu o svobodu. Ne vždy otevřeného, ale vždy probíhajícího v intelektuálním a mravním podhoubí společnosti. V Československu v rozšiřování svobodného projevu v šedesátých letech, vrcholících v Pražském jaru, po jeho potlačení zahraniční intervencí v činnosti Charty 77, v literatuře, v samizdatové žurnalistice, v bytových univerzitách a v četných dalších činnostech.
Nezávislá hnutí v Československu, Polsku, Maďarsku, NDR a opozice v Moskvě spolupracovaly. K osvobození bylo možné dospět jen společně. Samozřejmostí se staly trvalé styky s nezávislými občanskými organizacemi a jednotlivci v západní Evropě a v Americe. Postupně se rozšiřovaly - také v důsledku helsinských dohod a následných konferencí – styky s představiteli vlád a parlamentů. Připomeňme alespoň návštěvu ministra Genschera u kardinála Tomáška nebo snídani prezidenta Mitterranda s disidenty. Zapojení do mezinárodního kontextu přispívalo také k legitimizaci hnutí odporu doma. S tímto vědomím skupina signatářů Charty 77 v Pražské výzvě v roce 1985 vystoupila s požadavkem uvažovat o tom jak překonat rozdělení Německa. Evropu rozdělenou v Německu nebylo možné spojit bez vyřešení této anomálie. Bez tohoto vývoje by nebylo možné bez násilí – kdosi to nazval sametovou revolucí – odstranit rozkládající se post-stalinistické režimy.
V Pařížské Chartě pro novou Evropu jsme si v dobové euforii roku 1990 představovali éru trvalého míru a spolupráce. Z otevřené Pandořiny skřínky se však vynořily dávno zanedbané problémy. Postupující globalizace, internet a moderní technické prostředky otevírají perspektivy růstu kvality života všude. Bez potřebného usměrnění se však prohlubují propasti mezi vyspělým a rozvojovým světem i uvnitř západní civilizace, roste ohrožení životního prostředí, mezinárodní terorismus, války v rozpadajících se státech a nové agrese. Pokud z toho nevyvodíme důsledky, nechuť vůči hodnotám našeho světa, k nimž evropská a americká společnost dospěla v těžkých zápasech, bude postupně nalézat své mocenské nástroje.
Napětí roste i za našimi humny. Lidé z Asie a Afriky přicházejí ve víře v důstojnější život než jaký jim nabízely poměry, které opouštějí. Uspějí však jen tehdy, pokud pochopí, že jejich naděje spočívá ve společenské kultuře, která se v Evropě vyvíjela po staletí. Nejen pro jejich naději, ale také pro nás musíme na respektu k těmto hodnotám trvat. Patří k nim imperativ důsledně jim vytvářet stejné možnosti uplatnění, jaké mají původní obyvatelé.
Současná globální finanční, hospodářská, politická a společenská krize je také krizí naší civilizace. Stále propojenější svět vyžaduje hledat rovnováhu mezi řešeními na národní, regionální a globální úrovni. Dnes, po dvaceti letech tápání a představ, že krize současného světa lze řešit a bezpečnost zajišťovat jednostrannými akcemi, mocenskými zásahy nebo náhodnými koalicemi, se prosazuje vědomí, že svět nemůže být řízen ani z jednoho centra ani fungovat bez pravidel soužití světových a regionálních mocenských, civilizačních a kulturních okruhů. Někdy je nutné proti nenávistným agresivním činům použít sílu, ale především je třeba cílevědomě odstraňovat jejich příčiny. Spotřebuje to méně našich zdrojů než jakkoli hvězdné války.
Barack Obama ve Valném shromáždění potvrdil, že „žádný světový řád, který nadřazuje jednu zemi nebo skupinu lidí nad jiné, neuspěje.“ Duch partnerství, po kterém volá, je výzvou, abychom ani my Evropané nestáli stranou. Také pro nás nechť platí, jak připomněl Jacques Delors, že „Evropa vždycky pokročila v dobách krize“. Evropa je naším přirozeným prostředím, v němž tradice a kultura každého z jejích národů jsou základními kameny evropského celku. Řečeno s Milanem Kunderou: „Imaginární prostor, kde nikdo není majitelem pravdy a každý má právo být pochopen…je obrazem Evropy, anebo přinejmenším naším snem o Evropě, snem mnohokrát zrazeným, ale přece dosti silným, aby nás všechny spojil solidaritou, která zdaleka přesahuje náš kontinent.“
Zavazuje nás to ke stavbě evropské integrace. Ani velké evropské země nemohou být samy skutečným partnerem Spojených států, Ruska, Číny, Indie ani mnoha menších regionálních regionálních mocností. Tím spíše to platí pro nás ve Střední Evropě. Potřebujeme překonat komplexy české malosti a přestat zaklínat své nejistoty oním Freudovým „narcisismem malých diferencí“.
V Evropě a v dnešním světě se neprosadíme snahou být v Evropě poslední, tím, že budeme překážet sobě a Evropě potácením se furiantsky na jejím chvostu. Uplatnění naší suverenity závisí na míře našeho aktivního podílu na stavbě Evropské unie jako mocného celku.
Odmítněme proto snahy oddělovat nás od Evropy novou oponou.
(Z projevu k výročí pádu železné opony 30.9.2009, Pražské křižovatky)